Symbolika čísla čtyřicet v dějinách spásy

22.2.2012 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
V této katechezi bych se chtěl krátce pozastavit u postní doby, kterou dnes zahajuje liturgie Popeleční středy. Jde o čtyřicetidenní období, které vrcholí velikonočním třídenním, památkou umučení, smrti a vzkříšení Páně, které je jádrem tajemství naší spásy. V prvních staletích života církve bylo toto období časem, kdy ti, kteří uslyšeli a přijali Kristovu zvěst, nastupovali svoji cestu víry a obrácení, vedoucí k přijetí svátosti křtu. Jde o postupné přibližování se živému Bohu a iniciaci víry prostřednictvím vnitřní proměny katechumenů, tedy těch, kteří touží být křesťany přivtělenými ke Kristu a církvi.

Rovněž kajícníci a všichni věřící jsou zváni vydat se touto cestou duchovní obnovy a přizpůsobit svůj vlastní život ještě více životu Kristovu. Účast celého společenství na různých etapách postní doby zdůrazňuje významnou dimenzi křesťanské spirituality. Jde o vykoupení nejenom některých, ale všech Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Ať už ti, kteří se ubírali cestou víry jako katechumeni, aby přijali křest, nebo ti, kteří se vzdálili od Boha a společenství víry a hledali smíření, anebo ti, kteří žili víru v plném společenství s církví, všichni věděli, že doba, která předchází Velikonoce je doba zvaná metanoia, tedy vnitřní změna, lítost, doba, která charakterizuje náš lidský život a celé naše dějiny jako proces obrácení, které začíná nyní, aby vyvrcholila setkáním s Pánem na konci věků.

Církev označuje dobu, kterou dnes začínáme, výrazem, jež se stal pro tuto liturgii typickým, totiž „Quadragesima“, tj. období čtyřiceti dnů, které jasně odkazuje k Písmu svatému a uvádí nás tak do přesného duchovního kontextu. Číslo čtyřicet je totiž symbolický počet, kterým jsou ve Starém i Novém zákoně popsány význačné momenty zkušenosti víry Božího lidu. Je to číslo, které vyjadřuje dobu očekávání, očišťování, návratu k Pánu a vědomí, že Bůh je věrný svým slibům. Tento počet neoznačuje chronologicky přesnou dobu, danou součtem jednotlivých dnů. Naznačuje spíše trpělivou vytrvalost, dlouhou zkoušku, dobu potřebnou k tomu, aby bylo možno spatřit díla Boží, dobu, v níž je třeba se rozhodnout a bez dalších odkladů přijmout vlastní odpovědnost. Je to doba zralých rozhodnutí.

Číslo čtyřicet se prvně objevuje v příběhu o Noemovi. Tento spravedlivý muž strávil kvůli potopě čtyřicet dní a čtyřicet nocí v arše společně se svou rodinou a zvířaty, která na pokyn Boží vzal s sebou. A když opadne voda, čeká dalších čtyřicet dní, nežli vstoupí na pevninu, zachráněnou před zničením (Gen 7,4.12; 8,6). Později stráví Mojžíš čtyřicet dní a nocí na hoře Sinaj v přítomnosti Pána, aby přijal Zákon. Celou tuto dobu se postil (Ex 24,18). Číslo čtyřicet označuje počet roků putování hebrejského lidu z Egypta do zaslíbené země, dobu příhodnou k tomu, aby zakusil věrnost Boží: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti… Po těch čtyřicet let se tvůj oděv na tobě nerozpadl a noha ti neotekla“, říká Mojžíš v Deuteronomiu na konci těchto čtyřiceti let putování (Dt 8,2.4). V období Soudců se Izrael těší čtyřiceti letům pokoje (Sd 3,11.30), ale po jejich skončení nastává zapomnění na Boží dary a návrat ke hříchu.

Prorok Eliáš potřebuje čtyřicet dní, aby dosáhl Chorebu, hory, kde se setká s Bohem (1 Král 19,8). Čtyřicet dnů konají obyvatelé Ninive pokání, aby se jim dostalo od Boha odpuštění (Gn 3,4). Čtyřicet je také roků kralování Saula (Sk 13,21), Davida (2 Sam 5,4-5) a Šalomouna (1 Král 11,41), prvních třech králů Izraele. Také Žalmy odrážejí biblický význam počtu čtyřiceti let, jako například Žalm 95, jehož úryvek jsme slyšeli: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: «Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy. Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení; řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci, nepoznali mé cesty»“ (7c-10).

Ježíš se v Novém zákoně před začátkem veřejného života odebírá na čtyřicet dnů do pouště bez jídla a pití (Mt 4,2): sytí se Božím Slovem, které užívá jako zbraň na přemožení ďábla. Ježíšova pokušení připomínají ta, kterým čelil na poušti hebrejský lid, ale nedovedl je přemoci. Čtyřicet je dnů, během nichž zmrtvýchvstalý Ježíš vyučuje své apoštoly než vstoupí na nebe a sešle Ducha svatého (Sk 1,3).

