Rádio Vaticana

Duch svatý

28.5.2004

Myšlenka k evangeliu Svatodušní neděle/C

V Písmu se mluví často o Duchu Páně, Božím, o Duchu Kristově, Duchu pravdy apod. Teologické příručky vztahují všecky tyto texty k Duchu sv., třetí božské Osobě. Není to výklad násilný? Vždyť i v moderních jazycích se často vyskytuje slovo ?duch?. Říkáme, že je v českém národě dosud živý duch Havlíčkův, Masarykův, že by všichni františkáni měli mít ducha sv. Františka z Assisi. Nikoho přitom nenapadne, že by v nich měla bydlet duše dávno zemřelého světce. Jde tu jen o mentalitu, o stejné názory, o stejnou inspiraci. Tento přibližný, přenesený význam slova ?duch? stačí, jak se zdá, i k vysvětlení textů sv. Pavla, když říká, že křesťané mají ducha Kristova, ducha Božího (Řím 8,9).

Kdyby bylo Písmo jenom profánní knihou, jistě by tento všeobecný význam slova ?duch? docela stačil, v mnoha případech by nebylo třeba hledat význam hlubší. Netvrdíme ani, že je to výklad nesprávný. Otázka je však, je-li úplný. Vždyť i samy profánní výrazy, nemají-li být planými frázemi, vyžadují jakýsi pevný existenciální podklad. Řekněme, že Češi mají dosud ?ducha Havlíčkova?. Těžko bychom totéž tvrdili o Portugalcích o Brazilčanech. Typicky ?Havlíčkova ducha? mohou mít jenom ti, kdo jej, jak se říká literárním, ale případným výrazem, sáli s mateřským mlékem. Máme mentalitu Havlíčkovu ne proto, že jsme přečetli nějaké jeho úvahy a satirické verše, ale protože jsme s ním stejného rodu. Když pak jeho myšlenky čteme, cítíme, že nám jsou blízké.

Podobná úvaha, jenomže v daleko hlubší dimensi, je nutná k pochopení textů sv. Pavla. Křesťané mají ?ducha Kristova? ne proto, že četli evangelium, vždyť je ještě neměli v ruce, ale proto, že ho dostali při křtu, že v této svátosti s Kristem ?srostli? (srov. Řím 6,5), že jsou s ním stejného rodu, ?účastni božské přirozenosti? (2 Pt 1,4). Plně se tu uskutečňuje Kristův příslib nového života, života v Bohu (srov. Jan 14,6).

Naprosto odlišný je postup při zakládání nových hnutí politických, sociálních, kulturních. Lidé, které pojí jednotná idea, přijímají nového člena tak, že ho přeškolí, indoktrinují, naučí ho jak myslet a jak propagovat nauku. Když se to podaří, říkají, že už si osvojil ?ducha? společnosti. Nemůžeme se ubránit banálnímu přirovnání, ale rozdíl mezi takovým spolkem a církví je asi jako mezi ptákem vycpaným a živým.

Kristovi učedníci ovšem také mají společné myšlení, názory. Jejich souhrn se jmenuje víra. Ale toto myšlení vychází z jednoty života, ze společné ?duše církve?, tj. z Ducha sv., není importované zvenku jako něco cizího. Ježíš svým učedníkům po tři léta vysvětloval zásady Božího království, zdálo by se, že je přeškoloval jako nějaký zakladatel nového hnutí. Ale on sám jim prohlásil otevřeně, že jeho pravdy pochopit nemohou dokud nepřijde Duch svatý, který je naučí všemu (Jan 14,26). Pak se jim Kristovo kázání stane vnitřním požadavkem života.

V tomto intencionálním pojetí je potřeba rozumět textům Písma i tradice, které mluví o Duchu svatém v přirovnáních, v metaforách, v náznacích. Ježíšův příslib svátosti křtu u sv. Jana (3,5) mluví o znovuzrození z vody a Ducha svatého. Podobnými slovy líčí bible hned na počátku začátek vší stvořené existence, vznik života: ?Duch Boží se vznášel nad vodami? (Gen 1,2). Ve křtu se rodí nový tajemný život z Ducha svatého a z vody. V nicejsko cařihradském vyznání víry se Duch svatý nazývá řecky zoopoion, doslova ?ten kdo činí živým?, oživovatel.

