Rádio Vaticana

Přinášet Krista na periferie

2.4.2013

Vystoupení kard. Bergoglia na generální kongregaci kardinálů před konkláve

Publikujeme text, který kardinál Bergoglio daroval havanskému kardinálovi Jaime Lucas Ortegovi a který obsahuje čtyři zásadní body vystoupení kardinála Bergoglia na generální kongregaci kardinálů, která předcházela konkláve. Některé pasáže citoval kubánský kardinál doma ve své homilii v sobotu 23. března. Celý text přineslo italské vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano 28.března 2013.

Byla tu zmíněna evangelizace. Ta je důvodem existence církve. „Evangelizace přináší něžnou a útěšnou radost“ (Pavel VI.). Sám Ježíš Kristus nás k ní vybízí zevnitř.

1. Evangelizace v sobě zahrnuje apoštolský zápal. Evangelizace v církvi implikuje odhodlání (parresia) vycházet ze sebe. Církev je povolána vycházet ze sebe a jít na periferie, nejenom zeměpisné, ale také existenciální: na periferie hříchu, bolesti, nespravedlnosti, náboženské nevědomosti a lhostejnosti, na periferie myšlení a vůbec na periferie jakékoli bídy.

2. Pokud církev nevychází ze sebe, aby evangelizovala, začíná se vztahovat sama k sobě a roznemůže se (jako obraz se tu nabízí shrbená žena z evangelia). Nešvary, které v průběhu času postihují církevní instituce, koření ve vztahování se k sobě, v jakémsi teologickém narcisismu. Ve Zjevení Ježíš praví, že stojí na prahu a klepe. Text zřetelně odkazuje na fakt, že Pán stojí přede dveřmi a chce vejít… Někdy však myslím, že Ježíš klepe zevnitř, abychom jej nechali vyjít ven. Církev, která se vztahuje sama k sobě, si nárokuje držet Ježíše Krista v sobě a nenechává jej vyjít.

3. Pokud se církev vztahuje sama k sobě, pak nevědomky začíná mít za to, že má svoje vlastní světlo, přestává být mysterium lunae a dává prostor velmi závažnému zlu, kterým je spiritualita světskosti (podle De Lubaca je to největší zlo, které může církev postihnout), totiž vzájemné oslavování jedněch druhými. Jednoduše řečeno, existují dva obrazy církve. Církev evangelizující, která vychází ze sebe, církev, která Dei Verbum religione audiens et fidenter proclamans anebo zesvětštělá církev, která žije v sobě, ze sebe a pro sebe. Toto musí inspirovat možné změny a reformy, které je třeba uskutečnit pro spásu duší.

4. Pokud jde o budoucího papeže, myslím na muže, který by prostřednictvím kontemplace Ježíše Krista a adorace Ježíše Krista pomohl církvi vycházet ze sebe na existenciální periferie a pomohl jí být plodnou matkou, která žije „ze sladké a útěšné radosti z evangelizace“.

Z Vatikánského deníku L´Osservatore Romano ze dne 28. března 2013
přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV