27.7.2013 

Promluva papeže k biskupům Brazílie

Drazí spolubratři,

je krásné, že se setkávám s vámi, brazilskými biskupy.
Děkuji, že jste přišli, a dovolte mi, abych s vámi promluvil jako s přáteli, takže budu radši mluvit španělsky, abych lépe vyjádřil to, co mám na srdci. Prosím, omluvte mne!

Sešli jsme se trochu v ústraní, na místě, které pro nás přichystal náš spolubratr Mons. Orani, abychom byli o samotě a mohli mluvit od srdce k srdci, jako pastýři, kterým Bůh svěřil své stádce. Na ulicích Ria nás čekají zástupy mladých lidí z celého světa, které potřebují zažít soucitný pohled Krista Dobrého Pastýře. Jsme povoláni, abychom jim tuto zkušenost zprostředkovali. Využijme tedy tuto chvíli odpočinku, sdílení a skutečného bratrství.

Nejprve bych chtěl obejmout všechny členy předsednictva Brazilské biskupské konference, i arcibiskupa Ria de Janeiro, a s nimi vás všechny, každého z vás, obzvláště emeritní biskupy. Spíše, než abych pronesl nějaký formální projev, bych se s vámi chtěl podělit o několik zamyšlení. První mě napadlo při návštěvě poutního místa Aparecida. U nohou sochy Neposkvrněné Panny Marie jsem se modlil za vás, za vaše církevní obce, za vaše kněze, řeholníky a řeholnice, za vaše seminaristy, laiky a jejich rodiny, zejména za mladé a staré, protože obě skupiny jsou nadějí národa; mladí, protože přinášejí odhodlání, sny a naději v budoucnost; staří, protože představují paměť a moudrost národa.[1]

1. Aparecida: klíč k pochopení misijního poslání církve

V Aparecidě nabídl Bůh Brazílii svou vlastní matku. Ale také dal v Aparecidě lekci ohledně sebe samého, totiž ohledně svého způsobu bytí a jednání. Je to lekce pokory, která je Bohu vlastní jako jeho naprosto podstatný rys, která je přímo v genetickém kódu Božím. V Aparecidě je možné se věčně učit, jaký je Bůh a jaká je církev. Je to poučení, na které ani brazilská církev ani brazilská společnost nesmějí zapomínat.

Na počátku událostí v Aparecidě byla rybolov chudých rybářů. Měli velký hlad a málo zdrojů k obživě. Lidé stále potřebují chléb. Lidé začínají vždy od svých potřeb, také dnes. Měli tedy vratkou a k rybolovu nevhodnou loďku, měli staré sítě, možná i potrhané a nedostatečné. Nejdřív byla námaha, snad i únava, protože výsledek rybolovu byl ubohý: selhání a neúspěch. Navzdory vší námaze byly sítě prázdné.

Potom, jak Bůh chtěl, vstoupilo na scénu Tajemství. Vody jsou hluboké, a přesto vždy skrývají možnost, že je v nich ukryt Bůh. A on přichází naprosto nečekaně. Trpělivost těch, kdo na něj čekají, je stále vystavována zkoušce. Bůh se projevil naprosto novým způsobem, protože Bůh vždycky překvapuje: soška z křehké keramiky, znečištěná pobytem v říční vodě, poznamenaná zubem času. Bůh vstupuje na scénu vždy v prostém oděvu.

Byla to soška Neposkvrněné Panny Marie. Nejdřív našli její tělo, potom hlavu, které posléze spojili dohromady. To, co bylo rozbité na kusy, je spojeno dohromady, v jeden celek. Koloniální brazilská společnost byla tehdy rozdělená ostudnou zdí otroctví. Madona z Aparecidy má černou tvář. Nejdřív byla její soška na kusy, ty pak spojily v jeden celek ruce chudých rybářů. V tom všem je stálé Boží ponaučení, které nám chce nabídnout. Jeho krása, která se zrcadlí v Marii, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, se vynořuje z temných hlubin řeky. V Aparecidě od úplných počátků nabízí Bůh poselství, že je možné znovu uspořádat to, co je rozpadlé, znovu spojit to, co je rozdělené. Oddělující zdi a propasti mají zmizet. Církev nemůže podcenit tuto lekci. Má být nástrojem smíření.

