5.1.2013 

říká kard. Brandmüller o pokoncilním vývoji v církvi

Na církevní scénu vchází nový kněžský typ, zavázaný ryzí katolické tradici. O této skutečnosti je přesvědčen kard. Walter Brandmüller. Ve svém příspěvku pro poslední (prosincové) číslo německého katolického měsíčníku PUR církevní historik pohlíží na tento vývoj vesměs nadějně. V církevních dějinách se totiž periodicky střídá život v nížině a na horských vrcholcích, kde kvetou hloubka a radost nově nabyté víry.

Už více než deset let můžete potkat stále více kněží – a to nejenom v Římě – kteří jsou rozpoznatelní již podle ošacení. V pokoncilních letech bylo dlouhou dobu zcela běžné, že kněz nosil civil, nezřídka s ležérní nedbalostí. Nechtěl být jiný než všichni ostatní, hledal blízkost k lidem, které si nepřál odstrašit vybraným oděvem.
Nyní nastal nepřehlédnutelný obrat. Nejenom kněží a řeholníci se již delší dobu oblékají “klerikálně”. Zvláště si v tom libují také seminaristé. Když dnes potkáte ony kněze, které mnozí s despektem označují jako “kravaťáky”, většinou jsou to prošedlí pánové přes šedesátku. Viditelná je zde tedy generační změna – nastupuje nová a mladší kněžská generace. Samozřejmě přitom nejde o textil, nýbrž o rozloučení s “pokoncilním” kněžským typem a ohlášení typu nového. Kněží, kteří platili za pokrokové, lidem blízké a světu otevřené, totiž ve skutečnosti sami sebe vnímali spíše jako poradce životního stylu a sociální pracovníky než jako hlasatele evangelia a liturgiky, udílející svátosti.
To, co se přitom stalo z evangelia, liturgie a přijímání svátostí, bylo již dostatečně popsáno a přečasto žalováno, než abychom to zde museli opakovat. Nový kněžský typ představují mladíci v kolárkové košili a zálibou v tradičních formách zbožnosti. Je však tento typ opravdu nový? Nikoliv! Je zkrátka ryze katolický.

Čteme-li pozorně příslušné dokumenty II. Vatikánského koncilu – třeba Presbyterorum ordinis vztahující se ke kněžskému životu a službě, či Optatam totius o výchově ke kněžství, s údivem zjišťujeme, že právě tito mladí muži, kteří koncil znají jenom z vyučování církevních dějin, jsou jeho myšlenkám mnohem blíže než ti, kteří jej ještě zažili.
Náhle se opět vysoce cení adorace, slavnostní liturgie, věrnost papeži a biskupovi, souhlas s Kristovým následováním v celibátu. S úžasem se objevuje latina a gregoriánský chorál a tam, kde se od motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. slaví mše svatá v mimořádné formě římského ritu tyto mladé seminaristy vždy najdete v doprovodu jejich přátel “ze světa”. Tito mladíci se vyznačují rovněž mnohem více než předchozí studentská generace hlubším zájmem o studium teologie, namísto angažovanosti v sociálních aktivitách.
Nový a ryzí katolické tradici zavázaný kněžský typ nastupuje na široké frontě. Příznačné přitom je, že kněžské semináře oněch společenství, která rádi nazýváme “tradicionalistická”, trpí nedostatkem prostor. Většina diecézních seminářů má naproti tomu mnohem více místností než studentů.
Ptáme-li se na příčiny tohoto vývoje, nevystačíme si s pouhou sociologicky či psychologicky zdůvodněnou odpovědí. Ve všech srovnatelných případech obdobná změna vyvstávala z prohloubení, prozíravějšího uchopení, naléhavého zdůraznění a intenzivnějšího osvojení víry církve. Dnes se snad jedná o výroky II. Vatikánského koncilu, které dosud zdaleka nepronikly do každodennosti církevního života.

