Rádio Vaticana

Místo víry

31.10.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Pokračujeme v naší cestě rozjímání o katolické víře. Minulý týden jsem poukázal na to, že víra je darem, protože je to Bůh, kdo má iniciativu a vychází nám vstříc. Víra je tedy odpovědí, v níž přijímáme Boha za pevný základ svého života. Je darem, který přetváří existenci, protože nám umožňuje přijmout pohled samotného Ježíše, který v nás působí a otevírá nás vůči lásce k Bohu a bližním.
Dnes bych chtěl v naší reflexi učinit další krok a začnu opět od otázek: Má víra jenom osobní, individuální charakter? Týká se jenom mojí osoby? Žiji svou víru sám? Jistě, úkon víry je výsostně osobní, uskutečňuje se v nejhlubším nitru a vyznačuje nový směr, osobní konverzi. Můj život tedy podléhá změně, dostává novou orientaci. V liturgii křtu během přímluv celebrant žádá vyznání víry a klade tři otázky: Věříte v Boha Otce všemohoucího? Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jediného? Věříte v Ducha svatého? Odedávna byly tyto otázky adresovány osobně tomu, kdo měl přijmout křest těsně před trojím ponořením do vody. I dnes je odpověď v jednotném čísle: „Věřím“. Tato moje víra však není výsledkem mojí osamocené reflexe, není produktem mého myšlení, nýbrž plodem vztahu, dialogu, který se skládá ze slyšení, přijetí a odpovědi. Je to komunikace s Ježíšem, který mi umožňuje vyjít z mého „já“ a z mojí uzavřenosti, aby mne otevřel vůči lásce Boha Otce. Je to znovuzrození, ve kterém objevuji svoje sjednocení nejenom s Ježíšem, ale také s těmi, kteří šli a jdou toutéž cestou. A toto nové zrození, které začíná křtem, trvá po celý život. Nemohu zkonstruovat svoji osobní víru v soukromém dialogu s Ježíšem, protože víra je mi darována Bohem skrze společenství věřících, kterým je církev a jsem tak přiřazen k mnoha věřícím do společenství, jež není jenom sociologické, ale je zakořeněno ve věčné Boží lásce, která je v Sobě samé společenstvím Otce, Syna a Ducha svatého, je Trojiční láskou. Naše víra je skutečně osobní, pokud je také komunitní. Může být mojí vírou, jedině pokud žije a pohybuje se v církevním „my“, jedině je-li naší vírou, společnou vírou jediné církve.

V neděli, když při mši svaté recitujeme Krédo, vyjadřujeme se v první osobě, ale vyznáváme společně jedinou víru církve. Toto „věřím“ vyslovené v jednotném čísle se spájí v čase a prostoru do nezměrného chóru, ve kterém každý přispívá ke svorné polyfonii ve víře. Katechismus katolické církve to jasně shrnuje takto: „«Věřit» je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev“ (sv. Cyprián)“ (KKC, 181). Víra se tudíž rodí v církvi, vede do ní a žije v ní. Je důležité na to pamatovat.

Na počátku křesťanství, když moc Ducha svatého v den Letnic sestoupila na učedníky, jak podávají Skutky apoštolů (srov. 2,1-13), dostává se rodící církvi moc uskutečňovat poslání, které jí svěřil Zmrtvýchvstalý Pán: šířit do všech koutů země evangelium, dobrou zvěst Božího království a vést tak každého člověka na setkání s Ním, k víře, která zachraňuje. Apoštolové překonají veškerý strach a hlásají, co slyšeli, viděli a osobně zakusili s Ježíšem. Mocí Ducha svatého začínají mluvit novými jazyky, otevřeně hlásají tajemství, kterého byli svědky. Ve Skutcích apoštolů je nám podána obsáhlá promluva, kterou Petr pronesl právě v den Letnic. Vychází z úryvku proroka Joela (3,1-5), vztahuje jej na Ježíše a hlásá ústřední jádro křesťanské víry: Ten, který všem žehnal a který byl mocnými divy a znameními potvrzen Bohem, byl přibit na kříž a zabit, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a ustanovil jej Pánem a Mesiášem. Spolu s ním jsme vstoupili do definitivní spásy ohlašované proroky a kdo bude vzývat jméno Páně bude zachráněn (srov. Sk 2,17-34). Po vyslechnutí těchto Petrových slov se mnozí cítili osobně zasaženi, litovali svých hříchů, nechali se pokřtít a přijali Ducha svatého (srov. Sk 2,37-41). Tak začíná putování církve, pouť společenství, které v prostoru a čase nese toto poselství, společenství, které je Božím lidem, založeným na nové smlouvě díky Kristově krvi a jehož členové nepatří do jedné sociální či etnické skupiny. Jsou to muži a žen pocházející z každého národa a kultury. Je to „katolický“ lid, který mluví novými jazyky, je univerzálně otevřený pro přijetí všech, překračuje každou hranici a boří všechny bariéry. Svatý Pavel říká: „Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus“ (Kol 3,11).

