20.6.2012
Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.
Drazí bratři a sestry,
Naše modlitba je často prosbou o pomoc v těžkostech. U člověka je to normální, protože pomoc potřebujeme, potřebujeme druhé, potřebujeme Boha. Je pro nás tedy normální prosit o něco Boha, hledat u Něho pomoc. A musíme mít na paměti, že modlitba, kterou nás Pán naučil, Otčenáš, je modlitba prosebná. Touto modlitbou nás Pán učí prioritám naší modlitby, očišťuje a tříbí naše touhy a tak očišťuje a tříbí naše srdce. Je tedy normální, že v modlitbě o něco prosíme, ale nemělo by tomu tak být výlučně. Je zde také motiv díků, a jsme-li trochu pozorní, vidíme, že od Boha dostáváme tolik dobrých věcí. Je k nám tolik dobrý, že je vhodné a nutné Mu děkovat. A zapotřebí je také modlitby chval. Je-li naše srdce otevřené, spatřujeme přes všechny problémy také krásu jeho stvoření. Musíme tedy nejenom prosit, ale také chválit a děkovat. Jenom tak bude naše modlitba úplná.
Svatý Pavel ve svých listech nejenom mluví o modlitbě, ale přináší modlitbu jak prosebnou, tak modlitbu chval, díků a dobrořečení za to, co Bůh učinil a v dějinách lidstva neustále uskutečňuje.
Dnes bych se chtěl zastavit u první kapitoly listu Efesanům, který začíná právě modlitbou, jež je chvalozpěvem, výrazem díků a radosti. Svatý Pavel velebí Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který „nás seznámil s tajemstvím své vůle“ (Ef 1,9). Skutečně existuje důvod děkovat Bohu, pokud nám dal poznat to, co je skryté: svoji vůli vůči nám a pro nás, „tajemství své vůle“. „Mysterion“ - tajemství je výraz, který se v Písmu svatém a v liturgii často vyskytuje. Nechci nyní zacházet do filologie, ale v běžném jazyce toto slovo označuje to, co nelze poznat, tedy skutečnost, která je pro naši inteligenci nepochopitelná. Hymnus, kterým začíná list Efesanům, nás postupně přivádí ke hlubšímu významu tohoto termínu a skutečnosti, kterou označuje. „Tajemství“ není pro věřícího něčím nepochopitelným. Spíše je to milosrdná vůle Boží, plán Boží lásky, která se v Ježíši Kristu plně zjevila a dává nám možnost „pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku“ (Ef 1,3). „Neznámé tajemství“ Boha bylo zjeveno a spočívá v tom, že Bůh nás má rád, miluje nás od počátku, od věčnosti.
Zastavme se trochu u této vznešené a hluboké modlitby. „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 1,3). Svatý Pavel užívá sloveso „euloghein“, kterým se obvykle překládá hebrejský termín „barach“, což znamená chválit, oslavovat, děkovat Bohu Otci, jenž je pramenem dober spásy, Tím, který „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“.
Apoštol děkuje a chválí, ale uvažuje také o motivech, které vedou člověka k této chvále a děkování, a prezentuje základní prvky Božího plánu a jeho etapy. Předně máme děkovat Bohu Otci, - píše svatý Pavel – protože „si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (v. 4). Svatými a neposkvrněnými nás činí láska. Bůh nás povolal k životu, ke svatosti. A tato volba dokonce předchází stvoření světa. Odevždy jsme v jeho plánu, v jeho mysli. Spolu s prorokem Jeremiášem můžeme tvrdit také my, že ještě před stvořením v lůně naší matky, On nás již znal (srov. Jer 1,5). A tím, že nás znal, měl nás rád. Povolání ke svatosti, tzn. ke společenství s Bohem patří k věčnému plánu tohoto Boha, plánu, který se vztahuje na dějiny a všechny muže a ženy světa, neboť je všeobecným povoláním. Bůh nikoho nevylučuje, Jeho plánem je pouze láska. Svatý Jan Zlatoústý praví: „Bůh nás posvětil, ale my jsme povoláni zůstat svatými. Svatým je ten, kdo žije ve víře“ (Homilie k listu Efesanům, 1,1,4).
Svatý Pavel pokračuje: Bůh nás předurčil, vyvolil, abychom byli „přijati za jeho děti“, přivtěleni k Jeho Jednorozenému Synu. Apoštol zdůrazňuje nezištnost tohoto podivuhodného Božího plánu s lidstvem. Bůh si nás volí nikoli proto, že jsme dobří, ale protože On je dobrý. Starověk měl pro dobrotu výraz bonum est diffusivum sui – dobrota se sdílí, podstatou dobra je to, že se dává a šíří. A poněvadž je Bůh dobrý, sděluje dobro, chce se sdílet; tvoří, protože nám chce projevovat svoji dobrotu a učinit nás dobrými a svatými.
