Benedikt XVI.: Náboženství může ochořet, činí-li člověk z Boha své soukromé vlastnictví

25.12.2012 

Vatikán Vánoční mši zahájil Benedikt XVI. ve zcela zaplněné vatikánské bazilice ve 22 hodin. Nemálo lidí, na které již nezbylo místo uvnitř, sledovalo bohoslužbu z obrazovek umístěných na Svatopetrském náměstí. Ve svém působivém kázání Benedikt XVI. mimo jiné řekl:

Stále znovu se krása tohoto evangelia dotýká našeho srdce, krása, kterou vyzařuje pravda. Stále znovu nás dojímá fakt, že Bůh se stal dítětem, abychom jej mohli mít rádi, odvážili se mít jej rádi. Když se jako dítě s důvěrou svěřuje do našich rukou, jakoby říkal: Vím, že tě můj majestát děsí a že se v kontaktu s mojí velikostí snažíš prosadit sám sebe. Přicházím tedy za tebou jako dítě, abys mne mohl přijmout a mít rád.
Stále znovu se mne dotýká také sdělení, které evangelista činí jakoby mimochodem, totiž že se pro ně nenašlo místo v útulku. Nevyhnutelně vzniká otázka, co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo? A zjišťujeme pak, že toto zdánlivě nahodilé sdělení o nedostávajícím se místě v útulku, čímž byla Svatá rodina nucena uchýlit se do stáje, evangelista Jan prohloubil a vystihnul jeho podstatu slovy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (
Jan 1,11). Velká morální otázka ohledně toho, jak je tomu u nás s utečenci, uprchlíky a imigranty, nabývá potom ještě zásadnějšího smyslu: máme opravdu místo pro Boha, když se k nám snaží vejít? Máme pro Něho prostor a čas? Není to snad právě Bůh, kdo je u nás odmítán? Začíná to od skutečnosti, že na Něho nemáme čas. Čím rychleji se můžeme pohybovat, čím účinnější jsou nástroje, které spoří náš čas, tím méně jsme ochotni čas poskytnout. A Bůh? Otázka, která se týká Jeho, se nikdy nejeví jako naléhavá. Náš čas je už kompletně vyplněn. Věci však sahají ještě hlouběji. Má Bůh opravdu přístup do našeho myšlení? Metodologie našeho myšlení je taková, že by vlastně existovat neměl. I když se zdá, že klepe na naši mysl, musí být nějakým úsudkem zapuzen. Aby naše myšlení mohlo být považováno za seriózní, musí být založeno tak, aby „hypotéza Boha“ byla bezvýznamná. Není pro Něho místo. Také v našem cítění a chtění pro Něho není místo. Chceme sami sebe, chceme věci, kterých se lze dotknout, štěstí, které lze zakoušet, úspěch svých osobních plánů a svých úmyslů. Jsme kompletně „naplněni“ sebou samými, takže nezbývá žádný prostor pro Boha. A proto také není místo pro druhé, pro děti, pro chudé a pro cizince. Z oné jednoduché zmínky o nedostávajícím se místě v útulku, můžeme vytušit, jak nezbytná je pobídka svatého Pavla: „Změňte se a obnovte svoje smýšlení“ (Řím 12,2). Pavel mluví o obnově, otevření našeho intelektu (nous); mluví obecně o způsobu, kterým nazíráme na svět a sami na sebe. Obrácení, kterého máme zapotřebí, musí opravdu proniknout do hloubi našeho vztahu k realitě. Prosme Pána, aby probudil naši pozornost pro Svoji přítomnost, abychom pocítili, že klepe tlumeně a přece naléhavě na bránu našeho bytí a našeho chtění. Prosme, aby v našem nitru vznikl prostor pro Něho. A abychom Jej tak mohli rozpoznat také v těch, skrze něž se k nám obrací: v dětech, v trpících a opuštěných, odsunutých na okraj, v chudých tohoto světa.

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. je ZDE

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.