4.12.2012 

Otec Peter Gumpel, ročník 1923, překladatel a teologický poradce druhého Vatikánského koncilu. Jeho působení nebylo izolované – všeobecný sněm využíval konzultací s více než dvěma sty teology (periti).

„Samozřejmě jsme se scházeli, zcela určitě se členy Tovaryšstva, hodně jsem byl ve styku například s Otcem Karlem Rahnerem. Znal jsem ho už z padesátých let, kdy přijel na několik týdnů do Říma. Generální představený se tehdy obával, aby nebyl stižen římskou fobií a požádal mne, abych ho doprovázel. Musel jsem to udělat. Rozuměli jsme si dobře, jediný problém byl, že si Otec Rahner při rozhovorech s kardinály, kam jsem ho musel doprovázet, vždy postavil hlavu. Zejména se to stalo s kardinálem Ottavianim. Jistě mohou existovat různá mínění o kardinálu Ottavianim, Svatém oficiu a jeho vlivu. Člověk ale přesto nesmí jednat s kardinály agresivně. Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý. Při překladu jsem přirozeně vypouštěl některá přídavná jména a příslovce, mám ale pocit, že jsem nikdy nezradil podstatu myšlenky. To jsem nemohl udělat, avšak vynechal jsem pouze zbytečně ostré a nezdvořilé výrazy. Dalšího dne si mne zavolal kardinál Ottaviani, aby mi poděkoval. Řekl mi: Otec Rahner nevěděl, že mluvím německy. Kdybyste ho byl překládal doslova, musel bych ho vyprovodit ven. A to jsem nechtěl. “

Vraťme se ale ke spolupráci koncilních teologů. Německý jezuita potvrzuje jejich vzájemné kontakty a hodnotí také různý přístup při konzultacích...

„Mnozí z těchto takzvaných expertů postupně získávali v mnoha oblastech takový vliv, který přesahoval jejich kompetence. Ovlivňovali biskupy, což odborníkům nepřísluší. Jako teologičtí poradci jsme měli sloužit, dávat poctivé odpovědi na otázky, avšak nikoliv vnucovat své názory. Obdobně jako při poradenství papežům, kteří si mne často zavolali. Chtěli slyšet objektivní výklad, nikoliv mé mínění. Jednou si mne takto pozval na oběd Jan Pavel II., poté, co mne požádal, abych si dobře nastudoval jednu teologickou otázku. Trvalo mi to několik týdnů. Papež se mne zeptal: Co mám, Otče Gumpele, v této věci dělat? Odpověděl jsem mu s veškerou úctou: Svatosti, věřím, že otázka nezní, co máte dělat, nýbrž zda vůbec máte něco dělat. Podle mého názoru se tento případ má takto a takto a vše jsem mu vyložil. Jan Pavel II. to vždy komentoval: Nikdy mi neřeknete, co si sám myslíte! To ale není můj úkol, reagoval jsem. Mou úlohou je nabídnou vám panoramatický pohled na různá mínění dobrých teologů; co si myslím já, je nepodstatné, dodal jsem. Papež ale naléhal, že chce znát můj názor. Přiklonil jsem se tedy, řekněme, k variantě A, a vyzval ho, aby si vyslechl také názor opačné strany. Po několika týdnech si mne opět zavolal a vyprávěl mi: Dal jsem na vaši radu. Pozval jsem jednoho z teologů, které jste označil za nejreprezentativnější zástupce opačného křídla. Představte si, že mi chtěl nutit své mínění, jako by to bylo jediné možné řešení. S tímto člověkem už nikdy nic konzultovat nebudu.“

Hlavním tématem pro Otce Gumpela stále zůstává úmyslně opominutá kapitola o řeholním životě dogmatické konstituce o církvi Lumen Gentium. Koncilní plénum rozhodlo o jejím úplném vyškrtnutí, což vyvolalo rozhořčenou reakci přítomných řeholníků.

