Rádio Vaticana

Bůh nás povolal jménem a přijmením

27.7.2013

Homilie papeže k biskupům, kněžím, řeholníkům, Rio de Janeiro

Drazí bratři (a sestry) v Kristu, Když se dívám do této katedrály plné biskupů, kněží, seminaristů, řeholníků a řeholnic, kteří přišli z celého světa, myslím na slova žalmu z dnešní mše svaté: „Jásejte Bohu, všechny země (Žl 66).“ Ano, jsme zde, abychom chválili Pána, a děláme to proto, abychom potvrdili naši ochotu být jeho nástroji, aby nejen některé národy, ale všichni lidé chválili Pána. Se stejnou ochotou jako sv. Pavel a sv. Barnabáš ohlašujeme evangelium našim mladým, aby se setkali s Kristem a stali se tvůrci bratrštějšího světa. V tomto smyslu bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad třemi rozměry našeho povolání: že jsme povoláni Bohem, povoláni ohlašovat evangelium a povoláni podporovat kulturu setkávání.

1. Povoláni Bohem. Myslím, že je důležité, abychom v sobě stále oživovali tuto skutečnost, kterou často uprostřed mnoha každodenních povinností považujeme za příliš samozřejmou: „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás,“ říká nám Ježíš (Jan 15, 16). Znamená to, vrátit se k prameni našeho povolání. Na to žádný biskup, kněz, řeholník, řeholnice ani seminarista nesmí zapomenout. Jinak ztratí podstatný vztah k počátku své cesty. Prosme Pannu Marii o tuto milost nezapomínat, protože ona má dobrou paměť. Prosme o milost pamatovat si své prvotní povolání. Jsme Bohem povoláni k tomu, abychom zůstali s Ježíšem (srov. Mk 3, 14), sjednoceni s Ním. Toto žití, zůstávání v Kristu ve skutečnosti poznačuje všechno, co jsme a co děláme. A přesně tento „život v Kristu“ je tím, co zajišťuje naši apoštolskou účinnost a plodnost naší služby: „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“ (Jan 15, 16). To, co zajišťuje plody, není pastorační tvořivost, není to plánování, byť také velmi pomáhají, ale to, co zajišťuje plody, je schopnost být věřícími v Krista a věrnými Kristu, který s naléhavostí říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás“(Jan 15, 4). Dobře víme, co znamená nazírat Ho, klanět se Mu a objímat Ho. V našem každodenním setkávání s Ním v eucharistii, v našich tichých chvílích adorace, chvílích, kdy ho poznáváme a objímáme také v potřebných lidech. „Zůstávat“ s Kristem neznamená izolovat se, ale setrvávat v Něm, abychom se mohli setkat s druhými. Tady chci zmínit slova blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, která řekla: „Musíme být velmi hrdé na naše povolání, které nám dává příležitost sloužit Kristu v chudých. Hledat Krista a sloužit mu, k tomu je třeba jít do slumů a do chudinských čtvrtí. Musíme jít k tamním lidem se stejnou radostí, s jakou kněz kráčí k oltáři (Mother Instructions, I, s. 80).“ Ježíš je Dobrý pastýř, je naším pravým pokladem. Prosím, nevymazávejme ho z našeho života! Zakořeňujme svá srdce více a více v Něm (srov. Lk 12, 34).

