Pán skrze eucharistii přetváří anonymní dav na společenství

30.5.2013 

Homilie papeže Františka na Boží Tělo, baz. sv. Jana na Lateránu

Drazí bratři a sestry,

V evangeliu, které jsme slyšeli, je výraz, který mne vždycky oslovuje: „Vy jim dejte jíst!“ (Lk 9,13). Přidržím se této věty a nechám se vést třemi slovy: následování, společenství a sdílení.

1. Předně: Kdo jsou ti, kterým dát jíst? Odpověď nacházíme na začátku evangelního úryvku. Jsou to zástupy lidí. Ježíš stojí mezi lidmi, které přijímá, mluví k nim, stará se o ně a prokazuje jim Boží milosrdenství; vybral si z nich dvanáct apoštolů, aby byli s Ním a vstupovali spolu s Ním do konkrétních situací světa. A lidé jej následují, naslouchají Mu, protože Ježíš mluví a jedná novým způsobem, má autoritu toho, kdo je autentický a důsledný, mluví a jedná opravdově, rozdává naději, která přichází od Boha, a zjevuje Tvář Boha, který je láska. A lidé radostně chválí Boha.
Tento večer jsme oním zástupem z evangelia my a také se snažíme následovat Ježíše, naslouchat Mu, vstupovat do společenství s Ním v eucharistii, doprovázet Jej a nechat se od Něho doprovázet. Ptejme se: jak následuji Ježíše? Ježíš mluví mlčky v tajemství eucharistie a pokaždé nám připomíná, že následovat Jej, znamená vycházet ze sebe samých a činit ze svého života nikoli svůj majetek, nýbrž dar pro Něho a pro druhé.

2. Postupme o krok dále: Odkud vychází pobídka, kterou Ježíš adresuje učedníkům, aby dali zástupům najíst? Vychází ze dvou stran: Nejprve od zástupů, které následovaly Ježíše, nyní se ocitly pod širým nebem, daleko od obydlených míst, zatímco se stmívá. A potom z obav učedníků, kteří žádají Ježíše, aby lidi rozpustil a nechal je jít do okolních vesnic, hledat si jídlo a nocleh (srov. Lk 9,12). Učedníci tedy chtějí nesnáze lidu řešit tím, aby byl rozpuštěn a každý se staral sám o sebe. Kolikrát jen máme jako křesťané toto pokušení! Nebereme na sebe potřeby druhých a propouštíme je se zbožným rčením: „Bůh ti pomáhej!“ Ježíšovo řešení však míří jiným směrem, který je pro učedníky překvapením: „Vy jim dejte jíst!“ Ale jak můžeme dát my najíst takovým zástupům? „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ Ježíš však neklesá na mysli a pokyne učedníkům, aby všechny rozsadili ve skupinkách po padesáti lidech, pozvedl oči k nebi, požehnal, lámal chléb a dával učeníkům, aby jej podávali lidu. Je to chvíle hlubokého společenství: zástup hladovějící po Pánově Slovu, je nyní sycen životodárným chlebem. A všichni byli nasyceni, poznamenává evangelista.
Dnes večer jsme také u stolu Páně, u stolu eucharistické oběti, ve které nám On znovu dává Svoje tělo, zpřítomňuje jedinou oběť Kříže. Nasloucháme Jeho Slovu, sytíme se Jeho Tělem a Jeho Krví a On způsobuje, že ze zástupů vytváříme společenství, z anonymního davu komunitu. Eucharistie je svátostí společenství, která nás vyvádí z individualismu, abychom společně žili v následování Pána, ve víře v Něho. Měli bychom si tedy všichni před Pánem klást otázku: jak prožívám eucharistii? Anonymně nebo jako moment opravdového společenství s Pánem a také spolu s mnoha bratřími a sestrami, kteří jsou u téhož stolu? Jaké je naše slavení eucharistie?

3. Poslední prvek: odkud vychází rozmnožení chlebů? Odpověď obsahuje Ježíšova pobídka učedníkům: „Vy jim dejte…“, dávat, sdílet. Co sdílejí učedníci? To málo co mají: pět chlebů a dvě ryby. Avšak právě ony chleby a ryby skrze Pánovy ruce nasytí všechen zástup. A právě učedníci, kteří jsou rozpačití v důsledku nedostatečnosti svých vlastních prostředků a skrovných zásob, které mohou nabídnout, usazují lid a s důvěrou v Ježíšovo slovo rozdělují chleby a ryby, kterými se lid nasytí. Plyne z toho, že klíčovým slovem, ze kterého nesmíme mít strach, je v církvi, ale i ve společnosti „solidarita“, totiž umění dát k dispozici Bohu to, co máme, svoje skrovné schopnosti, protože jedině ve sdílení a darování bude náš život plodný, přinese plody. Solidarita je slovo, které duch tohoto světa nemá v oblibě.
Tento večer nám Pán opět rozdává chléb, který je Jeho Tělem, stává se darem. A také my zakoušíme „solidaritu Boha“ s člověkem, solidaritu, která se nikdy nevyčerpá, solidaritu, která nás nepřestává udivovat: Bůh se stává naším bližním, snižuje se v oběti kříže, vstupuje do temnot smrti, aby nám dal Svůj život, který přemáhá zlo, sobectví a smrt. Ježíš se nám také tento večer dává v eucharistii, sdílí naše putování, ba dokonce se stává pokrmem, pravým pokrmem, který je oporou našemu životu i ve chvílích, kdy se cesta stává obtížnou a překážky zpomalují naše kroky. V eucharistii nás Pán vede svojí cestou, cestou služby, sdílení, daru, a ona trocha, kterou máme, ona trocha, kterou jsme, se ve sdílení stává bohatstvím, protože Boží moc, kterou je láska, sestupuje do naší chudoby, aby ji proměnila.

Ptejme se tedy tento večer při adoraci Krista reálně přítomného v eucharistii: nechávám se od Něho proměňovat? Dovolím Pánu, který se mi dává, aby mi pomáhal stále více vycházet z mojí malé ohrádky, beze strachu se dávat, sdílet a mít rád Jeho i druhé?

Následování, společenství, sdílení. Modleme se, aby nám účast na eucharistii byla neustálou pobídkou ke každodennímu následování Pána, abychom byli nástroji společenství a sdíleli s Ním a svými bližními to, co jsme. Pak bude naše existence opravdu plodná.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.