8.8.2012
Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, Castel Gandolfo
Drazí bratři a sestry, Církev dnes slaví památku svatého Dominika Guzmána, kněze a zakladatele Řádu bratří kazatelů, takzvaných dominikánů. V jedné z předchozích katechezi jsem se už věnoval této významné postavě i jejímu zásadnímu přínosu k obnově církve té doby. Dnes bych rád zdůraznil jeden podstatný prvek jeho spirituality: jeho život modlitby. Svatý Dominik byl mužem modlitby. Byl zamilován v Boha a neměl jinou touhu než spásu duší, zejména těch, které vězely v tehdejších herezích. Jakožto následovník Krista radikálně ztělesnil tři evangelní rady spojením kazatelské služby Slovu a svědectví života v chudobě. Pod vedením Ducha svatého činil pokroky na cestě křesťanské dokonalosti. Modlitba byla silou, která ustavičně dodávala novost a plodnost jeho apoštolskému působení.
Blahoslavený Jordán Saský (zemřel 1273), jeho nástupce ve vedení řádu, napsal: „Během dne byl družnější než kdokoli jiný… V noci však nebyl nikdo usilovnější v bdění na modlitbách. Den věnoval bližnímu, noc však Bohu“ (P. Filippini, San Domenico dai suoi contemporanei, Bologna 1982, str. 133). Ve svatém Dominikovi můžeme vidět příklad harmonické integrace rozjímání božských tajemství a apoštolského působení. Podle svědectví osob, které mu byly nejblíže, „mluvil vždycky buď s Bohem anebo o Bohu“. Tento postřeh vyjevuje hloubku jeho společenství s Pánem a zároveň jeho nepřetržitou snahu přivádět ke společenství s Bohem také druhé. Nezanechal po sobě spisy o modlitbě, ale dominikánská tradice sesbírala a předala jeho živou zkušenost v díle nazvaném Devět způsobů modlitby svatého Dominika. Tato kniha byla sepsána jedním dominikánským bratrem mezi roky 1260 až 1288; umožňuje nám pochopit něco ze světcova vnitřního života a navzdory všem rozdílům pomáhá také nám naučit se trochu, jak se modlit.
Nuže. Existuje devět způsobů modlitby podle svatého Dominika. Každý z nich se koná vždy před Ježíšem na kříži a jsou výrazem tělesného i duchovního postoje, přičemž jsou oba vnitřně propojeny, usnadňují usebranost i vroucnost. Prvních sedm způsobů sleduje vzestupnou linii jako určité kroky na cestě směrem ke společenství s Bohem, s Boží Trojicí. Svatý Dominik se modlí ve stoje a skloněn, aby vyjádřil pokoru; v prostraci, tedy vleže na zemi, aby prosil o odpuštění svých hříchů; v kleče konal pokání, aby měl účast na Pánově utrpení; s rozpjatými pažemi a s pohledem upřeným na krucifix, aby rozjímal svrchovanou Lásku; s pohledem upřeným k nebi cítil, jak je vtahován do světa Božího. Jsou tedy tři formy: ve stoje, v kleče, a vleže na zemi, ale vždy s pohledem upřeným k Pánu na kříži. Poslední dva způsoby, u kterých bych se rád krátce zastavil, odpovídají dvěma formám zbožnosti, které světec praktikoval často. Především je to osobní meditace, kde modlitba dostává ještě vnitřnější, vroucnější a více rozjasňující dimenzi. Na konci recitace liturgie hodin a po slavení mše svatý Dominik pokračoval v rozhovoru s Bohem, aniž by si předem kladl nějaká časová omezení. Pokojně seděl, usebraný v postoji naslouchání, čtením knihy nebo hleděním na kříž. Prožíval tyto momenty vztahu s Bohem tak intenzivně, že bylo možné také navenek zaznamenat, jak reaguje radostí či slzami. Rozjímáním si tak osvojoval skutečnosti víry. Svědkové vypravují, že někdy přicházel do vytržení a jeho tvář se proměnila, ale hned poté se pokorně chápal své každodenní činnosti, nabitý silou, která přichází od Nejvyššího. Modlil se také během cest z jednoho konventu do druhého, recitoval spolu s druhými chvály, hodinky a nešpory, procházel údolími a přecházel hory a přitom rozjímal krásu stvoření. Tehdy proudily z jeho srdce chvalozpěvy a díkůvzdání Bohu za tolikeré dary, zejména však za ten největší div: za vykoupení uskutečněné Kristem.
Drazí přátelé, svatý Dominik nám připomíná, že u počátků svědectví víry, které má každý křesťan vydávat v rodině, práci, ve společnosti, a také ve chvílích uvolnění, stojí modlitba, osobní kontakt s Bohem. Jedině tento reálný vztah s Bohem nám dává sílu prožívat intenzivně veškeré dění, zvláště chvíle soužení. Tento světec nám připomíná také důležitost vnějších postojů v naší modlitbě. Pokleknutí, stání před Pánem, pohled upřený na kříž, zastavení a ztišení nejsou druhořadé momenty, nýbrž pomáhají nám, abychom vnitřně, celou svojí osobou, navázali vztah s Bohem. Chtěl bych tedy opět poukázat na to, že pro náš duchovní život je nezbytné, denně nalézat chvíle ke klidné modlitbě. Zvláště během dovolené si musíme najít trochu času k rozmluvě s Bohem. Bude to také způsob, jak pomoci těm, kteří jsou nám nablízku, aby vstoupili do zářivého proudu Boží přítomnosti, jež přináší pokoj a lásku, které máme všichni zapotřebí.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.