Rybáři neznehodnotili tajemství onoho setkání s Bohem na řece, ačkoliv to bylo tajemství, které se jevilo neúplné. Nezahodili kousky sošky, kterými se tajemství projevilo. Čekali, že se tajemství naplní. A toto naplnění na sebe nenechalo čekat. Vyplývá z toho moudrost, které se musíme naučit. V životě se setkáváme s Božím tajemstvím jen po kouskách, vidíme pouhé kamínky z mozaiky. Obyčejně chceme vidět hned všechno najednou, ale Bůh se naopak dává poznat jen pomalu a postupně. I církev se musí učit této schopnosti čekat. A pak si rybáři odnesli toto tajemství domů. Prostí lidé mají stále dost místa pro to, aby si u nich tajemství mohlo učinit příbytek. Možná, že jsme způsob, kterým hovoříme o Božím tajemství, zúžili na pouhé racionální vysvětlení. Prostí lidé ale nechávají tajemství vstoupit do srdce. U chudých lidí Bůh vždycky najde místo k přebývání.

Rybáři „agasalham“: oblékli tajemství Panny Marie, které vylovili z řeky, do šatů, jako by jí byla zima a potřebovala zahřát. Bůh po nás žádá, abychom jej skryli do nejvřelejšího místa sebe sama, do svého srdce. Je to Bůh, kdo v nás osvobozuje vroucnost, kterou potřebujeme, ale nejprve k nám vstupuje téměř s prohnaností toho, kdo žebrá. Rybáři zahalili tajemství Panny Marie prostým pláštěm svojí víry. Zavolali své sousedy, aby se podívali, co krásného našli. Shromáždili se kolem ní, vyprávěli jí o svých trápeních a svěřovali jí své starosti. Tím připustili, že Boží úmysly se mohou naplnit: jedna Boží milost, pak druhá; jedna milost, která otvírá a připravuje člověka k tomu, přijmout další milost. Bůh postupně odkrývá tajemnou pokoru své síly.

Můžeme se mnoho naučit od tohoto postoje rybářů. Zejména tomu, aby církev byla místem, kde je přítomno Boží tajemství, aby v církvi toto tajemství mohlo mít svůj příbytek, takže by mohlo lidi přitáhnout. Pouze krása Boží může lidi přitáhnout. Cesta, kterou se Bůh přibližuje k lidem, je cesta uchvácení a okouzlení. Bůh se nechá odnést k nám domů. Probouzí v člověku přání opatrovat ho ve svém životě, ve svém domě, ve svém srdci. Probouzí v nás přání, abychom svolali sousedy a dali jim poznat jeho krásu. Misijní poslání se rodí právě z tohoto božského uchvácení, z tohoto úžasu, který vyvolává setkání s ním. Hovoříme o misijním poslání, o misijní církvi. Mám na mysli tyto rybáře, kteří svolali své sousedy, aby uviděli tajemství Panny Marie. Bez prostoty jejich postoje je naše misijní poslání odsouzeno k neúspěchu.

Církev stále a naléhavě potřebuje, aby se neodnaučila tuto lekci z Aparecidy, nesmí na ni zapomenout. Sítě církve jsou křehké, možná potrhané a sešívané; loďka církve není obrovským transatlantickým parníkem, který brázdí oceány. A přesto se Bůh chce zjevit právě skrze naše omezené prostředky, protože je to stále On, kdo jedná.
Drazí spolubratři, výsledek pastorační práce se neopírá o bohatství zdrojů, ale o tvořivost lásky. Samozřejmě, že vytrvalost, námaha, práce, plánování a organizace mají smysl, ale především je potřeba vědět, že síla církve nesídlí v ní samé, ale že se ukrývá v hlubině Božích vod, do nichž je povolána spustit sítě.

Další lekce, kterou si církev musí stále připomínat, je, že se nesmí vzdálit od prostoty a jednoduchosti, jinak se odnaučí jazyk Tajemství. Kdyby se zřekla prostoty, zůstane za dveřmi Tajemství, protože nedokáže vstoupit k těm, kdo od církve očekávají to, co si nemohou dát sami, totiž Boha. Někdy ztrácíme ty, kdo nám nerozumí, kvůli tomu, že jsme se odnaučili jednoduchosti a nechali se unést způsobem uvažování, který je cizí našim lidem. Bez gramatiky jednoduchosti se církev zbavuje schopnosti „ulovit“ Boha v hlubinách jeho tajemství.

A poslední připomínka: Aparecida vyvstala na místě, které je křižovatkou. Nachází se cestě, která spojovala Rio, hlavní město, se São Paulem, rodící se podnikavou provincií, a s Minas Gerais, doly, jejichž suroviny byly velmi žádány v Evropě. Byla to křižovatka koloniální Brazílie. Poučení je toto: Bůh se zjevuje na křižovatkách. Brazilská církev nesmí zapomenout na toto povolání, které je do ní vepsáno od jejího zrodu, od jejího prvního dechu: být schopná stahovat a roztahovat srdce, schopná shromažďovat a rozdávat.

2. Ocenění cesty, kterou urazila brazilská církev

Římští biskupové chovali brazilskou církev vždy ve svém srdci. Tato církev urazila úžasnou cestu, od dvanácti diecézí v době I. vatikánského koncilu k dnešním počtu 275. Nejednalo se o expanzi úředního aparátu nebo nějaké firmy, ale o pohyb, který vyvěral z evangelní logiky „pěti chlebů a dvou ryb“, které se v kontaktu s dobrotou Nebeského otce v upracovaných rukách rozmnožily. Chtěl bych dnes vyjádřit uznání vaší práci, kterou jste jako biskupové neúnavně vykonali ve vašich církevních obcích. Myslím na biskupy v pralesích, kteří cestují lodí po řekách, i v oblastech polopouští, v močálovitých oblastech Pantanalu, ve stepních oblastech nebo v osídlených džunglích velkoměst. Milujte vždy, s naprostou oddaností, vaše stádce! A myslím také na tolik jmen a tváří lidí, kteří zanechali v cestě brazilské církve dějinami nesmazatelné stopy tím, že se dotkli obrovské dobroty našeho Pána, již projevuje této církvi.[2]

Římští biskupové vám nikdy nebyli vzdálení: sledovali vás, povzbuzovali, doprovázeli. V posledních desetiletích vyzval blahoslavený Jan XXIII. naléhavě brazilské biskupy, aby připravili svůj první pastorační plán, a od té doby vyrostla skutečná tradice pastorační práce v Brazílii, která způsobila, že církev není transatlantickým parníkem, který se nechá unášet proudem, ale lodí, která má kompas (a ví, kam pluje). Boží služebník Pavel VI. vedle toho, že povzbuzoval k přijetí závěrů II. vatikánského koncilu a k jejich jak věrnému, tak originálnímu uvedení do praxe (srov. Všeobecné shromáždění CELAM v Medelinu), také rozhodným způsobem ovlivnil sebevědomí brazilské církve prostřednictvím Synodu o evangelizaci a onoho základního textu, který zůstává aktuální: apoštolskou exhortací Evangelii nuntiandi. Blahoslavený Jan Pavel II. pak třikrát navštívil Brazílii a procestoval ji od severu k jihu, přičemž kladl důraz na pastorační poslání církve, na úlohu společenství a účasti, na přípravu Velkého jubilea a na novou evangelizaci. Benedikt XVI. vybral Aparecidu za místo konání 5. všeobecného shromáždění CELAM (biskupské konference Latinské Ameriky), které zanechalo hlubokou stopu v církvi celého amerického kontinentu.
Církev v Brazílii obdržela a s vlastní původností uvedla do života závěry II. vatikánského koncilu, a tento uskutečněný proces z ní i přes určité dětské nemoci učinil církev zralejší a dospělejší, otevřenou, velkorysou, s misijním zápalem.
Dnes se nacházíme v novém okamžiku dějin. Jak se dobře vyjádřil dokumentu z Aparecidy, nejedná se o dobu změny, ale jde o změnu doby, o zásadní dějinnou změnu. A tak se tedy dnes musíme ptát: Co po nás Bůh žádá? Chtěl bych se pokusit nabídnout určitý náčrt odpovědi na tuto otázku.

3. Cesta do Emauz jako klíč k pochopení přítomnosti a budoucnosti

Především není třeba podlehnout obavám, o kterých hovořil blahoslavený John Henry Newman: „Křesťanský svět se stává čím dál tím víc sterilním a vyčerpává se jako zem využitá až do konce, že je z ní jen písek.“[3] Není třeba podlehnout rozčarování, skleslosti, nespokojenosti. Hodně jsme pracovali a občas máme dojem, že jsme prohráli, připadáme si jako někdo, kdo musí bilancovat promarněné období života, díváme se na ty, kdo nás opouštějí nebo nás již nepovažují za důležité a hodné důvěry.