„Na shromáždění oné osmičlenné skupiny řeholních koncilních otců, ke kterým jsme byli přizváni jako poradci Otec Molinari a já, bylo řečeno, že takto už to dál nejde... Intervence v koncilní aule nebyly možné kvůli časové tísni, proto nás otcové vyzvali, abychom připravili katalog propositiones, tedy sentencí, návrhů na změny v kapitole o všeobecné svatosti. Měly zdůvodňovat, proč v rámci dogmatické konstituce o církvi vypracovat vlastní kapitolu o řeholnících. Během jedné noci jsme tyto věty zformulovali, poté je řeholní představení přehlédli a s drobnými změnami schválili. Svolali pak schůzku třiceti koncilních otců z různých řeholí, kterým jsme text předali v latině a dalších třech překladech (angličtině, španělštině a francouzštině), vytištěný ve velkém nákladu. Shromáždění třiceti řeholních zástupců souhlasilo a dále text šířilo mezi své známé na koncilu. Nechtěli jsme ho rozesílat nějakým oběžníkem, nýbrž předávat pomocí osobních kontaktů. Vyžadovalo to docela velkou organizaci, ale nakonec jsme získali pro tento návrh dost podpisů, celkem 679. To už byl podstatný počet. Oněch osm zástupců pak s návrhem přišlo k generálnímu sekretáři koncilu, tehdejšímu arcibiskupovi a pozdějšímu kardinálovi Periclemu Felici. Ten řekl: Už mne docela udivovalo, jak dlouho si dáváte líbit tu severoevropskou nadvládu. Stížností už tu bylo více; tu vaši ještě dnes večer předložím papežovi. Obdobně reagoval také místopředseda teologické komise, kardinál Brown, dominikán. Papež poté napsal velmi důrazný dopis teologické komisi, ke kterému přiložil onen seznam propozic. Pověřuji vás, abyste jej brali nanejvýš vážně, zdůraznil. Návrh podepsalo sedmnáct kardinálů, mj. také kardinál Bea. Podpisy šly napříč spektrem, lidé měli za prvé dost západoevropské predominance a za druhé se bouřili proti obsahu náhradní kapitoly o všeobecném povolání ke svatosti, který nesl závažné nedostatky a nutně potřeboval změnu.

Tím ale obtíže neskončily. Koncilní teologická komise se nechtěla vzdát. Museli jsme vybojovat ještě jednou velkou bitvu – rozhodla totiž, že proběhne všeobecné hlasování. Kapitola o řeholnících ano či ne. Ten den jsem využil svého práva chodit kdykoliv do koncilní auly. Chtěl jsem při hlasování pozorovat biskupa Charueho, který celou věc rozpoutal. Více než patnáct set koncilních otců hlasovalo pro samostatnou kapitolu o řeholnících; sedm až osm set hlasů bylo proti. Pro lidi, kteří celý problém vyvolali, to tedy byla naprostá porážka. Pak věc dále pokračovala – během koncilu je stále možné podávat vylepšující opravné návrhy – tzv. modi. Tohoto práva jsme využili. Dosáhli jsme především toho, že do poznámkového aparátu byly zařazeny čtyři citáty z promluvy Pavla VI., kterou v květnu téhož roku vyslovil před velkým množstvím řeholníků. Promluva nese název Magno gaudio podle jeho prvních slov. ( Pavel VI., proslov Magno gaudio, 23.5.1964: AAS 56 (1964), pozn. red.).

