Rádio Vaticana

Když hluboké ticho všechno objímalo...

3.1.2014

Druhá neděle po Narození Páně – cyklus A

Když hluboké ticho všechno objímalo... (Mdr 18,14?) „Když hluboké ticho všechno objímalo a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo, Bože, sestoupilo z královského trůnu z nebe.“ (Mdr 18,14n) Introitus k 2. neděli po Vánocích evokuje vánoční tematiku v době, kdy mnozí už uklízí betlémy do krabic. Vánoční doba přitom trvá do Křtu Páně a vánoční stromek na Svatopetrském náměstí stojí do Hromnic. Nejsou-li Vánoce víc než pohoda a komerce, s předstihem začínají a rovněž s předstihem končí. Obchodníci upínají pozornost už na karneval a čokoládovny chrlí velikonoční zajíce, kteří na pultech hned vedle kasy sedí mezi barvenými vejci. Není v tom však teologická provázanost Vánoc s Velikonocemi, ale spíše jejich zploštění. Pro křesťana jsou Vánoce stále přítomným tajemstvím Vtělení. „Kristus nevykoupil svět žádnou sebevznešenější ideou, ale svým tělem,“ jak ve své nedávné homilii zdůraznil Papež František.

Vánoční příběh předznamenává osud Božího syna: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“(Jan 1,11). Ačkoliv je skrze Josefa propojen s rodem Davidovým, není pro něj v Davidově městě místo. A přestože je naplněním mesiánského očekávání, nesmí ani zemřít v posvátném městě Jeruzalémě, ale jako vyvrhel za jeho hradbami. Podobně pak křesťané budou žít v tomto světě, ale nebudou z tohoto světa. Poselství evangelia bude vytlačováno z veřejného prostoru, jako to zažíváme dnes v celém západním světě. A přesto věříme, že bez Krista, který je kamenem nárožním, nic z toho, co stojí, by už dávno nestálo. Pro povrchní pohled svět Boha nepotřebuje – funguje i bez něj. Přesto věříme, že v Ježíšově osobě je vytěsňován ten, „skrze kterého vše bylo stvořeno“ – jak vyznáváme v Krédu. Bůh je tedy zdánlivě přebytečný a nemá v tomto světě místo. Ale právě tím ukazuje svou nezbytnost.

V přemíře horlivosti jsme se obraceli k filosofickým apologiím typu „Bůh – nehybný hybatel, či nejvznešenější idea“ a snažili se dokazovat Boží existenci, a zajistit mu místo tam, kde je vědou tolerován. Zakrývala se tím jen pravda, že Bůh je nade vším a všemu vládne jako král universa – Pantokrator. Mudrci z Východu rozeznali v obyčejně vypadajícím dítěti v chlévě na perifirii Věčného Krále králů. Nevedla je k tomuto poznání suma lidské zkušenosti, ale záblesk Boží Moudrosti prozařující veškerenstvem. Takový sofiologický pohled na svět očima víry zří stopy Boží i tam, kde Bůh jakoby nebyl přítomen, např. v utrpení dětí.

Hledání Boží Moudrosti, která řídí běh světa a uskutečňuje své plány s člověkem i v totálním chaosu, se odráží v ikonách, které představují ke kráse dotvořený kosmos – jako opak chaosu. Velkolepým plodem tohoto hledání je yejména chrám zasvěcený Boží Moudrosti v Cařihradu Hagia Sophia nebo chrám Premůdrosti ve starobylém svobodném městě Novgorodu. Novgorodské ikony znázorňovaly Boží moudrost jako anděla s dívčí tváří na trůně. Jak praví kniha Sirachovcova: „Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan.“ (Sir 24,1-4.12-16)

Jaké prostředky má však Boží Moudrost, aby se v tomto světě prosadila než pouhé slovo? Zdá se to málo, Evangelium však odpovídá: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ (Jan 1,1) Kulturní národy věří v sílu slova. Z našich nedávných dějin víme, jaký náboj dal společnosti Manifest 2000 slov. Václav Havel zvítězil nad násilím jako David nad Goliášem pouhým slovem. Ne náhodou jednu ze svých slavných proslovů započal Havel prvním veršem Janova evangelia „Na počátku bylo Slovo“. Kdo namítal, že slova nemají moc, tomu odpověděl Havel, že právě v tom spočívá „Moc bezmocných“.

Z hlediska víry, lidské slovo má moc a sílu v té míře, v jaké ladí se slovem Božím a slouží věci Boží. Slovo Boží v ústech proroka mohlo trhat skálu či vyprovokovat prorokovu smrt. Říká-li Introitus této neděle: „Když hluboké ticho všechno objímalo a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo, Bože, sestoupilo z královského trůnu z nebe.“ (Mdr 18,14n), je moudrý pohled toho, kdo ve zdánlivě bezmocném slovu vidí vrchol dějin světa. Tak jako Tři králové prosme i my o ono pronikavé nazírání událostí života, skrze které se zjevuje Moudrost Boží skrytá ve věcech lidských. Otevřou se tak před námi nové horizonty, tak nevídané, že je důvod o ně zápasit.

Bylo-li na počátku slovo Boží, je na jeho konci jeho Vtělení v Kristu Ježíši. V něm člověk rozmlouvá opět zcela svobodně a důvěrně s Hospodinem, jako Adam v ráji před hříchem. Tento boho-lidský dialog, kde Slovo dává slovo, probouzí v každém našem lidském slově božský potenciál: naše slovo pak neuráží, neničí a nevyzvídá, ale laská, hojí a povzbuzuje. Člověk se tak staví a dotváří tím Boží svět. Apoštol Pavel na nás svolává toto požehnání slovy listu Efezským: „On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.“ (Ef 1,3-6.15-18) Nejsme tedy loutky, ale Boží přátelé.A tvoje srdce, bije ještě?

Richard Čemus