V tomto světle si znovu přečtěme příhodu učedníků jdoucích do Emauz (srov. Lk 24, 13–15). Dva učedníci prchají z Jeruzaléma, vzdalují se Boží „nahotě“, protože jsou pobouřeni neúspěchem Mesiáše, ve kterého doufali a který se nyní jeví nenapravitelně poražen, pokořen, i třetí den od jeho smrti (vv. 17–21). Toto je tajemství lidí, kteří opouštějí církev, lidí, kteří se nechali zlákat jinými nabídkami, kteří už nepovažují církev – jejich Jeruzalém – za tu, která by jim mohla nabídnout něco významného a důležitého. A proto vstupují na cestu sami, se svou deziluzí. Možná jim církev začala připadat příliš slabá, možná příliš vzdálená jejich potřebám, možná příliš chudá, co se týče odpovědí na jejich obavy, možná příliš chladná vůči nim, možná zahleděná příliš sama do sebe, uvězněná ve svém toporném způsobu vyjadřování, možná že dnešní svět učinil z církve pouhý relikt minulosti, který nestačí na nové otázky. Možná, že církev měla odpovědi pro dětství člověka, ale ne pro jeho dospělost.[4] Je skutečností, že dnes existuje mnoho lidí, kteří jsou jako oni dva emauzští učeníci. Nejen ti, kdo hledají odpovědi v nově se šířících náboženských skupinách, ale také ti, kteří se zdají již bez Boha, ať teoreticky nebo prakticky.

Co dělat tváří v tvář této situaci?
Je zapotřebí, aby církev neměla strach vyjít do tmy jejich noci. Aby byla schopná zachytit jejich cestu a vstoupit do jejich debaty. Je třeba, aby církev uměla vést dialog s takovými učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma a bezcílně se toulají, osamoceni a rozčarováni z toho, že křesťanství je ve světle jejich zklamání neplodnou a sterilní půdou, neschopnou vyplodit něco smysluplného. Neúprosná globalizace a intenzivní, často divoká urbanizace předkládají mnoho slibných nabídek, takže se mnozí lidé přímo zamilují do možností, které se jim nabízejí. Skutečně obsahují cosi opravdu kladného, jako např. zkracování vzdáleností, sbližování lidí i kultur, šíření informací a služeb. Na druhé straně však mnoha lidem unikají jejich záporné účinky, aniž by si uvědomili, jak ohrožují pojetí člověka a světa, plodí rostoucí dezorientaci a prázdnotu, kterou nedovedou vysvětlit. Některými z těchto účinků je ztráta smyslu života, rozklad osobnosti, ztráta zkušenosti s příslušností k jakémukoliv „hnízdu“, absence místa a hlubokých svazků. A poněvadž není, kdo by je provázel a ukázal vlastním životem opravdovou cestu, mnozí hledali zkratky, protože laťka Velké církve jim připadala příliš vysoko. Jsou také tací, kteří uznávají ideál lidství a života nabízený církví, ale neodvažují se jej přijmout. Myslí si, že tento ideál je pro ně příliš velký, mimo jejich možnosti a že kýžený cíl je nedosažitelný. Přesto nemohou žít bez toho, aby neměli aspoň cosi, co by bylo třebas karikaturou toho, co je příliš vysoké a vzdálené. Se zklamaným srdcem hledají něco, co je znovu zklame, anebo se spokojí s částečným přimknutím, které nedovede dát definitivní plnost jejich životu.

Skutečnost opuštěnosti a samoty, nepřináležitosti ani sám sobě, která tak často vyvěrá z této situace, je příliš bolestivá na to, abychom ji zamlčovali. Je nutné nechat ji promluvit. První reakce, která se nabízí, je nářek. Ale nářek je jako bumerang, který se vrací zpět a jen prohlubuje pocit neštěstí. Jen málo lidí je schopno naslouchat bolesti; potřebujeme ji alespoň umrtvit.

Na pozadí tohoto panoramatu je zapotřebí církve, která dovede být společnicí a jde dál než k pouhému naslouchání, církví schopnou vydat se na cestu s lidmi, schopnou dešifrovat temnotu noci skrytou za útěkem tolika bratří a sester, kteří prchli z Jeruzaléma. Církev musí být schopná uvědomit si, že v důvodech, kvůli kterým se někdo vzdaluje, je již obsažen také důvod možného návratu. Je ale nutné umět číst v tom všem s odvahou. Ježíš rozehřívá srdce učedníků z Emauz.