Mnohé jsme tedy dosáhli, ale spor o exempci pokračoval, když se dospělo k dekretu Perfectae caritatis o řeholním životě. Kard. Döpfner ho chtěl opakovaně měnit a dokument byl prakticky zredukován na nulu. Kvůli neutuchajícím protestům byl neustále přepisován. Totéž nastalo v otázce třicáté třetí až třicáté páté kapitoly dekretu Christus Dominus, kde se hovoří o pravomoci diecézního biskupa ve vztahu k řeholím. Osobně jsme tehdy připravili stížnost. Velice zdvořile v ní bylo řečeno: Pokud tyto kapitoly nedoznají změn, osm set až devět set koncilních otců neschválí dekret jako takový. Změna tedy byla nutná, avšak v pozdějším pokoncilním zákonodárství se náhle objevila původní neopravená verze textu. Ihned jsme informovali papeže, který zbrunátněl a řekl, že je to něco neslýchaného. Koncil jednou něco odmítl – pokračoval - a schválil změněný dokument, který jsem podepsal. Vytáhnout nyní po koncilu zase starý text vůbec nepřipadá v úvahu!

Vidíte tedy, že se na koncilu mínění leckdy rozcházejí, ale to je normální. Zcela normální jsou i spory, které provázely mnohé koncily. Je třeba si uvědomit, že mnoho měsíců zasedání bylo i fyzicky náročné pro biskupy, kteří už dávno opustili školní lavice. A pak bylo třeba psychicky zpracovat tu pestrou směsici proslovů. Přistupuje také další faktor – únava. Pět dní v týdnu museli denně sedět v koncilní aule a poslouchat. Jsem rád, že jsem k tomu nebyl odsouzen...
Postupem doby nicméně vznikl odpor proti účastníkům ze severní a západní Evropy. Lidé se ptali: co se to tu vlastně děje?

Druhá věc, na kterou nesmíte zapomenout při posuzování druhého vatikánského koncilu, je ovlivnění tiskem. Něco takového se přihodilo již na prvním vatikánském sněmu, kde byla nařízena bezvýhradná mlčenlivost o tom, co se projednávalo v aule. Povinnost mlčenlivosti se vztahovala ke třetím osobám, neplatila samozřejmě pro koncilní otce navzájem. Tři lidé tento závazek nedodrželi – biskup Strossmayer z Dakova, německý biskup von Hefele z Rottenburgu a francouzský biskup Dupanloup z diecéze Orléans. Pravidelně předávali svá vyjádření jistému lordu Actonovi, který byl von Döllingerovým žákem. Döllinger pak v Mnichově zveřejňoval “Dopisy z koncilu”. Obsahově se zakládaly na informacích jmenovaných tří biskupů, avšak způsob podání a Döllingerovy komentáře byly neudržitelné. Při přípravách druhého vatikánského sněmu to mělo být varování. Tisk a média vůbec se v té době již mnohem více rozrostly a rozšířily. Vliv tisku ve dvacátém století stoupl, což se před koncilem naprosto podcenilo. Běžně se tak dělo, že se novinářům předávaly nejrůznější informace. Nikdy nebyla vůle přesně zjišťovat, kdo to dělal. Samozřejmě by bylo možné to vypátrat. Názory jednotlivých účastníků byly všeobecně známé a podle tónu novinových článků se ihned vědělo, odkud vítr vane. Nenastala však snaha na toto téma vůbec diskutovat, nemluvě o nějakých kázeňských opatřeních. Vliv tisku byl nicméně velký a utvářel veřejné mínění.

Když si dnes vezmete k ruce Acta synodalia, můžete přesně sledovat, kdo co řekl, jaká byla jednotlivá mínění a tak dále. Pokud se člověk koncilu sám neúčastnil, může si zde vše vědecky ověřit. Pak se podívejte na to, co vycházelo v novinách, co říkaly televize a rozhlas. Když musím poskytovat rozhovory o druhém Vatikánu, opakovaně se ptám: Jaký koncil máte na mysli? Ten skutečný, který vychází najevo z koncilních akt, nebo ten, o kterém v tisku vykládají novináři? Toto ovlivňování veřejného mínění tiskem vlastně trvá až do dnešního dne...Později se tento vliv odrazil také na mnohých studiích o koncilu,“

uzavírá pamětník II. Vatikánského koncilu a jeho teologický poradce, O. Peter Gumpel z Tovaryšstva Ježíšova.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.