22.2.2012 

Homilie Benedikta XVI. na Popeleční středu, baz. sv. Sabiny

Ctihodní bratři,
drazí bratři a sestry!

Dnešním dnem pokání a půstu – Popeleční středou – zahajujeme novou cestu k velikonočnímu Vzkříšení, cestu postní doby. Chtěl bych se krátce zastavit u liturgického udílení popelce a zamyslet se nad ním. Toto materiální znamení, přírodní prvek, se v liturgii stává posvátným symbolem, který je velice důležitý v tomto dni, kterým se začíná postní putování. V židovské kultuře byl pradávný zvyk posypat si hlavu popelem na znamení pokání běžným jevem, který se pojil s odíváním do pytloviny nebo hadrů. Pro nás křesťany je přijetí popelce jediným takovým okamžikem, který má tudíž značný rituální a duchovní význam.

Popel je v prvé řadě jedním z oněch materiálních znamení, která vnášejí do liturgie kosmický rozměr. Hlavní takováto znamení jsou samozřejmě přítomna ve svátostech: voda, olej, chléb a víno, které se stávají skutečnou svátostnou materií, nástrojem, jímž se projevuje Kristova milost, přicházející k nám. Popelec není svátostným znamením, avšak také on se váže k modlitbě a posvěcení Božího lidu. Z tohoto důvodu se před udílením popelce pronáší žehnání popele ve dvou možných formulacích, jak zanedlouho učiníme. Jedna formulace popel definuje jako „strohý symbol“, ve druhé se přímo vyprošuje požehnání s odkazem na verš z Geneze, který může rovněž doprovázet udílení popelce: „Prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19).

Zamysleme se krátce nad tímto úryvkem Geneze, jenž uzavírá soud, vyslovený Bohem v důsledku prvotního hříchu. Bůh zlořečí hadovi, který způsobil, že muž a žena zhřešili. Poté trestá ženu a oznamuje jí, že bude trpět porodními bolestmi a bude mít nevyrovnaný vztah se svým mužem. Nakonec trestá muže a ohlašuje mu, s jakou námahou bude pracovat. Bůh pak zlořečí zemi: „Zlořečená buď země kvůli tobě!“ (Gn 3,17) Muž a žena tedy nejsou přímo zlořečeni jako had, nýbrž kvůli Adamově hříchu Bůh zlořečí půdě, ze které byl člověk vzat. Přečtěme si znovu krásný příběh stvoření člověka z prachu země: „Hospodin Bůh utvořil člověka, prachu ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života, a tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2, 7-8).

Znamení popelce náš tedy přivádí k velkolepému výjevu stvoření, ve kterém se praví, že lidská bytost je jedinečným spojením hmoty a Božího dechu. Vyjevuje nám to obraz prachu země, který Bůh modeluje a oživuje svým dechem, vdechnutým do chřípí nového stvoření. Lze pozorovat, jak v příběhu Geneze symbol prachu podléhá negativní proměně vinou hříchu. Zatímco před lidským pádem byla země naprosto dobrá, zavlažovaná proudem vody (Gn 2,6) a schopna nechat díky Božímu dílu vyrůst „rozmanitým stromům, krásným na pohled, jejichž ovoce je dobré k jídlu“ (Gn 2,9), po pádu a následném božím zlořečení bude plodit „trní a bodláčí“ a dopřeje člověku své plody pouze výměnou za „pot jeho tváře“ (Gn 3,17-18). Prach země již neodkazuje jenom k Božímu stvořitelskému gestu, zcela otevřenému životu, nýbrž stává se znamením nevyhnutelného smrtelného osudu: „Prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19).

Je zřejmé, že v biblickém textu se země účastní lidského osudu. Sv. Jan Zlatoústý se k tomu vyjadřuje v jedné své homilii: „Pohleď, jak člověk po své neposlušnosti obdrží zcela opačný způsob života, než jaký byl předchozí.“ (Homilie ke Genezi, 17, 9). Toto zlořečení země má pro člověka léčebnou funkci, neboť by mu „odpor“ země měl pomáhat k tomu, aby se udržel ve svých hranicích a uznal svou přirozenost (srov. tamtéž). Výborně to shrnuje ještě jiný starý komentář: „Adam byl Bohem stvořen v čistotě k Boží službě. Všechno stvoření mu bylo dáno ke službě. Byl určen k tomu, aby byl pánem a králem všeho tvorstva. Avšak když k němu přišlo zlo a promluvilo na něj, on mu naslouchal zprvu zvnějšku. Poté vstoupilo do jeho srdce a zmocnilo se celé jeho bytosti. Když upadl do tohoto zajetí, stvoření, které mu sloužilo a pomáhalo mu, bylo polapeno s ním.“ (Pseudo-Makarius, Homilie 11,5).

Jak jsme právě řekli, s odkazem na Jana Zlatoústého, zlořečení zemi má jakousi „léčebnou“ funkci. To znamená, že vždy přejícný úmysl Boha je hlubší než Jeho zlořečení. To je totiž způsobeno nikoliv Bohem, nýbrž hříchem. Bůh jej však nemůže nedopustit, protože ctí svobodu člověka a její důsledky, včetně těch negativních. Jádrem trestu a také jádrem onoho zlořečení země tedy zůstává dobrý záměr, pocházející od Boha. Když totiž říká člověku: „Prach jsi a v prach se obrátíš!“, spolu se spravedlivým trestem chce také hlásat cestu spásy, která přijde právě skrze zemi, skrze onen „prach“ a ono „tělo“, které bude přijato Slovem. Právě v této spásné perspektivě přejímá liturgie popeleční středy slova Geneze. Jsou vybídnutím k pokání, k pokoře, k uvědomění si vlastní smrtelnosti, nikoliv však jako důvodu k zoufalství, nýbrž proto, abychom právě v této naší smrtelnosti přijali nepředstavitelnou blízkost Boha, který navzdory smrti otevírá cestu ke vzkříšení, ke konečně nalezenému ráji. Tímto směrem nás orientuje Origenův výrok, který praví: „První člověk byl utvořen ze země, je pozemský“ (srov. 1 Kor 15, 47), a co bylo ve smrti rozptýleno a znovu obráceno v prach a popel – vždyť je psáno: prach jsi a v prach se obrátíš – znovu ze země povstane. Podle zásluh duše, která přebývá v těle, pak osoba roste do slávy duchovního těla“ (De principiis, 3, 6, 5).

„Zásluhy duše“, o nichž mluví Origenes, jsou nezbytné, ale zásadní jsou Kristovy zásluhy, účinnost Jeho velikonočního tajemství. Svatý Pavel to souhrnně formuluje v dnešním čtení z druhého listu Korinťanům: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21). Možnost Božího odpuštění pro nás spočívá zásadním způsobem ve skutečnosti, že Bůh sám, v osobě svého Syna, chtěl sdílet náš život, nikoli ovšem naši narušenost hříchem. A Otec ho vzkřísil mocí svého Svatého Ducha a Ježíš, nový Adam, se stal „oživujícím duchem“ (1 Kor 15, 45), prvotinou nového vzkříšení. Sám Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých může proměnit naše srdce z kamene v srdce z masa (srov. Ez 36, 26). Vzývali jsme ho před několika okamžiky v žalmu Miserere: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! /Obnov ve mně ducha vytrvalosti. / Neodvrhuj mě od své tváře / a neodnímej mi svého svatého ducha“ (Žl 50,12-13). Týž Bůh, který vyhnal prarodiče z Edenu, poslal svého vlastního Syna na naši zemi zpustošenou hříchem, neušetřil ho, abychom se my, marnotratní synové, mohli v kajícnosti a vykoupeni Jeho milosrdenstvím vrátit do své pravé vlasti. Tak je tomu s každým z nás, se všemi věřícími, s každým člověkem, který pokorně uzná potřebu spásy.
Amen.

Překlad Jana Gruberová a Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.