Rádio Vaticana

Privilegium kněžství

30.4.2004

Myšlenka k evangeliu 4. neděle velikonoční/C

Četl jsem nedávno v časopise sociologickou úvahu, která rozvíjela tuto myšlenku. Středověký řád trval dlouho. Drželo ho tzv. stavovské zřízení: stáli při sobě páni, proti nim města, obojí pak využívali nejslabší, tj. dělníky půdy i řemesla. Francouzská revoluce byla sice v podstatě buržoasní, bylo to vítězství měst nad pány. Ale otevřela cestu k dalšímu vývoji, k beztřídní společnosti. Velmi zdlouhavě, ale nakonec přede jen převládl v Evropě ideál: liberté, égalité, fraternité: svoboda, rovnost, bratrství.

Je tomu tak? O tom nemíním diskutovat. Ani bych se o tom nezmínil, kdyby k těmto úvahám nebyl autor přidal svůj vlastní závěr, týkající se eklesiologie, struktury církve. I ta se, podle něho, trochu přizpůsobila středověkému zřízení. Kněží a klerici se dobře zorganizovali jako vlastní nezávislý stav, s bohatými výsadami. A uvnitř církve se odstupňovaly další stavy: biskupové, kněží, řeholníci, laikové. Mezi ně se vykopaly nepřekročitelné hráze. A tento stav, jak říká autor, bohužel dnes ještě trvá. Církev tedy žije v protikladu se společností světskou, která je beztřídní. V církvi se naopak třídy udržují. Už to, že se tak úpěnlivě vyžaduje spolupráce laiků, dokazuje, že kněží se cítí něčím jiným, docela odlišným a jen neradi se zříkají zvláštního obleku a svých výsad, i těch, které nemají s kněžstvím nic společného.

Autor končí svou kritiku. Nic positivního nepředkládá. Opatrně se vyhnul otázce, v čem vidí podstatu katolického kněžství. Jiní by možná byli radikálnější. Ale to by je přivedlo k posledním důsledkům: kněžství je úřad, ale ne svátost. V demokratické společnosti jsou úřady volitelné a dočasné. Takové ovšem nejsou svátosti, proto se nějaká radikální demokratizace nedá vztahovat na katolické kněžství. V čem je tedy jeho tzv. nedemokratické privilegium?

Abychom si je uvědomili, musíme začít s demokratickými a nedemokratickými prvky v Bibli. Z jedné strany je tu velký dům pro Boží lid, jednotu a solidaritu všech. Všecky bez výjimky chce Bůh spasit a přivést k poznání pravdy (1 Kor 10,33). Ale kdy? Na konci věků. V dějinách volá Bůh lidi k sobě postupně, různě, nikoho stejně. Starozákonní Židé byli národ privilegovaný v Božích očích, dal jim přednost před mocnostmi Egypťanů, Syrů, Babyloňanů. Proč? Inspirovaní autoři nemají žádný jiný důvod k vysvětlení než ten motiv, který se v Písmu stále opakuje: povolání. Bůh povolal Abraháma a jeho syny, aby připravili cestu jeho Mesiáši, který pak povolá ostatní. Kristus to činí skrze církev: ale zase postupně. Některé národy už mají dlouhou křesťanskou tradici, jiné sotva začínají mít první styk s evangeliem. Analogické rozdíly jsou i mezi jednotlivými lidmi, třeba i členy jedné rodiny.

V dějinách spásy není tedy žádná jiná definitivní autorita než která je dána Božím povoláním. To pak je vždycky nevyzpytatelné a nečekané. Nedá se zařadit do psychologických nebo sociologických struktur.

Je v Itálii žertovná satirická knížka ?Páté evangelium?, která má -jak ironicky říká autor- opravit nedostatky posledních čtyř. Jedna z těchto oprav je tato: Když se Ježíš vrátil z hory, kde se modlil, nepovolal 12 apoštolů, jak se četlo dřív, ale předsedal schůzi, na které se 12 apoštolů demokraticky zvolilo. Je to lepší, dodává autor, ale přidává, že se bude musit brzy najít ještě ?Šesté evangelium?, aby odstranilo poslední nelogičnost: on sám byl poslán Otcem, aby spasil svět. Aby to bylo důsledné, musí být i on zvolen od světa, pak teprve bude pravým Mesiášem.

Ironie tu slouží k tomu, aby ukázala absurdnost všech struktur církve, které nevycházejí z Boží iniciativy. Ta se pak zvlášť projevuje v povolání těch, kdo mají mít apoštolskou kněžskou funkci. Ale jak se pozná, že ji někdo má? Církve soudí v tomto případě podle své 2.000-leté tradice. Ta ovšem není jenom lidská zkušenost, ale především asistence Ducha svatého.

Dělá tedy Duch sv. ?třídy? mezi věřícími? Záludná otázka. Slovo ?třída? je v této souvislosti nejen nesympatické, ale i špatně použité. Tím, že jsou v jednom organickém těle různé funkce, nevznikají třídy. Oko je orgán, kterým vidíme, uchem slyšíme. Ale nejsou to třídy. A ve společnosti, i kdyby byla dokonale beztřídní, budou mít svou zvláštní funkci lékaři, právníci, dělníci u strojů atd.

Církev je ?tělo Kristovo? a společnost. Jsou v ní různé funkce. Kněžství pak je funkcí. Každá vážná funkce pak vyžaduje respekt. Není to úcta k jedinci jako takovému, ale ke společnosti, k organizaci, kterou zastupuje. Jen v této souvislosti se chápe, že vidí lidé kněze ve zvláštním světle. Vidí v něm církev a v církvi Krista. Dobře si jsou vědomi i toho, že to není totéž, co osobní dokonalost. K dokonalosti pak jsou povoláni všichni. Tam se nerozlišují ?třídy?, ale stupně. Rozdíl mezi těmi dvěma slovy je značný. ?Třída? je něco uzavřeného, odděleného, stupeň naopak znamená, že se stále přechází z jednoho ke druhému, že ten, kdo je na nižším, je povolán, aby vystoupil výš. Je i kněžství stupeň? Řekli jsme, že je to funkce, ale v jistém smyslu je to i stupeň. Je to dar církvi putující k poslední dokonalosti. Až dojde k poslednímu stadiu nebeského Jeruzaléma, uskuteční se univerzální kněžství všech věřících, povolaní se stanou vyvolenými v plnosti Krista.

Tomáš Špidlík