Řečtí Otcové si při této příležitosti vzpomněli na teorie prvních evropských myslitelů o vzniku života na zemi. Podle Thaleta z Milétu pochází všecko z vody. Tam, kam pronikne voda, tam je život. Nazývá tedy Klement Alexandrijský Ducha svatého nebeskou vodou, která zavlažuje pustinu země a dělá z ní ráj. Voda je jen jedna a přece je v růži červená, v lilii bílá, ve fialce fialová. Podobně jeden Duch svatý se stává v lidech mučedníkem, učitelem, prorokem, každému dává zvláštní životní tvar.

Všecky projevy křesťanského života jsou tedy přímými důsledky Ducha svatého. Sv. Pavel jim říká charismata, nebo plody Ducha a vypočítává jich mnoho: ?Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase týž Duch poskytuje poznání, jinému opět se dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha svatého dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat co tím jazykem bylo řečeno. Toto všechno působí jeden a tentýž Duch? (1 Kor 12,8-11).

Všichni jsou si však vědomi, že je jich tak mnoho a tak různých, jak bohatý je život formami, je to ?mnohotvárná Boží moudrost? (Ef 3,10). Souhrnem se však dají pěkně vystihnout výrazem, že Duch svatý nás vede ke Kristu, doslova ?uvádí do Krista?, tj. dělá z každého jednotlivce i z celku obraz Kristovy dějinné skutečnosti.

Jsou tedy jména Ducha svatého podobná nebo docela totožná s názvy, kterých se užívá o Kristu. Ježíš sám dává věřícím pramen živé vody (srov. Jan 4,14), tou vodou pak je Duch svatý. Mesiáš je světlo světa osvětlující každého člověka, který přichází na svět (Jan 1,4s); Duch svatý je světlo srdcí. Souvislosti mezi těmito dvěma ?světly? vysvětlují církevní Otcové veršem žalmu: ?V tvém světle uvidíme světlo? (Ž 35,10). V Duchu svatém poznáváme Krista. Proto u hlav tzv. učitelů církve, jako např. sv. Řehoře Velikého, sv. Bazila, se maluje holubice: učí Kristovu nauku inspirací Ducha.

Za viditelný důkaz síly Ducha svatého se od počátku považují mučedníci. Odjakživa se považovali za hrdiny ti, kteří položili život za své přesvědčení. Konec antického světa se hrdinstvím nevyznačoval. Je to doba dekadentní, požitkářská. A přece se tu našli lidé, kteří se dali předhodit šelmám, stít, přibít na kříž. Byly mezi nimi i ženy a malé děti. Ti, kdo je znali, je nepovažovali za siláky, ale obdivovali v nich sílu Ducha, který je ve ?slabém těle?, tj. ve slabém člověku. Jsou tedy svědkové, řecky a latinsky martyres, že tento Duch skutečně existuje a působí. V očích světa to bylo svědectví silnější než proroctví a zázraky.

Duch svatý však je od počátku viditelný navenek ještě v jiném, a to hlavním projevu. Římská říše usilovala o sjednocení celého tehdejšího světa. K disposici měla obrovské vojenské, státní, jazykové a kulturní možnosti. A přece se tzv. pax romana, mír pod nadvládou císařského Říma, udržoval jen násilím a nakonec se rozpadl, jako se nutně rozpadá všecko umělé. Na zříceninách vzniká nová jednota světa v Duchu a v pravdě, jednota těla Kristova, církve. Proto už sv. Pavel považuje za nejvyšší charisma, nejpodstatnější projev Ducha svatého lásku, tj. vzájemné pouto života v Bohu. ?Lásku však kdybych neměl, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon? (1 Kor 13,1).

Tomáš Špidlík