Chtěl bych, abychom se dnes všichni zeptali: Jsme ještě církví, která umí rozehřát srdce? Jsme církví schopnou přivést zpět do Jeruzaléma, doprovodit na cestě domů? V Jeruzalémě se nachází naše prameny: Písmo, katecheze, svátosti, společenství, přátelství s Pánem, s Marií a apoštoly ... Jsme ještě schopni vyprávět o všech těchto zdrojích tak, že by znovu v lidech probudili uchvácení jejich krásou?

Mnozí odešli, protože jim bylo nabídnuto něco mnohem vyššího, silnějšího, rychlejšího. Ale existuje vůbec něco vyššího, než je láska, která se zjevila v Jeruzalémě? Nic není vznešenějšího, než pokoření Kříže, protože v něm láska dosahuje skutečné vznešenosti! Jsme ještě schopni ukázat tuto pravdu těm, kdo si myslí, že pravá vznešenost života se nachází jinde? A lze poznat něco silnějšího, než je moc skrytá v křehkosti lásky, dobra, pravdy a krásy? Dnešního člověka velmi přitahuje to, co je rychlejší než dříve. Rychlý internet, rychlá auta, rychlá letadla, rychlé vztahy ... A přes to všechno se pociťuje zoufalá potřeba klidu, řekl bych zpomalení. Umí být ještě církev pomalá, co se týče času, naslouchání, trpělivosti, schopnosti napravovat a znovu spojovat? A nebo je i církev už dávno pohlcena uspěchaností výkonnosti? Získejme, drazí spolubratři, schopnost s klidem sladit náš krok s krokem poutníků, (které chceme doprovázet), s jejich cestovním rytmem, abychom dokázali být jim stále nablízku a dovolili jim nechat průchod rozčarování, které mají v srdci, abychom do něj mohli vstoupit. Chtějí zapomenout na Jeruzalém, ve kterém sídlí jejich prameny, ale tak pouze zemřou žízní. Je potřeba, aby církev dokázala doprovodit ty, kdo se vrací do Jeruzaléma! Církev, která umí znovu objevit slavné a radostné věci, které se zvěstují v Jeruzalémě, pomůže pochopit, že (Jeruzalém) je mou matkou, naší matkou, a proto nejsme sirotky. V ní jsme se zrodili. Kde je náš Jeruzalém, kde jsme se narodili? Ve křtu, v prvním setkání s láskou, v povolání![5]. Je třeba církev, která bude opět zahřívat a zapalovat srdce.

Je potřeba církev schopnou vracet občanství tolika svým synům a dcerám, kteří jdou jakoby cestou exodu.

4. Výzvy církve v Brazílii

Ve světle toho, co bylo řečeno, bych rád zvýraznil některé výzvy, které stojí před brazilskou církví.

Priorita formace – biskupů, kněží, řeholníků a laiků.

Drazí spolubratři, pokud nevychováme služebníky schopné rozpálit srdce lidí, kráčet jejich nocí, mluvit s nimi o jejich snech a zklamáních, znovu sjednotit jejich rozklad, v co bychom pak mohli doufat na naší přítomné i budoucí cestě? Není pravda, že je Bůh v těchto lidech zastíněn. Naučme se dívat více do hloubky člověka: pouze jim chybí někdo, kdo by rozohnil jejich srdce, jako se to stalo učedníkům jdoucím do Emauz (srov. Lk 24, 32).
Proto je důležité podporovat a starat se o kvalifikovanou formaci, která vytvoří osoby schopné sestoupit do noci, aniž by se ony samy ztratily ve tmě; schopné slyšet o snech a iluzích mnohých, aniž by se nechaly svést; schopné přijmout zklamání druhých, aniž by propadly beznaději a zahořklosti; schopné dotknout se rozpadu osobnosti druhých, aniž by se jejich vlastní identita rozložila a rozpustila.

Potřebujeme lidskou, kulturní, citovou, duchovní a věroučnou spolehlivost.[6] Drazí spolubratři v biskupské službě, je třeba mít odvahu k důkladné změně formačních struktur a způsobu přípravy kléru a laiků v brazilské církvi. Nestačí pouhá vágní priorita formace, ani v dokumentech, ani na konferencích. Je zapotřebí praktické moudrosti, která by uvedla do provozu dlouhodobé struktury přípravy na místní, regionální i národní úrovni, a které by byly skutečným srdcem pro biskupy, na nichž se nesmí šetřit silami, pozorností ani doprovázením. Současná situace vyžaduje kvalifikovanou formaci na všech úrovních. Biskupové nemohou delegovat tuto úlohu nikomu jinému. Nemůžete ji delegovat někomu jinému, ale musíte se jí ujmout jako něčeho, co je naprosto zásadní pro cestu vašich církevních obcí.

Kolegialita a solidarita v rámci biskupské konference

Brazilské církvi nesmí stačit národní leader, ale je potřeba vytvořit síť regionálních „svědectví“, která by s použitím téhož jazyka zajistila nikoliv jednohlasnost, ale opravdovou jednotu v bohatství různorodosti. Společenství je jako plátno, které je třeba trpělivě a vytrvale tkát, postupně přibližovat východiska, aby se stalo co nejširší pokrývkou. Pokrývka, která by byla utkaná jen z několika vláken, by nikoho nezahřála.

Je třeba si připomínat Aparecidu jako způsob sbližování různorodosti. Nejen rozdílnosti mínění kvůli sestavení nějakého dokumentu, ale rozmanitosti zkušeností s Bohem, aby se dala do pohybu životní dynamika.

Učedníci z Emauz se vrátili do Jeruzaléma a vyprávěli o své zkušenosti, kterou udělali při setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem (srov. Lk 24, 33–35). A tam se dozvěděli o dalších zjeveních Pána a dalších zkušenostech jejich bratří. Biskupská konference je právě takovým životním prostorem, kde má být možná vzájemná výměna svědectví o setkáních se Zmrtvýchvstalým Pánem, na severu, na jihu, na západě atd. Potřebujeme tedy rostoucí zhodnocení místního a regionálního prvku. Nestačí centrální řízení, ale je třeba růst v kolegialitě a solidaritě. Obohatí to všechny.[7]

Stálý stav misie a pastoračního obrácení

Na setkání v Aparecidě se hovořilo o stálém stavu misie[8] a o potřebě pastoračního obrácení.[9] Jsou to dva důležité výsledky tehdejšího shromáždění církve celé oblasti. V Brazílii se v těchto dvou bodech urazil významný kus cesty.

O misijním poslání je třeba připomenout, že jeho naléhavost vyplývá z jeho vnitřní motivace, jedná se totiž o předávání dědictví, a ohledně misijní metody je rozhodující připomenout, že dědictví je jako štafetový kolík: nevyhazuje se do vzduchu, s úmyslem, že komu se podaří ho chytit, dobře, a komu se to nepodaří, má smůlu. Pro předání dědictví je potřeba odevzdat ho osobně, dotknout se toho, komu ho chceme darovat.

Ohledně pastoračního obrácení bych rád připomenul, že pastorace není ničím jiným než projevem mateřství církve. Ona přece plodí a rodí, kojí, dává růst, napomíná, živí, vede za ruku ... Je tedy zapotřebí, aby církev uměla znovu objevit své mateřské nitro naplněné milosrdnou láskou. Bez milosrdenství je dnes nemožné vstoupit do světa „zraněných“, kteří hledají pochopení, odpuštění a lásku.

V misijním poslání, také na úrovni našeho kontinentu,[10] je velmi důležité posílit úlohu rodiny, protože stále zůstává základní buňkou společnosti i církve; mladé, kteří jsou budoucí tváří církve; úlohu žen, protože mají podstatnou roli při předávání víry a ve společnosti představují každodenní sílu, která ji nese vpřed a obnovuje. Neomezujme úlohu žen v církvi, ale podporujme jejich činnou přítomnost v církevním společenství. Ztratíme-li ženy v jejich celistvé a reálné dimenzi, riskujeme, že církev bude neplodná. Aparecida zdůrazňuje také povolání a misijní poslání muže v rodině, v církvi a ve společnosti jakožto otců, pracujících a občanů. Vezměte to vážně do úvahy.

