Ježíš rozuzlil falešný protiklad mezi poslušností a svobodou

5.4.2012 

Homilie Benedikta XVI. při mši na památku Večeře Páně, baz. sv. Jana na Lateránu

Drazí bratři a sestry,

Zelený čtvrtek není jenom dnem ustanovení Nejsvětější svátosti – eucharistie, jejíž záře zajisté prostupuje vším ostatním a všechno takříkajíc vtahuje do sebe. Součástí Zeleného čtvrtku je také temná noc na Olivové hoře, na kterou Ježíš vystupuje se svými učedníky; součástí je samota a opuštěnost Ježíše, který kráčí s modlitbou vstříc smrti; součástí je také Jidášova zrada, Ježíšovo uvěznění jakož i Petrovo zapření, obžaloba před veleradou a předání pohanům, Pilátovi. Snažíme se nyní pochopit hlouběji něco z těchto událostí, protože se v nich uskutečňuje tajemství našeho Vykoupení.

Ježíš vychází do noci. Noc je nedostatek sdílení, situace, kdy jeden nevidí druhého. Je to symbol nedorozumění, zatemnění pravdy. Je to prostor, ve kterém se může rozvíjet zlo, které se ve světle musí skrýt. Ježíš je světlo a pravda, sdílení, čistota a dobrota. Vstupuje do noci, která je v posledku symbolem smrti, definitivní ztráty společenství a života. Ježíš vstupuje do noci, aby ji přemohl a zahájil nový Boží den v dějinách lidstva.

Cestou zpíval se svými učedníky Žalmy o osvobození a vykoupení Izraele na připomínku první Paschy, noci osvobození v Egyptě. Jde jako obvykle, aby se o samotě modlil a rozmlouval jakožto Syn se svým Otcem. Na rozdíl od dřívějších příležitostí chce mít nablízku tři učedníky: Petra, Jakuba a Jana. Tito tři byli svědky Jeho Proměnění – jasu Boží slávy vyzařující skrze jeho lidskou postavu – když jej spatřili mezi Zákonem a Proroky, mezi Mojžíšem a Eliášem. Slyšeli, jak mluvil s oběma o svém „exodu“ v Jeruzalémě. Ježíšův exodus v Jeruzalémě. Jak tajemné slovo! Exodus Izraele z Egypta byl útěkem a vysvobozením Božího lidu. Avšak jaký aspekt Ježíšova exodu by onomu dějinnému dramatu propůjčil definitivní smysl? Učedníci se nyní stali svědky prvního rysu tohoto exodu, extrémního ponížení, které je přesto podstatným krokem k vyjití do svobody a nového života, kam exodus vede. Učedníci, o jejichž blízkost jakožto lidskou oporu žádal Ježíš ve chvíli své krajní sklíčenosti, vzápětí usnuli. Zaslechli však přesto několik fragmentů slov Ježíšovy modlitby a spatřili jeho postoj. Obojí se jim hluboce vrylo do duše a předali je natrvalo křesťanům. Ježíš nazývá Boha „Abba“, což znamená „Otče“, jak sami dodávají. Není to však obvyklá forma pro slovo „otec“, nýbrž výraz z dětského slovníku, slovo, které oplývá citem a kterým se nikdo neodvažoval obracet k Bohu. Je to slovník Toho, který je opravdu „dítětem“, Synem Otce, Tím, který je ve společenství a hlubokém sjednocení s Bohem.

Ptáme-li se, v čem spočívá nejvíce charakteristický prvek Ježíšovy postavy v evangeliích, musíme říci: je to Jeho vztah s Bohem. Je v nepřetržitém společenství s Bohem. Být s otcem je jádrem Jeho osobnosti. Skrze Krista poznáváme opravdu Boha. „Boha nikdo nikdy neviděl“, říká svatý Jan. Ten, „který spočívá v náručí Otcově …nám o něm podal zprávu“ (1,18). Nyní známe Boha tak, jak je doopravdy. On je Otec a to absolutně dobrý, kterému se můžeme svěřit. Evangelista Marek, který nám zachytil vzpomínky svatého Petra, nám vypráví, že Ježíš k oslovení „Abba“ ještě dodal: ty můžeš všechno (srov. 14,36). Ten, který je dobrota, je zároveň moc, je všemohoucí. Moc je dobrota a dobrota je moc. Této důvěře se můžeme učit z Ježíšovy modlitby na Olivové hoře.

