Pravda nestárne, vždycky má budoucnost

16.10.2012 

Interview s Benediktem XVI., které je součástí filmu Bells of Europe.

Interview s Benediktem XVI., které je součástí filmu Bells of Europe, který byl 15. října 2012 promítnut účastníkům biskupské synody o nové evangelizaci.

První otázka: Svatosti, ve svých encyklikách předkládáte silnou antropologii; člověka, ve kterém přebývá Boží láska; člověka vyznačujícího se racionalitou, která je rozšířena zkušeností víry; člověka, který je sociálně odpovědný díky dynamice lásky, kterou přijímá a dává v pravdě. Svatosti, právě v tomto antropologickém horizontu, ve kterém evangelní poselství povznáší všechny prvky hodné člověka, očišťuje od příměsí, které zatemňují autentickou tvář člověka stvořeného k obrazu a podobě Boha, jste již vícekrát zdůraznil, že znovu objevení lidské tváře, evangelních hodnot a hlubokých kořenů Evropy je důvodem velké naděje nejen pro evropský kontinent. Můžete nám vysvětlit důvody této svojí naděje?

Benedikt XVI.: „První důvod mé naděje spočívá v tom, že touha po Bohu, hledání Boha je hluboce vepsáno do každé lidské duše a nemůže zmizet. Na určitou dobu ovšem lze na Boha zapomenout, odstavit Jej a zaobírat se něčím jiným, avšak Bůh nezmizí nikdy. Jsou zkrátka pravdivá slova sv. Augustina, že my lidé jsme nepokojní, dokud nenalezneme Boha. Tento neklid existuje také dnes. Je to naděje, že se člověk stále znovu, i dnes, vydává na cestu k Bohu.
Druhý důvod mojí naděje spočívá ve skutečnosti, že evangelium Ježíše Krista, víra v Krista je jednoduše pravdou. A pravda nestárne. Lze ji také určitou dobu opomíjet, hledat jiné věci, odsouvat ji stranou, avšak pravda jako taková nezmizí. Ideologie jsou časově omezené. Zdají se mocné, neodolatelné, ale po určité době samy sebe stráví. Nemají v sobě sílu, protože jim chybí hloubka pravdy. Jsou to částečky pravdy, které se nakonec samy vyčerpají. Evangelium je však pravda a proto se nikdy nevyčerpá. V každém dějinném období se objevují její nové dimenze, ukazuje se veškerá její novost v odpovědích na požadavky srdce a lidského rozumu a že je možné v této pravdě putovat a nalézt se v ní. A právě z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že nastane nové jaro křesťanství.
Třetí a velmi empirický důvod spočívá v tom, že tento neklid dnes působí mezi mladými lidmi. Mládež vidí mnoho věcí - nabídku ideologií a konzumismu, ale vnímá v tom všem prázdnotu, nedostatečnost. Člověk je stvořen pro nekonečno. Vše konečné je málo. A proto vidíme, že se právě v nových generacích znovu probouzí neklid a vydávají se na cestu. Dochází k novým objevům krásy křesťanství. Křesťanství za cenu nikoli mírnou, sníženou, ale v celé své radikalitě a hloubce. Zdá se mi tudíž, že sama antropologie nám ukazuje, že bude vždycky docházet k novým obrodám křesťanství a fakta to potvrzují. Křesťanství je hlubokým základem, je pravdou a ta má vždycky budoucnost.

Druhá otázka: Svatosti, vícekrát jste poukázal na to, že Evropa měla a dosud má kulturní vliv na celé lidstvo a nemůže necítit svou zvláštní odpovědnost nejen za svou vlastní budoucnost, ale také za celé lidstvo. Pohledem vpřed je možné načrtnout vklad viditelného svědectví katolíků a křesťanů patřícím k pravoslavným církvím a protestantům v Evropě od Atlantiku po Ural a žijícím evangelními hodnotami, ve které věří, čímž přispívají k vytváření Evropy, která bude věrnější Kristu, pohostinnější, solidárnější, a to nejenom uchováváním kulturního a duchovního dědictví, jímž se vyznačuje, ale také snahou hledat nové cesty, vyrovnávat se s velkými společnými výzvami, které poznamenávají postmoderní a multikulturní dobu?

Benedikt XVI.: „Jde o obrovskou otázku. Je zřejmé, že Evropa má i dnes ve světě velkou ekonomickou, kulturní a intelektuální váhu. A vzhledem k této vážnosti má velkou odpovědnost. Avšak Evropa, jak jste řekl, musí znovu najít svoji plnou identitu, aby mohla mluvit a jednat podle svojí odpovědnosti. Dnešním problémem už podle mého nejsou národnostní rozdíly. Tyto rozdíly už díky Bohu nerozdělují. Národy zůstávají a v jejich kulturních, lidských a povahových různostech spočívá bohatství, které se doplňuje a dává zrod velké symfonii kultur. Jsou v zásadě jedinou společnou kulturou.
Problém Evropy, pokud jde o nalezení vlastní identity, spočívá podle mého v tom, že dnes máme v Evropě dvě duše. Jednou je abstraktní, anti-dějinný rozum, který chce ovládnout všechno, protože se chápe jako nadřazený všem kulturám; rozum, který se konečně chopil sebe sama a chce se emancipovat od všech tradic a kulturních hodnot ve prospěch abstraktní racionality. První rozsudek Štrasburského tribunálu ohledně křížů (v italských školách) byl ukázkou tohoto abstraktního rozumu, který se chce emancipovat od všech tradic i od samotných dějin. Takto však nelze žít. Také „čistý rozum“ je navíc podmíněn určitou historickou situací a pouze v tomto smyslu může existovat. Jinou duší je ta, kterou lze označit za křesťanskou a která je otevřena pro všechno, co je rozumné, a která vlastně dala smělost rozumu a svobodě kritického rozumu, ale stále je spojena s kořeny, které daly vznik této Evropě vytvořené velkolepými hodnotami, velkými intuicemi a vizí křesťanské víry. Jak jste naznačil, tato duše musí nalézat společný výraz především v ekumenickém dialogu mezi církví katolickou, pravoslavnou a protestantskou a musí se setkat s abstraktním rozumem, tzn. akceptovat a uchovat kritickou svobodu rozumu vzhledem ke všemu, co může učinit a učinil, ale praktikovat jej a konkretizovat na základě a v soudržnosti velkých hodnot, které nám dalo křesťanství. Jedině v této syntéze může Evropa mít svoji vážnost v mezikulturním dialogu dnešního i zítřejšího lidstva, protože rozum, který se emancipoval od všech kultur, nemůže vést mezikulturní dialog. Jedině rozum, který má dějinnou a mravní identitu, může rozmlouvat také s ostatními, usilovat o kulturní vzájemnost, do níž mohou všichni vstoupit a nalézt základní jednotu hodnot, které mohou otevírat cestu do budoucnosti, k novému humanismu, který musí být naším cílem. Tento humanismus vyrůstá právě z onoho velkolepého pojetí člověka jakožto obrazu a podoby Boha.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.