Mnozí v tomto vývoji, který Benedikt XVI. velkou měrou podporuje, spatřují nadějný příznak nového církevního rozmachu. Generace “otců” na něj však nezřídka pohlíží s nesouhlasnou podezřívavostí a kde může, jej potlačuje.
Zvlášť účinnými nástroji útlaku byly včera a zůstávají i dnes takzvané skupinové dynamiky v seminářích, psychologická, popřípadě sociologická “supervize” a tak dále. To, že pro normálního, sebejistého mladého muže je povinnost podrobit se takovýmto infantilním praktikám něco zcela nestydatého, mnozí představení seminářů, zdá se, vůbec nevnímají.
Pro nemálo těchto mladíků je rovněž tak nebezpečné, dát se dopadnout s růžencem v ruce nebo v adoraci před svatostánkem. Případy, ve kterých pak tito seminaristé byli propuštěni jako nevhodní kandidáti kněžství, nejsou vzácné. Nezajde-li věc až tak daleko, postarají se vždy představení o to, aby byl takovýto “podezřelý” kandidát poslán na praxi k některému faráři, od něhož se očekává, že už ho “srovná”.
Je-li nakonec takový kandidát vysvěcen na kněze, může se snadno stát, že je přidělen faráři, který s “nasměrováním” svého kaplana vůbec nesouhlasí. Nezřídka se děje, že mu pak zakazuje či znemožňuje třeba i slavení mše svaté, pokud k tomu nebyl přidělen.
V obdobných případech již konfliktu nelze zabránit – a když se kaplan obrátí na nadřízený úřad, diecézní kurii? Dovolá se pomoci? Tento scénář není nikterak nový – a to je nám, v jisté míře, útěchou.

Střet mezi pomalou setrvačností a reformátorským vznětem je fenomén vlastní celým církevním dějinám, který se neodvratně opakuje v pravidelných vlnách. Život církve se ubírá údolím a poté vystupuje na horstva nově získané hluboké a radostné víry.
Co jen nalezl sv. Bonifác, když přišel do Německa z vysoce církevně a kulturně rozvinuté Anglie! Na biskupských stolcích seděli opilci, rváči a cizoložníci; kněží neuměli správně odříkat ani křestní formuli. Následoval tvrdý boj, při kterém se sklíčený světec mnohdy obracel na papeže o radu a pomoc. Avšak několik desetiletí po jeho smrti zažívá církev v říši Karla Velikého dobu nebývalého rozkvětu.
Dorostli a prosadili se biskupové a kněží na výši svého povolání. Sotva o dvě století později opět nastalo období úpadku, které bylo nutno překonat. Rozmohlo se obsazování biskupských stolců světskými pány, prodej duchovních úřadů, konkubinát biskupů a kněží. To vše ochromovalo život církve.
Avšak také v souvislosti s tímto zlem se pohnuly mladé reformní síly, které vzaly za svůj program papeže Řehoře VII. a daly se do díla. Na jaký odpor však narazily! Biskupové, horlící pro změnu, byli vyháněni; jeden opat, Řehořův stoupenec, byl synodem protireformních biskupů zpráskán, týrán a uvržen do vězení. Nakonec přece vyšla církev i z této bouře očištěna a posílena.
Něco podobného se stalo – učiníme-li velký skok časem – po Tridentském koncilu a o další dvě století později – v prvních desetiletích 19. století – vzápětí po osvícenství a revoluci. Zejména Francie zažila, v neposlední řadě pod vlivem spisovatelů jako byli Chateaubriand a de Maistre ohromující znovuzrození náboženského života, téměř vyhaslého radikálním osvícenstvím a revolucí. V německé jazykové oblasti této obrodě odpovídalo romantické hnutí, jehož hlásnou troubou se staly časopisy “Katolík” (Der Katholik) nebo mnichovské “Historicko-politické listy” (Historisch-politische Blätter), které spojovaly rozhodnou prořímskou orientaci s rostoucí sociální angažovaností. Vznikl tak klérus, který se dokázal zavázat opětovně aktuálnímu ideálu libertas ecclesiae, tedy církvi nezávislé na státní moci. Když poté v druhé polovině devatenáctého století začal v Bádensku, Prusku a Bavorsku Kulturkampf a v sedmdesátých letech se vyhrotil do nejostřejších střetů, byli to právě tito “ultramontánní” duchovní, kteří šli raději do vězení, než aby se podvolili zákonodárství Kulturkampfu. Pozdější důsledky tohoto postoje dozrály ještě za nacistické diktatury, které se taktéž nepodařilo katolický klérus “zglajchšaltovat”.

Teprve v druhé polovině dvacátého století nastává nová generační změna, která pod vlivem hnutí osmašedesátníků dospívá ke známým koncům. Její následky začala překonávat zprvu zmíněná nová kněžská generace.
Bude jí příslušet, aby naplnila Druhý Vatikán tak, jak to požaduje Benedikt XVI., a vykonala reformu v kontinuitě s církevní tradicí.
Nyní bude záležet na tom, zda tuto generační výměnu zvládneme bez generačního střetu.
To bývá, jak dokládá zkušenost, velice obtížné. Zástupci oné přelomové generace totiž ještě stále drží otěže církevní vlády ve svých rukou. Pokud se k nastupujícím silám nestaví rovnou odmítavě, pohlíží na ně často zcela nechápavě.
Nepůjde-li “starým” pouze o sebeprosazení a “mladým” jen o seberealizaci, nýbrž oběma o příchod Božího království, proběhne i tato generační výměna bez generačního konfliktu.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.