Než budeme rozjímat o obsahu Ježíšovy prosby, musíme obrátit svoji pozornost na to, co nám evangelisté sdělují o Ježíšově postoji během modlitby. Matouš a Marek říkají, že „padl tváří k zemi“ (Mt 26,39; srov. Mk 14,35). Přijal tudíž postoj naprosté podrobenosti, jak se uchoval v římské velkopáteční liturgii. Lukáš nám však praví, že se Ježíš modlil na kolenou. Ve Skutcích apoštolů mluví o svatých, kteří se modlili na kolenou: Štěpán během svého kamenování, Petr když křísí zemřelého a Pavel cestou k mučednictví. Lukáš tak v rodící se církvi načrtnul malé dějiny modlitby na kolenou. Křesťané pokleknutím vstupují do Ježíšovy modlitby na Olivové hoře. V ohrožení mocnostmi zla stojí zpříma proti tomuto světu, neboť klečí, ale jakožto synové klečí před Otcem. My křesťané poklekáme před Boží slávou, rozpoznáváme božství, ale vyjadřujeme tímto gestem také svoji důvěru, že zvítězí On.

Ježíš bojuje s Otcem, bojuje se sebou. A bojuje za nás. Zakouší úzkost před mocí smrti. Je to především rozrušení, jež je vlastní člověku, ba každému živému tvoru v přítomnosti smrti. U Ježíše jde však o něco víc. On hledí do dáli nocí zla. Vidí moře znečištěné veškerou lží a hanebností, která mu jde vstříc v onom kalichu, jež má vypít. Je to rozrušení naprosto Čistého a Svatého před přívalem zla tohoto světa, který se na Něho valí. Vidí také mne a modlí se za mne. Tento moment smrtelné úzkosti je tak podstatným prvkem procesu Vykoupení. List Židům proto označuje Ježíšův boj na Olivové hoře za kněžskou událost. V této Ježíšově modlitbě proniknuté smrtelnou úzkostí Pán naplňuje svůj kněžský úřad: bere na sebe hřích lidstva, nás všech, a vede nás k Otci.

Nakonec musíme ještě věnovat pozornost obsahu Ježíšovy modlitby na Olivové hoře. Ježíš říká: „Otče, tobě je všechno možné, odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). Přirozená vůle člověka Ježíše ustrašeně ustupuje před něčím tak nezměrným. Žádá, aby toho byl ušetřen. Jakožto Syn však vkládá tuto lidskou vůli do vůle Otcovy: ne já, ale ty. Tím přetvořil Adamův postoj, prvotní hřích člověka a tak jej uzdravil. Adamův postoj říkal: Ne to, co jsi chtěl ty, Bože; já sám chci být bohem. Tato pýcha je pravou podstatou hříchu. Myslíme si, že jsme opravdu svobodní, pokud sledujeme výlučně svoji vůli. Bůh se jeví jako protiklad naší svobody. Musíme se od Něho osvobodit – myslíme si – teprve tehdy budeme svobodní. Je to základní vzpoura, která proniká dějinami, a zásadní lež, která znetvořuje náš život. Postaví-li se člověk proti Bohu, staví se proti vlastní pravdě a tím se nestává svobodným, nýbrž odcizuje se sobě samému. Svobodní jsme jedině tehdy, stojíme-li ve své pravdě, jsme-li sjednoceni s Bohem. Potom opravdu budeme „jako Bůh“, aniž bychom Bohu odporovali, zbavovali se Ho nebo Jej popírali. V boji modlitby na Olivové hoře Ježíš rozuzlil falešný protiklad mezi poslušností a svobodou a otevřel cestu ke svobodě. Prosme Pána, aby nás uvedl do tohoto přitakání vůli Boží a učinil nás opravdu svobodnými.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.