Vprostřed chvalozpěvu apoštol líčí způsob, kterým se uskutečňuje plán Otcovy spásy v Kristu, Jeho milovaném Synu. Píše: „v něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost“ (Ef 1,7). Kristova oběť kříže je jedinečná a neopakovatelná událost, skrze niž nám Otec oslnivě zjevil svou lásku vůči nám nejenom slovy, ale konkrétně. Bůh je tak konkrétní a jeho láska je tak konkrétní, že vstupuje do dějin, stává se člověkem, aby cítil, co to je a jaké to je žít v tomto stvořeném světě; přijímá bolestnou cestu umučení a podstupuje i smrt. Tak konkrétní je láska Boží, že se nejenom účastní našeho bytí, ale také našeho utrpení a naší smrti. Oběť kříže působí, že se stáváme „vlastnictvím Boha“, protože Kristova krev nás vykoupila z viny, očišťuje nás od zla, vyprošťuje nás z otroctví hříchu a smrti. Svatý Pavel nás vybízí, abychom uvažovali nad tím, jak hluboká je Boží láska, která přetváří dějiny, a jeho vlastní život proměnila z pronásledovatele křesťanů na neúnavného apoštola evangelia. Zaznívají zde opět ubezpečující slova z listu Římanům: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? …A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,31-32.38-39). Tuto jistotu - že Bůh je s námi a nic stvořeného nás nemůže odloučit od Něho, protože Jeho láska je silnější - bychom měli začlenit do svého bytí, do svého křesťanského vědomí.
Chvalozpěv Bohu nakonec zmiňuje Ducha svatého, který nám byl vlit do srdcí; Přímluvce, kterého jsme přijali jako slíbenou pečeť. „On – říká Pavel – je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti“ (Ef 1,14). Vykoupení ještě není skončeno – to cítíme – ale bude naplněno, až ti, které si Bůh získal, budou zcela spaseni. My jsme dosud na cestě k vykoupení, jehož zásadní skutečnost je dána Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Jsme na cestě k definitivnímu vykoupení, k plné svobodě dětí Božích. A Duch svatý je jistotou, že Bůh dovrší svůj plán spásy, „až sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10). Svatý Jan Zlatoústý toto místo komentuje: „Bůh nás vyvolil skrze víru a vtiskl nám pečeť dědictví budoucí slávy“ (Homilie k listu Efesanům, 2,11-14). Musíme akceptovat, že cesta vykoupení je také naší cestou, protože Bůh chce svobodné tvory, kteří přitakávají svobodně, ale především a nejprve je to Jeho cesta. Jsme v Jeho rukou a naší svobodou je jít nyní po cestě, kterou On otevřel. Jdeme po cestě vykoupení spolu s Kristem a vnímáme, že se toto vykoupení uskutečňuje.
Vize, kterou nám podává svatý Pavel v této vznešené modlitbě chval nás přivádí ke kontemplaci působení všech Osob Nejsvětější Trojice: Otce, který nás vyvolil před stvořením světa, vymyslel nás a stvořil; Syna, který nás vykoupil svou krví a Ducha svatého, jenž je zárukou našeho vykoupení a budoucí slávy. V ustavičné modlitbě, v každodenním vztahu s Bohem učíme se také my jako svatý Pavel objevovat stále zřetelněji znamení tohoto plánu a tohoto působení: v kráse Stvořitele vysvítající z Jeho stvoření (srov. Ef 3,9), jak zpívá svatý František z Assisi: „Ať Tě chválí Pane všechno, co jsi stvořil“ (Františkánské Prameny 263). Důležité je právě nyní v době dovolených být pozornými ke kráse stvoření a spatřovat v této kráse tvář Boží. Svatí ve svém životě ukazují zářivým způsobem, čeho je Boží moc schopna v lidské slabosti. A takto může jednat i s námi. V celých dějinách spásy, ve kterých se k nám Bůh přiblížil, trpělivě čeká na náš čas, chápe naše nevěrnosti, povzbuzuje naši snahu a vede nás.
V modlitbě se učíme spatřovat znamení tohoto milosrdného plánu na cestě církve. Rosteme tak v lásce Boží, když otevíráme dveře, aby Nejsvětější Trojice přišla přebývat k nám, osvěcovat, hřát a vést náš život. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23), říká Ježíš, když slibuje učedníkům dar Ducha svatého, který je naučí všemu. Svatý Irenej jednou řekl, že Vtělením si Duch svatý zvykl přebývat v člověku. V modlitbě si my máme zvykat být s Bohem. Je tedy velmi důležité, abychom se naučili být s Bohem a tak viděli, že je krásné být s Tím, který je vykoupením.
Drazí přátelé, pokud modlitba sytí náš duchovní život, jsme uschopněni uchovávat to, co svatý Pavel nazývá „tajemstvím víry“ v čistém svědomí (srov. 1 Tim 3,9). Modlitba jakožto způsob „zvykání si“ na přebývání s Bohem, rodí muže a ženy oduševňované nikoli sobectvím, touhou vlastnit, žádostí po moci, ale nezištností, touhou milovat, chutí sloužit, tedy být živeni Bohem. Jedině tak lze vnášet světlo do tmy tohoto světa.
Chtěl bych uzavřít tuto katechezi epilogem z listu Římanům. Spolu se svatým Pavlem vzdejme také my chválu Bohu, protože nám v Ježíši Kristu o Sobě řekl všechno a daroval nám Utěšitele, Ducha pravdy. Svatý Pavel na konci listu Římanům píše: „Bůh vás může utvrdit, abyste žili podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale nyní je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly. A proto Bohu, který jediný je moudrý, buď skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.“ (Řím 16,25-27).
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.