2. Povoláni ohlašovat evangelium. Drazí biskupové a kněží, mnozí z vás, pokud ne všichni, jste přišli proto, abyste doprovodili vaši mládež na její světové dny. Také oni slyšeli Ježíšova slova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (Mt, 28, 19).“ Naší povinností pastýřů je pomáhat jim, aby jim srdce hořelo touhou, být Ježíšovými učeníky a misionáři. Jistě, mnozí by se tváří v tvář tomuto pozvání mohli poněkud vylekat, protože by si mohli myslet, že být misionářem nutně znamená opustit svoji zem, svou rodinu, své přátele. Bůh nás žádá, abychom byli misionáři. Kde jimi máme být? Tam, kam nás postavil, v naší vlasti, nebo tam, kam nás pošle. Pomáhejme mladým lidem. Naslouchejme jejich snům, potřebují, abychom slyšeli o jejich úspěších, jejich těžkostech, a zůstaňme v klidu, pokud uslyšíme sice stejná slova písně, ale s jinou melodií, s odlišnou identitou. Trpělivě naslouchejte – o to prosím z celého srdce. Ve zpovědnici, při duchovním vedení, v doprovázení. Umějme s nimi čas ztrácet. Rozsévat stojí mnoho sil, velmi mnoho! Mnohem větší pocit uspokojení přináší sklízet úrodu. Všichni mnohem radši sklízíme! Ale Ježíš nás prosí, abychom opravdu rozsévali. Nešetřeme své síly tam, kde lze mladé formovat! Svatý Pavel, když se obrací na galatské křesťany, používá krásný výraz, který ve svém životě uskutečnil: „Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu (Gal 4, 19).“ Kéž to také my uskutečňujeme ve své službě! Pomáhejme našim mladým znovu objevit odvahu a radost víry, radost být osobně milováni Bohem – je to velmi náročné, ale pokud mladý člověk pochopí, pokud pocítí díky pomazání, které mu dává Duch svatý, že „je osobně milován Bohem“, bude ho to provázet celým jeho životem. Znovuobjeví radost, že (Bůh) dal svého Syna Ježíše pro naši spásu. Vychovávejme je k misii, ke schopnosti vycházet ven, vydat se na cestu, být tuláky víry. Ježíš to se svými učedníky dělal stejně. Nedržel je upnuté na sebe, jako kvočna svá kuřátka, ale vyslal je na cestu! Nemůžeme zůstat uzavření ve svých farnostech, v našich společenstvích, v našich farních a diecézních institucích, když tolik lidí čeká na zvěst evangelia, vyjděme jako poslové! Nejedná se pouze o to, otevřít dveře a přijímat toho, kdo přijde, ale znamená to vyjít ze dveří ven, hledat a setkávat se! Popostrčme mladé, aby vycházeli ven. Samozřejmě, že budou dělat hlouposti. Nemějme obavy! Apoštolové je dělali před námi. Popostrčme je ven! S rozhodností mysleme na pastoraci, která začíná na periferii, u těch, kdo jsou nejvíce vzdálení, u těch, kteří obvykle farnost nenavštěvují. Oni jsou VIP hosty. Jděme je hledat na křižovatky cest.

3. Být povoláni Ježíšem, povoláni evangelizovat. Povoláni podporovat kulturu setkávání. V mnoha prostředích, zejména v humanismu, jemuž dominuje ekonomismus a jež nám byl ve světě uložen, prosadila se kultura vylučování, kultura odpisu druhých. Není v ní místo ani pro staré lidi, ani pro nechtěné děti, není v ní čas na to, zastavit se u chudáka na ulici. Občas se zdá, že pro některé lidi jsou mezilidské vztahy regulovány dvěma moderními dogmaty, jimiž jsou výkonnost a pragmatismus. Drazí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a také vy, seminaristé, kteří se připravujete ke službě v církvi: Mějte odvahu jít proti proudu této kultury. Připomeňte si jedno. Mně to prospívá a často o tom rozjímám, totiž vzít si první knihu Makabejským, kde stojí, jak se tehdy mnozí chtěli přizpůsobovat dobové kultuře. Zanechme všeho… jezme všechno, co jedí ostatní lidé. Dobře máme Zákon, ale netřeba přehánět… a nakonec odložili víru, a vrhli se proudu této kultury. Vy mějte odvahu jít proti proudu této kultury výkonnosti a odpisu. Setkávání a přijímání všech, solidarita – což je slovo, které se v této kultuře zakrývá jako něco neslušného - solidarita a bratrství jsou prvky, které činí naši civilizaci opravdu lidskou.
Buďte služebníky společenství a kultury setkávání! Dovolte mi říct, že musíme být v tomto smyslu téměř posedlí. A čiňme to bez domýšlivosti těch, kteří vnucují „svoje pravdy“, nechme se přitom vést pokornou a šťastnou jistotou toho, kdo byl nalezen, dostižen a proměněn Pravdou, kterou je Kristus a kterou nelze neohlašovat (srov. Lk 24, 13-35).

Drazí bratři a sestry, Bůh nás každého povolal jménem a příjmením, abychom ohlašovali evangelium a abychom s radostí prosazovali kulturu setkávání. Kéž je nám v tom vzorem Panna Maria. Svým životem nám dala příklad „takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí“ (Lumen gentium, 65). Kéž je ona hvězdou, která řídí s jistotou naše kroky vstříc Kristu. Prosme ji, aby nás učila setkávat se denně s Ježíšem. A když děláme jakoby nic, protože máme moc na práci a svatostánek zůstává opuštěn, kéž nás vezme za ruku. Prosme ji o to! Pohleď, Matko, až budu dezorientovaný, veď mne za ruku. Kéž nás popostrčí vyjít na setkání s tolika našimi bratry a sestrami, kteří jsou na periferii, žízní po Bohu a nemají nikoho, kdo jim ho zvěstuje. Kéž nás nevyhodí z domu, ale pobídne, abychom vyšli ven. A tak ať jsme Pánovými učedníky. Kéž nám všem vymůže tuto milost.

Přeložil Petr Havlíček SJ

Česká sekce RV