Rádio Vaticana

Papež František: Naděje je riskantní ctnost, skýtající život

29.10.2013

Naděje není optimismus, ale „nedočkavé očekávání“ zjevení Božího Syna – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež upozornil, že se křesťané mají varovat klerikalismů a pohodlných postojů, protože křesťanská naděje je dynamická a skýtá život.
Čím je pro křesťana naděje? Papež František si vzal podnět ze slov sv. Pavla z prvního dnešního čtení z listu Římanům (8,18-25), aby zdůraznil jedinečnou dimenzi křesťanské naděje. Nejedná se o optimismus, připomněl, nýbrž o „nedočkavé očekávání“, které vyhlíží zjevení Božího Syna. Stvoření, řekl, je „podrobeno nicotnosti“ a křesťan proto žije v napětí mezi nadějí a otroctvím. „Naděje neklame, – řekl papež s odkazem na sv. Pavla – je jistá. Nicméně, naděje není snadno pochopitelná. Někdy se domníváme, dodal, že být lidmi naděje je jako být optimisty. Tak tomu ale není:

„Naděje není optimismus, není to schopnost dívat se na věci s dobrou náladou a jít vpřed. Nikoli, to je optimismus, nikoli naděje. Naděje není ani pozitivní přístup k věcem jaký mají pozitivní, průzrační lidé. To je ovšem dobré! Není to však naděje. Je nesnadné chápat, co je to naděje. Říká se, že je nejskromnější z oněch třech ctností, protože je skrytá v životě. Víru je vidět, cítit. Je známo, co to je. Láska se prokazuje. Je jasné, co to je. Co je však naděje? Čím je postoj naděje? Můžeme si jej trochu přiblížit, řekneme-li nejprve, že naděje je určitý risk, je to riskantní ctnost. Jak říká sv. Pavel „nedočkavé očekávání toho, až se zjeví Boží Syn“. Není to iluze.“

Mít naději, pokračoval papež, znamená „být v tenzi k tomuto zjevení, této radosti, která naplní naši tvář úsměvem“. Sv. Pavel zdůrazňuje, že naděje není optimismus, nýbrž víc. Je to něco jiného. První křesťané ji znázorňovali jako kotvu: naděje byla kotva upevněná v břehu onoho světa. A náš život je právě putování směrem k této kotvě:

„Napadá mne otázka: kde jsme zakotveni my, každý z nás? Jsme zakotveni právě tam, na onom tolik vzdáleném břehu oceánu anebo jsme zakotveni v nějaké umělé laguně, kterou jsme si udělali svými pravidly, svým jednáním, svou pracovní dobou, svými klerikalismy, svými církevnickými postoji? (nikoli církevními...) Tam jsme zakotveni? Pohodlně a bezpečně? To není naděje. Kde je zakotveno mé srdce? Tam v té umělé laguně? Bezúhonným jednáním? Doopravdy?“

Svatý Pavel, řekl dále papež, podává ještě jiný obraz naděje, totiž obraz porodu. „Jsme v očekávání a to je porod. Naděje tkví v této dynamice předávání života. První dary Ducha nejsou vidět, ale Duch působí. Působí v nás jako malé hořčičné zrnko, které kypí životem, silou, a rozvíjí se, až se stane stromem. Duch pracuje jako kvas,“ řekl Svatý otec s odkazem na dnešní evangelium (Lk 8,18-25). „Duch působí, není vidět, ale je. Je to milost, o niž třeba prosit.

„Jedna věc je žít v naději, protože v naději jsme spaseni, a jiná věc je žít jako dobří křesťané, nic víc. Žít v očekávání zjevení anebo žít zadobře s přikázáními; být zakotveni na onom břehu nebo parkovat v umělé laguně. Myslím na Marii, prostou dívku, která poté co uslyšela, že bude matkou, mění svůj postoj a jde, pomáhá a pronáší chvalozpěv. Když žena otěhotní, zůstává ženou, ale není jenom ženou, je matkou. A něco z toho má naděje. Mění náš postoj: jsme to my, ale nejsme to my; jsme to my, ale tíhneme tam, jsme zakotveni tam.“

Papež zakončil homilii oslovením skupiny mexických kněží, kteří slavili 25. výročí svěcení. Proste Matku Boží, Matku naděje, řekl, „aby vaše roky byly roky naděje a abyste žili jako kněží naděje a naději rozdávali.“

Milan Glaser