Úloha církve ve společnosti

V rámci společnosti je jediná věc, kterou církev pro sebe žádá s obzvláštní jasností: svobodu moci ohlašovat evangelium v jeho plnosti, i když se staví proti tendencím ve světě, i když jde proti proudu, protože brání poklad, jehož je jedinou ochránkyní, a brání dary, které nejsou jejím vlastnictvím, ale které obdržela a jimž musí zůstat věrná.
Církev vznáší právo moci sloužit člověku v jeho celistvosti, protože mu říká to, co Bůh zjevil o člověku a o jeho vztazích. Církev si přeje představovat ono nehmotné dědictví, bez kterého se společnost štěpí a ve městech převládá rozdělení jejich zdí, propastí a bariér. Církev má právo a povinnost pečovat o to, aby stále hořel onen plamen svobody a jednoty člověka.

Naléhavými potřebami Brazílie jsou výchova, zdraví a sociální smír. Církev má k těmto tématům co říci, protože, aby bylo možné přiměřeně odpovědět na tyto výzvy, nestačí použít pouze technicko-odborná řešení, ale je třeba mít na zřeteli za nimi stojící pojetí člověka, jeho svobody, jeho hodnoty, jeho otevřenosti vůči tomu, co ho přesahuje.
Drazí spolubratři, nemějte obavy nabízet tento přínos církve, který slouží celé společnosti, a nabízet slovo „vtělení“ také vlastním svědectvím.

Amazonie jako lakmusový papírek a zatěžkávací zkouška brazilské církve a společnosti

Poslední bod, u kterého bych se chtěl zastavit, je Amazonie, protože ho považuji za velmi významný pro současnou i budoucí cestu nejen brazilské církve, ale celé brazilské společnosti. Církev se v Amazonii nechová jako někdo, kdo má stále sbalená zavazadla, aby zmizel, jakmile vytěží všechno, co lze. Církev je v Amazonské oblasti přítomná od počátku prostřednictvím misionářů, řeholních kongregací, kněží, laiků i biskupů, a doposud je tato její přítomnost určující pro budoucnost celé oblasti. Mám na mysli pohostinnost, kterou církev v Amazonii i dnes ochotně nabízí přistěhovalcům z Haiti po strašlivém zemětřesení, které postihlo jejich zemi.

Chtěl bych všechny vyzvat k zamyšlení nad tím, co dokument z Aparecidy říká o Amazonii,[11] též nad jeho silným odkazováním se na úctu k celému stvoření a na ochranu toho, co Bůh svěřil člověku ne proto, aby to divoce vykořisťoval, ale aby stvoření učinil zahradou. V pastorační výzvě, kterou představuje Amazonie, nemohu nepoděkovat za to, co církev v Brazílii koná. Práce Biskupské komise pro Amazonii, která vyla ustanovena v roce 1997, již přinesla mnoho ovoce a mnohé diecéze rychle a velkoryse odpověděly na výzvu k solidaritě s touto oblastí tím, že do ní poslali jako misionáře laiky i kněze. Děkuji Mons. Jaimu Chemelovi, průkopníku této činnosti, a kardinálu Hummesovi, současnému předsedovi této komise. Ale chtěl bych dodat, že je dobré ještě dále povzbudit a rozvinout tuto činnost církve. Je zapotřebí kvalifikovaných formátorů, zejména profesorů teologie, aby mohly být upevněny výsledky, kterých bylo dosaženo na poli formace domorodého kléru, také kvůli tomu, mít kněze uzpůsobené místním podmínkám a posílí tak „amazonskou tvář“ církve. Prosím vás, abyste v tom byli odvážní, odhodlaní! Buenosaireským nářečím bych řekl, abyste byli neochvějní.

Drazí spolubratři, pokusil jsem se vám bratrským způsobem nabídnout zamyšlení a směrnice pro práci církve, která je v Brazílii jako velká mozaika mnoha kamínků, obrazů, forem, problémů a výzev, ale která právě díky tomu je mimořádně bohatá. Církev nikdy neznamená jednotvárnost, ale mnohotvárnost, která se uvádí v soulad a jednotu, což platí pro každou skutečnost církve.

Neposkvrněná Panna Maria z Aparecidy, kéž je hvězdou, která ozařuje vaše úsilí a vaši cestu, abyste, jak to Ona učinila, přinášeli Krista každému muži a každé ženě vaší rozlehlé země. Kristus bude tím, kdo podobně jako učedníkům zmateným a zklamaným na cestě do Emauz, rozohní srdce a dodá novou a jistou naději.

Přeložil Petr Havlíček SJ

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.