Tímto opakovaně se vyskytujícím číslem je popsán duchovní kontext, který nadále zůstává aktuální a platný, a církev právě za pomoci čtyřicetidenní postní doby chce podržet jeho trvající hodnotu a zpřítomnit nám jeho účinnost. Křesťanská liturgie postní doby má ve světle této dlouhé biblické zkušenosti usnadňovat cestu duchovní obnovy a především napodobovat Ježíše, který během těchto čtyřiceti dnů na poušti učí, jak přemáhat pokušení Božím Slovem. Čtyřicetileté putování Izraele obsahuje ambivalentní postoje a situace. Na jedné straně je to období první lásky mezi Bohem a jeho lidem, kdy Bůh mluví k srdci lidu a nepřetržitě mu ukazuje cestu. Bůh takříkajíc přebýval uprostřed Izraele, předcházel jej v oblaku nebo ohnivém sloupu, pečoval denně o jeho potravu, kdy sesílal manu a nechal vytrysknout vodu ze skály. Roky strávené Izraelem na poušti lze proto chápat jako dobu zvláštního Božího vyvolení a přilnutí lidu k Němu. Dobu první lásky. Na druhé straně podává Bible také jiný obrázek Izraelského putování pouští. Ukazuje dobu pokušení a největších ohrožení, kdy Izrael na poušti reptá proti Bohu, chtěl by se vrátit k pohanství a vytváří si vlastní idoly, protože pociťuje potřebu ctít takového Boha, který by byl bližší a hmatatelný. Je to tedy zároveň doba vzpoury proti mocnému a neviditelnému Bohu.

Tato ambivalence, čas zvláštní blízkosti Boha, čas první lásky, čas pokušení a pokusu o návratu k pohanství, nacházíme překvapivě i v Ježíšově pozemském putování, přirozeně bez jakéhokoli kompromisu s hříchem. Po křtu pokání v Jordánu, kde na sebe přijímá úděl Božího služebníka, který zapírá sebe sama, žije pro druhé a řadí se mezi hříšníky, aby na sebe vzal hřích světa, vydává se Ježíš na poušť, aby tam čtyřicet dní setrval v hlubokém sjednocení s Otcem, rekapituloval tak dějiny Izraele a všechna ona čtyřicetidenní období. Tato dynamika je konstantou pozemského života Ježíše, který neustále hledá momenty samoty, aby se modlil k svému Otci, přebýval ve vnitřním společenství a vnitřní samotě s Ním, v exkluzivním společenství s Ním a potom se vracel mezi lid. V těchto obdobích „pouště“ a zvláštních setkání s Otcem se Ježíš ocitá v nebezpečí a je napadán pokušeními a svody Zlého, který mu nabízí jinou mesiášskou cestu, která je vzdálena Božímu plánu, neboť prochází mocí, úspěchem, nadvládou a nikoli totálním darováním na Kříži. Taková je alternativa mesianismu moci a úspěchu, odporuje mesianismu darování a je mesianismem lásky k sobě.

Tato ambivalentní situace odpovídá také stavu církve putující „pouští“ světa a dějin. Na této „poušti“ máme my věřící zajisté příležitost učinit s Bohem hlubokou zkušenost, která posílí ducha, utvrdí ve víře, nasytí naději, oživí lásku; zkušenost, která nám poskytne účast na vítězství Krista nad hříchem a smrtí skrze Oběť lásky na kříži. Tato „poušť“ je však také negativním aspektem reality, která nás obklopuje: vyprahlost, chudoba slov života a hodnot, sekularismus a materialistická kultura, které uzamykají lidskou osobu do světského horizontu existence a odnímají jakýkoli odkaz na transcendentno. Je to prostředí, ve kterém je nebe nad námi temné, protože je pokryto mraky egoismu, nedorozumění a klamu. Doba na poušti se i přesto může pro dnešní církev stát dobou milosti, poněvadž máme jistotu, že i z nejtvrdší skály může Bůh dát vytrysknout pramenité vodě, která utiší žízeň a občerství.

Drazí bratři a sestry, v těchto čtyřiceti dnech, které nás povedou k Velikonočnímu Zmrtvýchvstání můžeme znovu nalézt odvahu přijmout trpělivě a s vírou všechny situace těžkostí, zármutku a zkoušek s vědomím, že Pán dává ze tmy vzejít novému dni. A budeme-li věrni Ježíšovi a následovat Jej cestou kříže, bude nám opět darována záře Božího světa, světa světla, pravdy a radosti. Nastane nové jitro stvořené samotným Bohem. Přeji požehnanou dobu postní vám všem!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.