Rádio Vaticana

Josef Jan Litomiský (1888 – 1956)

4.9.2012

Dnes nahlédneme do života Josefa Litomiského, zakladatele kongregace těšitelů Božského srdce v Getsemane. Jeho příběh zmiňujeme v našem pořadu právem, protože to byli právě bratři těšitelé, kteří v roce 1935 přijeli do Jeruzaléma, aby sloužili v naší Cyrilometodějské smírné kapli v Jeruzalémě.

Josef Jan Litomiský se narodil 2. 3. 1888 v Hořiněvsi. Pocházel z velmi chudých poměrů a spolu se dvěma bratry byl vychováván ve víře. V Josefově životě hrála významnou roli Panna Maria, protože jeho rodina chodívala pravidelně na poutě do Staré Boleslavi. V r. 1910 vstoupil do Arcibiskupského semináře v Praze. Kněžské svěcení přijal 12. 7. 1914 v Praze. Poté působil v Jáchymově, Petrovicích a Kněževsi.
Tehdejší pražský arcibiskup Pavel Huyn ocenil jeho velký potenciál a poslal ho na další teologická studia do Vídně. Po dobu studií působil v kostele Nejsvětějšího Vykupitele v Rennwegu a věnoval se pastoraci českých a slovenských katolíků, kteří zde žili a patřili ke Společenství sv. Metoděje. To bylo právě v době 1. světové války, kdy Josef Litomiský působil rovněž ve vídeňských nemocnicích, kde zpovídal převážně slovanské vojáky. Byli to právě ranění vojáci, ve kterých viděl trpícího Krista. Nesetkával se zde pouze s lidským utrpením, ale také hlavně s duchovní bídou. Velmi se ho dotýkalo, když mnozí umírali bez smíření s Bohem. Zkušenost s duchovním i morálním úpadkem jako následkem války v něm zrodila touhu odčinit Bohu hříchy, které urážejí Jeho lásku a odebírají lidskou důstojnost. A tak zrála jeho touha stát se řeholníkem. Stále více cítil Ježíšovo volání ve slovech: „zůstaňte zde a bděte se mnou“. Odpovědí na toto volání bylo setkání s matkou Růženou Vojtěchovou ze shromáždění sester těšitelek Božského srdce Ježíšova, která podporovala Josefa Litomiského na jeho cestě, ke které byl povolán. A tak 7. dubna 1922 na svátek Panny Marie Bolestné vzniklo při kostele Nejsvětějšího Vykupitele v Rennwegu malé společenství bratří těšitelů, které se rychle rozrůstalo. Josef Litomiský byl prvním těšitelem, který složil sliby do rukou kardinála Piffla a po něm další bratři.

Když se v r. 1928 konala 4. moravská pouť do Svaté země, na zpáteční cestě se poutníci zastavili ve Vídni, aby při českém kostele v Rennwegu během mše svaté děkovali za úspěšnou pouť. V té době kostel spravovala kongregace bratří těšitelů a při té příležitosti se monsignor Antonín Bartoš, pořadatel pouti, dozvěděl od patera Josefa Litomiského, generálního superiora, že je přáním těšitelů usadit se v Jeruzalémě nedaleko Getsemanské zahrady a konat tam smírné pobožnosti. Tak vznikl plán zakoupit pozemek a vybudovat kapli, ve které by členové kongregace těšitelů konali smírné pobožnosti za náš národ. O dva roky později, tedy v roce 1930, po návratu z 5. moravské pouti, požádal monsignore Bartoš doktora Frice, našeho generálního konzula v Jeruzalémě, zda by se pokusil najít pro Spolek vhodný pozemek někde na Olivové hoře. Konzul Fric zjistil v roce 1931, že v blízkosti Getsemanské zahrady jsou ke koupi tři pozemky. Byla zahájena jednání o koupi jednoho z nich. V listopadu r. 1931 se Jan Litomiský vypravil do Palestiny, aby mohl místo shlédnout osobně.

Ve Svatém roce 1933 putoval do Říma, kdy na osobní audienci u papeže Pia XI. představil stanovy společenství a dosáhl jejich schválení i papežova osobního požehnání vepsaného do předaného exempláře stanov. Velký důraz byl kladen na adoraci, proto v každém klášteře měli bratři denně zůstat v modlitbě před Nejsvětější svátostí a vracet se do posledních chvil Ježíšova života.
V červenci r. 1935 se zúčastnil slavnostního svěcení československé Cyrilometodějské smírné kaple v Jeruzalémě a ještě téhož roku na podzim sem přijeli první těšitelé – kněz Slovák Longin Gáborik a dva Moravané Jiří a Sarkander.

Velkou zkouškou věrnosti prošlo společenství těšitelů během druhé světové války i v pozdějších letech, kdy v noci z 13. na 14. května r. 1950 začala likvidace mužských řádů a kongregací v tehdejším Československu. Josef Litomiský byl internován v Želivě a utrpení i fyzický útlak se markantně podepsaly na jeho zdraví. Byl propuštěn na svobodu a přebýval na faře při kostele sv. Vojtěcha v Praze. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Zemřel 6. června 1956 před svátkem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které se snažil těšit celým svým životem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.

Václava Benešová