Církev je tedy již od počátku místem víry, místem předávání víry, místem, kde jsme skrze křest ponořeni do Velikonočního tajemství smrti a zmrtvýchvstání Krista, který nás osvobozuje z hříchu, dává nám svobodu dětí a uvádí do společenství s Trojjediným Bohem. Zároveň jsme ponořeni do společenství s dalšími věřícími bratry a sestrami, s celým Kristovým tělem a jsme taženi ven z naší osamělosti. Druhý vatikánský ekumenický koncil podotýká: „Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil.“ (Lumen gentium, 9). V dalším poukazu na křestní liturgii si povšimněme, že na závěr slibů, kterými se odříkáme zla a odpovídáme „věřím“ v pravdy víry, celebrant prohlašuje: „Tak věříme, Tak věří církev. A tuto víru vyznáváme, a ona je naší slávou v Kristu Ježíši, našem Pánu“. Víra je teologální ctnost, darovaná Bohem, ale předávaná církví během dějin. Sám svatý Pavel, když píše Korinťanům, potvrzuje, že jim předal evangelium, které sám přijal (srov. 1 Kor 15,3).

V církvi existuje nepřetržitý řetězec života, hlásání Božího Slova a slavení svátostí sahající až k nám. Nazýváme jej Tradice. Zaručuje nám, že to, v co věříme, je původní Kristovo poselství, které hlásali apoštolové. Jádrem prvotní zvěsti je událost smrti a zmrtvýchvstání Páně, odkud pramení veškerý poklad víry. Koncil prohlašuje: „A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků“ (Dei Verbum, 8). Boží Slovo je tak obsaženo v Písmu svatém, které je Tradicí církve uchováváno a věrně předáváno, aby lidé každé doby mohli věřit v jeho nezměrné zdroje a obohacovat se z pokladů Jeho milosti. „Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“ (ibidem.).

Chtěl bych závěrem zdůraznit, že osobní víra roste a zraje v církevním společenství. Je pozoruhodné, že v Novém zákoně slovo „svatí“ označuje křesťany v jejich celku, ačkoli jistě ne všichni měli kvality potřebné k tomu, aby byli církví prohlášeni za svaté. Co měl tedy tento termín označovat? Skutečnost, že ti, kteří měli a žili víru ve zmrtvýchvstalého Krista, byli povoláni stát se opěrným bodem pro všechny ostatní a uvádět je tak do kontaktu s Osobou a Poselstvím Ježíše, jenž zjevuje tvář živého Boha. Platí to také pro nás: křesťan, který se nechává vést a postupně utvářet vírou církve i přes své slabosti, omezení a obtíže, stává se jakýmsi oknem, jež je otevřeno světlu živého Boha, dostává se mu tohoto světla a vnáší ho do světa. Blahoslavený Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio prohlásil, že „misie obnovuje církev, upevňuje víru a křesťanskou identitu a vnáší novou horlivost a nové stimuly. Víra sílí předáváním!“ (n.2).

Dnes rozšířená tendence klást víru do soukromé sféry tedy protiřečí samotné její povaze. Potřebujeme církev, abychom byli ve víře utvrzováni a okoušeli Boží dary: Jeho Slovo, svátosti, oporu milosti a svědectví lásky. Takto se bude moci „já“ v církevním „my“ cítit současně adresátem a protagonistou události, která jej přesahuje; zkušenosti společenství s Bohem, jež je základem společenství mezi lidmi. Ve světě, kde se zdá, že vztahy mezi lidmi jsou regulovány individualismem, což je činí stále křehčími, nás víra volá k tomu, abychom byli Božím lidem, církví, nositeli lásky a společenství s Bohem pro celé lidstvo. Děkuji za pozornost.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV