Rádio Vaticana

Proč je řeholník astronomem?

2.8.2012

Na tuto otázku odpovídá na stránkách vatikánského deníku L´Osservatore Romano (30.7.) jezuitský bratr Guy Consolmagno, který je členem jezuitské komunity Vatikánské astronomické observatoře, která sídlí v Castel Gandoflfo nedaleko Říma a zároveň v Tucsonu ve Spojených státech. Americký řeholník ve svém článku podotýká, že tato komunita se nezabývá ničím, co by přinášelo jakýkoliv bezprostřední zisk či moc, nýbrž vede jen k lepšímu poznání vesmíru, což umožňuje setkání přírodovědy a náboženství. Br. Consolmagno připomíná, že tato oblast je často popisována jako „bojiště“ nebo jako konkurenční prostor dvou mocností, které se řídí zcela odlišnými zákony. Takovéto pojetí však opomíjí jeden velmi důležitý aspekt. „Přírodověda a náboženství se nepochybně setkávají přinejmenším v jednom bodě: v lidské bytosti, kterou je přírodovědec – čteme v článku. Jeho touhy a motivace, které jej přivedli zapojit se do tohoto vědeckého odvětví, mají víceméně náboženskou povahu a jeho náboženské chápání vesmíru tvoří základ vědeckého bádání.“

Odkud se tedy bere mezi přírodovědci ona protichůdnost názorů, pokud jde o existenci Boha Stvořitele? Vatikánský astronom upozorňuje, že také ateismus má „svého boha“, kterého ovšem odmítá. Určitě se však značně liší od Boha, kterého uznáváme a vnímáme my jakožto křesťané. Naše víra přece není slepá, ale předchází ji osobní vztah. „V tomto smyslu se věřící neliší od přírodovědce, který pozoruje a potom se snaží objasnit, co postřehnul a zaznamenal“ – píše americký jezuita. Odmítáním nadpřirozeného zásahu ve vesmíru odmítá přírodověda chaos, absenci principů, bůžka, který působí svévolně a nesmyslně. To však křesťan odmítá také. Bůh z biblické knihy Geneze, jenž tvoří slovem „buď“, nejedná nahodile, nýbrž logicky.

Bratr Consolmagno v tomto bodě ukazuje, že část přírodovědců nejsou ateisté ve vlastním smyslu slova. Procento praktikujících přírodovědců se neliší od běžného statistického průměru ostatní společnosti. Astronomové nepatří ani k žádné organizované komunitě náboženského vyznání, jsou buď teisté nebo agnostici. Mají určité tušení Boha, třebaže nepočítají s tím, že Ho někdy poznají. Jen málo přírodovědců se prohlašuje za ateisty. „Určitě jsou však i oni ochotni vzdávat chválu u oltáře Pravdy“ – dodává americký jezuita. Pravda má cenu, i když nepřináší bezprostřední zisk. Tak je tomu, i když výsledek dané zkušenosti, pozorování či výpočtů nepotvrdí předpoklady. Falšování dat nepomůže.

Podle amerického řeholníka je hlavním problémem přírodovědců-agnostiků osobní existence Boha, působícího v každodennosti. Dokonce i ti nejméně nábožensky založení však hledají v přírodě nějaký klíč, logiku, její popisový model. Všechno však závisí na osobnosti. I ti největší ateisté mezi přírodovědci zakoušejí radost, štěstí, cítí pravdu, když objevují harmonii přírody, která se odráží ve vědeckých zákonech.

Proč se tedy někteří jezuité zabývají astronomií? Chceme pozorovat sami sebe – odpovídá řeholní bratr Guy Consolmagno. Asketický rytmus života vatikánské observatoře to umožňuje stejně jako šum konferenčních sálů, kde se pohybují stovky jiných přírodovědců. Každý z nich má kromě badatelské práce také svůj soukromý život, radosti i smutky, které někdy v kuloárech sdílejí… Někdy také dochází k tomu, že to, co bylo pokládáno za omyl či nepřesnost, projeví se jako začátek nového objevu v kosmu. A jezuité se toho účastní. Zabývali se astronomií dříve než Galileo sestrojil svůj dalekohled, a nejednou se také přičinili o vědecký pokrok, přičemž bránili místo přírodovědy v životě církve. Mnohé velké vědce doprovázeli také duchovně. Tak je tomu i nyní. Pohled na hvězdy - podobně jako v případě sv. Ignáce z Loyoly – dává pocit blízkosti Boha, kterému sloužíme tím, že se máme rádi. „Můžeme to nazvat potěšením, radostí, láskou, a my tomu říkáme astronomie,“ píše v závěru americký jezuita a astronom Guy Consolmagno.

Milan Glaser