Rádio Vaticana

Zmrtvýchvstalý Pán je na této zemi pevnou nadějí

10.4.2013

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

1 Petr 1,3-4

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

V minulé katechezi jsme se zabývali událostí Ježíšova Zmrtvýchvstání, při kterém měly zvláštní roli ženy. Dnes bych se rád zamyslel nad jeho spásonosným přínosem. Co znamená Zmrtvýchvstání pro náš život? A proč je bez něho naše víra marná? Naše víra stojí na smrti a zmrtvýchvstání Krista přesně jako dům spočívá na základech. Pokud padnou, zhroutí se celý dům. Na kříži Ježíš obětoval sebe samého tím, že na sebe vzal naše hříchy a sestoupil do propasti smrti, a Zmrtvýchvstáním je přemáhá, odstraňuje a otevírá nám cestu, aby nás zrodil k novému životu. Svatý Petr to souhrnně vyjadřuje v úvodu svého prvního listu, jak jsme slyšeli na začátku generální audience: „Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé“ (1 Petr 1,3-4).

Apoštol nám říká, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním dochází k něčemu absolutně novému: jsme osvobozeni z otroctví hříchu a stáváme se dětmi Božími, jsme totiž zrozeni k novému životu. Kdy se to pro nás uskutečňuje? Ve svátosti křtu. Ve starověku se obvykle konal ponořením. Kdo měl být pokřtěn vstupoval do velké křestní vany, odložil svůj oděv a biskup nebo kněz mu třikrát vodou polil hlavu, pokřtil jej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Potom křtěnec vystoupil z vany a oblékl nový, bílý šat; byl zrozen k novému životu ponořením do smrti a zmrtvýchvstání Krista. Stal se dítětem Božím. Svatý Pavel v listě Římanům píše: „Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«“ (Řím 8,15). Právě Duch, kterého jsme obdrželi ve křtu, nás učí a pobízí říkat Bohu: „Otče“ nebo lépe „Abba!“, což znamená „tati“. Právě takto je naším Bohem; je nám tatínkem. Tento nový stav Božích dětí v nás vytváří Duch svatý. A to je největší dar, který dostáváme z Ježíšova velikonočního tajemství. Bůh s námi jedná jako s dětmi, chápe nás, odpouští nám, má nás rád, i když chybujeme. Již ve Starém zákoně prorok Izaiáš tvrdil, že i kdyby matka na své dítě zapomněla, Bůh na nás nikdy nezapomene, ani na okamžik (srov. Iz 49,15). A to je krásné!

Tento synovský vztah k Bohu však není nějakým pokladem, uchovávaným v zákoutí našeho života, nýbrž musí růst, musí být denně živen nasloucháním Božího Slova, modlitbou, účastí na svátostech, zvláště svátosti pokání a eucharistie, a činorodou láskou. Můžeme žít jako děti! A to je naše důstojnost, máme důstojnost dětí, chovejme se jako pravé děti! To znamená, že musíme každý den nechat Krista, aby nás přetvářel a připodobňoval Sobě; znamená to snažit se žít jako křesťané, snažit se Jej následovat, přestože vidíme svá omezení a svoje slabosti. Pokušení nechat Boha stranou a stavět do středu sami sebe se nabízí neustále a zkušenost hříchu zraňuje náš křesťanský život, naši existenci dětí Božích. Proto musíme mít odvahu víry a nenechat se odvádět mentalitou, která nám říká: „Bůh není potřeba, není pro tebe důležitý“ apod. Je tomu právě naopak. Jedině pokud jednáme jako děti Boží, nenecháme-li se odradit svými pády, svými hříchy a budeme-li vnímat, že nás miluje, bude náš život nový, prodchnutý pokojem a radostí. Bůh je naše síla! Bůh je naše naděje!

Drazí bratři a sestry, jako první si musíme být jisti touto nadějí a musíme být jejím viditelným, zřetelným a zářivým znamením. Zmrtvýchvstalý Pán je nadějí, která nikdy nezmizí a nezklame (srov. Řím 5,5). Naděje neklame. Ta Pánova! Kolikrát jen v našem životě pohasnou naděje, kolikrát jen se neuskuteční touhy, které nosíme v srdci! Naše křesťanská naděje je mocná, jistá; je pevná na této zemi, po níž jsme Bohem povoláni kráčet; je otevřena k věčnosti, protože se zakládá na Bohu, který je vždycky věrný. Nesmíme zapomínat, že Bůh je vždycky věrný, Bůh je vždycky věrný nám. Být vzkříšeni s Kristem skrze křest, darem víry, k dědictví, které nepomíjí, nás vede, abychom více hledali věci Boží, více mysleli na Boha, více se modlili. Křesťansky existovat, neznamená jen dodržovat přikázání, nýbrž přebývat v Kristu, jednat jako On, milovat jako On a nechat Jej, aby převzal náš život, změnil jej, přetvořil a osvobodil z temnot zla a hříchu.

Drazí bratři a sestry, tomu, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15), ukazujme Zmrtvýchvstalého Krista. Ukazujme Jej hlásáním Slova, ale především svým životem vzkříšených. Ukazujme radost z toho, že jsme Božími dětmi, svobodu, kterou nám dává život v Kristu, jenž je pravou svobodou, tou, která nás zachraňuje z otroctví zla, hříchu a smrti! Hleďme na nebeskou vlast a dostane se nám nového světla a síly také v našem úsilí a každodenním namáhání. Je to cenná služba, kterou máme poskytovat tomuto našemu světu, který často již nedovede pozvednout zrak vzhůru, není s to vzhlédnout k Bohu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV