10.9.2012 

„Ať tato katedrála přetrvá staletí a stane se pro příští pokolení majákem ve vaší zemi, a také pro Evropu a Asii. Kéž je symbolem národa věřících lidí,“ to popřál Benedikt XVI. katolíkům v Kazachstánu, kteří mají od včerejška novou katedrálu v Karagandě. Místní církev tvoří převážně potomci polských, litevských a německých vyhnanců. Slova Svatého otce přednesl Kazachům jeho zvláštní legát pro slavnost svěcení katedrály, kard. Angelo Sodano. Právě on před osmi lety, tehdy ještě jako vatikánský státní sekretář, reprezentoval Jana Pavla II. při svěcení základního kamene tohoto chrámu.

V homilii připomněl, že katedrála má být svědectvím Božího primátu v životě člověka, duchovním centrem celého kazašského národa. Je rovněž jakýmsi zpřítomněním žebříku do nebe z Jákobova snu. „Dovoluje nám totiž vystupovat k Bohu po stupních modlitby a zároveň je místem, kde k nám, sestupuje jeho milost,“ řekl děkan kardinálského kolegia. Zdůraznil také, že katedrála bude zvláštním mariánským místem, je totiž zasvěcena P. Marii Fatimské. „Matka Boží s vámi byla v nejchmurnějších chvílích vašich dějin. Kéž nad vámi nadále bdí a je pro vás hvězdou naděje,“ řekl kard. Sodano.
Konsekrační ceremonie se účastnili také představitelé pravoslavné církve, muslimské komunity a vlády v čele s ředitelem kazašského úřadu pro náboženská vyznání.

P. Tadeusz Cieslak, z polské sekce našeho rozhlasu, rozmlouval o spletitých cestách tamní církve s dlouholetým nunciem v zemích Střední Asie, arcibiskupem Józefem Weselowskim (který v současné době působí v Dominikánské republice).
Odkud se vzala myšlenka vystavět ohromnou katedrálu v Karagandě?

„Z určitého prorockého pohledu biskupa Athanasia Schneidera na Kazachstán. Biskup Schneider je mimořádně zajímavou osobností. Narodil se v Kyrgyzstánu, v německé rodině, která tam byla ještě za stalinských časů přesídlena za trest z oblastí nad Volhou. Pracovali v tamních koncentračních táborech, v obtížných podmínkách. A babička a matka biskupa Schneidera se tenkrát ujaly tajného úkolu roznášet svaté přijímání. V té oblasti tenkrát kněží nebyli. Jednou za čas přijel kněz z Moskvy, odsloužil mši svatou a konsekroval hostie. A pak tam byly právě takovéto ženy, které roznášely eucharistii nemocným. Právě tato nesmírná láska k eucharistii, probudila v mladém chlapci touhu po kněžství. Pak se časy změnily, sovětské impérium se rozpadlo, Kyrgyzstán získal nezávislost a rodina Schneiderových se vrátila do Německa. Mladý Anton Schneider (Athanasius je řeholní jmeno, pozn. red.) tam vstoupil do semináře, byl vysvěcen na kněze a vrátil se do Kazachstánu, kde bylo více katolíků německého původu. Jako velmi citlivý člověk si povšiml, že Kazaši mají nesmírnou vnímavost pro krásu, pro to co je velké, nádherné. Kde je něco krásného, tam musí přebývat Bůh. Tehdejší katedrála v Karagandě byl takový kostelíček: velký rodinný dům, přestavěný a změněný na kostel, na katedrálu. A byl vždycky plný. Pamatuji si, že kdykoliv jsem jako nuncius přijížděl do Karagandy, bylo tam vždycky přeplněno. Zvláště mladí lidé, děti a mládež. A biskup Schneider říkal: musíme toho využít, musíme postavit kostel, jaký si po tolika generacích zaslouží. Až uvidíte fotografii toho chrámu, všimněte si, že je postaven v neogotickém stylu. Jeho vysoké věže jsou vidět zdaleka ze stepi. A lidé vnímají gotiku jako něco krásného, odráží představu, že člověk se pozvedá k Bohu. Vychází z této země, pokořené země a pozvedá se k Bohu. My tomu rozumíme, ale především o tom často mluví naši bratři z Kazachstánu. Právě oni mluvili o tom, že k setkání s Bohem je potřeba veliký prostor. A právě tak vznikla myšlenka vybudovat pro příští generace katolíků v Kazachstánu velkou neogotickou katedrálu. Problémů kolem bylo spoustu. Pamatuji si na svěcení základního kamene. Měl jsem tenkrát jet s kard. Sodanem do Karagandy, ale neměl jsem ještě v ruce dekret na pozemek. Nechtěli nám ho přidělit, chtěli nás vysunout někam za město. Nám šlo o to vybudovat ji v centru. Teprve týden svěcením prezident Nazarbajev podepsal dekret, kterým nám přiznal pozemek, kde katedrála stojí.“

Jaké komunitě bude katedrála sloužit?

„Je to komunita dosti netypická. Na jedné straně staří lidé, často už nemocní a unavení životem, a na druhé straně lidé mladí. Generace ve středním věku není, i když pomalu dorůstá. Střední generace říká, my nejsme proti církvi nebo náboženství, ale žijeme paralelně. Oproti tomu mladí lidé - za mých časů to byly děti - se zahleděli do Ježíše Krista, zamilovali si ho. Do kostela přicházejí také lidé jiných národností Němci, Litevci, vysídlení stejně jako Poláci, ale v posledních letech přibývají Kazaši. Často přicházejí jen z lidské zvědavosti, jsou to muslimové. Přicházejí s otevřeností, chtějí nás poznat, promluvit s námi, dozvědět se, čím žijeme. A když vidíte takovou kazašskou tvář, jak se vedle Poláka a Němce účastní bohoslužby, je to vlastně praktický mezináboženský kontakt.
Vybudování ohromné neogotické katedrály bylo tedy prorockou vizí, ale také duchovní potřebou pro Kazachstán. Aby naši bratři mohli vidět to velké a krásné. Velká katedrála, zasvěcená Matce Boží, Královně světa, bude symbolem. Ona bude vládnout ve střední Asii jako milující Matka.“

- o nové katedrále v Karagandě mluvil arcibiskup Józef Weselowski, bývalý apoštolský nuncius v Kazachstánu.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.