Rádio Vaticana

O společenství v duchovních dobrech

6.11.2013

Katecheze Svatého otce na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Minulou středu jsem mluvil o společenství svatých chápaném jako společenství mezi svatými osobami, tedy mezi námi věřícími. Dnes bych chtěl prohloubit další aspekt této skutečnosti. Vzpomínáte si, že jde o dva aspekty. Jedním je společenství mezi námi, jednota nás, kteří tvoříme společenství, a druhým aspektem je společenství v duchovních dobrech, svatých věcech. Tyto dva aspekty se spolu těsně pojí. Společenství mezi křesťany totiž roste účastí na duchovních dobrech. Zamyslíme se zvláště nad svátostmi, charismaty a láskou (srov. KKC, 949-953). V jednotě a ve společenství rosteme svátostmi, charismaty, která každý má, protože je dostal od Ducha svatého, a láskou.

Nejprve společenství ve svátostech. Svátosti vyjadřují a uskutečňují účinné a hluboké společenství mezi námi, poněvadž v nich se setkáváme s Kristem Spasitelem a skrze Něho s našimi bratry ve víře. Svátosti nejsou zdáním, nejsou rituálem. Svátosti jsou Kristovou silou, ve svátostech je Ježíš Kristus. Když slavíme mši je v eucharistii živý Ježíš, právě On, který je živý, nás shromažďuje, vytváří z nás společenství a umožňuje nám ctít Otce. Každý z nás totiž je křtem, biřmováním a eucharistii přivtělen ke Kristu a sjednocen s celým společenstvím věřících. Proto církev na jedné straně „tvoří“ svátosti a na druhé zase svátosti vytvářejí církev, budují ji, rodí nové děti, shromažďují je ve svatý Boží lid a upevňují jejich příslušnost.

Každé setkání s Kristem, který nám ve svátostech dává spásu, nás vybízí, abychom „šli“ a sdíleli s druhými spásu, kterou jsme mohli spatřit, dotknout se jí, potkat a přijmout a která je opravdu věrohodná, protože je láskou. Tímto způsobem nás svátosti nutí být misionáři, a apoštolské úsilí nést evangelium do každého prostředí i do těch nejvíce nevraživých je nejautentičtějším plodem stálosti svátostného života, neboť je účastí na spásonosné iniciativě Boha, který chce všem darovat spásu. Svátostná milost v nás živí silnou a radostnou víru, která umí žasnout nad Božími divy a odolávat idolům tohoto světa. A proto je důležité tvořit společenství; je důležité, aby děti byly pokřtěné brzo; je důležité, aby byly biřmovány. Proč? Protože v tom spočívá přítomnost Ježíše Krista v nás, z níž se nám dostává pomoci. Je důležité, abychom šli ke svátosti smíření, když cítíme, že jsme hříšníky. Někdo řekne: „Otče, ale já mám strach, že mě kněz bude plísnit.“ Nikoli, kněz tě nebude plísnit. Víš s kým se setkáváš ve svátosti smíření? S Ježíšem Kristem, který ti odpustí. Očekává tě tam Ježíš a to je svátost. A tak roste celá církev.

Druhým aspektem společenství ve svatých věcech je společenství charismat. Duch svatý uděluje věřícím množství duchovních darů a milostí. Toto – řekněme – „vynalézavé“ bohatství darů Ducha svatého je zaměřeno na budování církve. „Charisma“ je trochu obtížné slovo. „Charismata“ jsou dary, které dostáváme od Ducha svatého. Jeden dostal darem, že je takový, nebo určitou schopnost či možnost… Ale tyto dary jsou nám dány nikoli proto, aby zůstaly skryty, nýbrž proto, aby z nich něco měli druzí. Nejsou dány k dobru toho, kdo je obdržel, ale k užitku Božího lidu. Pokud však nějaké charisma, některý z oněch darů slouží k potvrzení obdarovaného, potom je pochybné, zda je toto charisma autentické, anebo není autenticky žito. Charismata jsou zvláštní milosti, které jsou dány některým, aby z nich měli užitek mnozí jiní. Jsou to schopnosti, inspirace a vnitřní vnuknutí, která se rodí ve vědomí a zkušenosti určitých lidí, kteří jsou povoláni, aby se dali do služeb společenství. Tyto duchovní dary se přičítají ke svatosti církve a jejího poslání. Všichni jsme povoláni je respektovat v sobě a v druhých a přijímat je jako podněty užitečné pro přítomnost a plodnost církve. Svatý Pavel varoval: „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,16). Nezhášejte Ducha, který nám dává tyto dary, tyto schopnosti, ctnosti a tolik krásný věcí, jimiž církev roste.

Jaký je náš postoj k těmto darům Ducha svatého? Uvědomujeme si, že Duch svatý má svobodu dát je komu chce? Považujeme je za duchovní pomoc, kterou nás podporuje a posiluje naši víru a také naše poslání ve světě?

A přejděme ke třetímu aspektu společenství ve svatých věcech, totiž ke společenství lásky. Jednota mezi námi je vytvářena láskou. O prvních křesťanech říkali pohané, kteří je pozorovali: „Pohleďte, jak se mají rádi. Není mezi nimi nevraživost, nepomlouvají se navzájem. To je krásné.“ To je Boží láska, kterou nám Duch svatý vlévá do srdce. Charismata jsou v životě křesťanského společenství důležitá, ale jsou to vždycky prostředky k růstu v lásce, kterou svatý Pavel řadí nad všechna charismata (srov. 1 Kor 13,1-13). Bez lásky jsou totiž i ty nejmimořádnější dary k ničemu. Někdo řekne: „Tento člověk uzdravuje, dokáže uzdravovat lidi! Co však láska v jeho srdci? Má lásku? Pokud ano, jen tak dál, ale pokud ji nemá, církvi neprospívá. Veškeré dary, jež jsou bez lásky, neslouží církvi, protože kde není láska, je prázdno, které vyplňuje egoismus. Zeptám se vás: budeme-li všichni egoisty, pouze egoisty, můžeme žít ve společenství, v pokoji? Je možné žít v pokoji, je-li každý z nás egoistou? Je to možné nebo ne? (lidé odpovídají: Ne!) Nelze! Proto je nezbytná láska, která sjednocuje, činorodá láska. I ten nejmenší náš skutek lásky má dobrý účinek na všechny! Žít jednotu církve a společenství lásky, proto znamená nehledat svůj zájem, ale sdílet soužení a radosti bratří (srov. 1 Kor 12,26) v ochotě nést břemena těch nejslabších a chudých. Tato bratrská solidarita není rétorickým obratem, nějakým úslovím, nýbrž integrující součástí společenství mezi křesťany. Pokud ji žijeme, jsme ve světě znamením, jsme „svátostí“ Boží lásky. To jsme jedni pro druhé a pro všechny! Nejde jenom o drobnosti lásky, které si můžeme vzájemně dát, ale o něco hlubšího. Jde o společenství, které nás uschopňuje vejít do radosti i bolesti druhých, abychom si je osvojili upřímně.

Často jsme vyprahlí, lhostejní, odtažití, a místo abychom sdíleli bratrství, předáváme nevrlost, chlad a egoismus. A mohou naše církve růst nevrlostí, chladem a egoismem? Může tak růst celá církev? Nikoli, nevrlost, chlad a egoismus církvi nepřináší růst. Církev roste jedině láskou, která přichází z Ducha svatého. Pán nás zve, abychom se otevřeli společenství s Ním ve svátostech, v charismatech a v lásce, abychom důstojně žili svoje křesťanské povolání.

A nyní mi dovolte požádat vás o jeden skutek lásky. Buďte však klidní, nebude se konat sbírka! Skutek lásky. Než jsem přišel na náměstí, byl jsem navštívit jistou jeden a půl roční holčičku, která trpí velmi vážnou nemocí. Její tatínek a maminka se modlí a prosí Pána za její zdraví. Jmenuje se Noemi a usmívala se, chudinka. Prokažme skutek lásky. Neznáme ji, ale je pokřtěná. Je jedna z nás, je křesťankou. Prokažme jí skutek lásky a nejprve mlčky prosme Pána, aby jí pomohl a daroval zdraví. Chvíli tedy mlčky a potom se pomodleme Zdrávas Maria…
A nyní všichni prosme Matku Boží za zdraví pro Noemi. Zdrávas Maria…
Děkuji za tento skutek lásky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV