První blahoslavená poslankyně: Hildegarda Burjan

30.1.2012 

Největší rakouský zvon Pummerin včera odpoledne zněl k poctě nové blahoslavené Hildegard Burjanové. Vůbec poprvé v dějinách katedrály sv. Štěpána, symbolu Vídně i celého Rakouska, se zde konala beatifikace, jíž předsedal prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení, kardinál Angelo Amato. V Hildegard Burjanové získává katolická církev celosvětově první blahoslavenou poslankyni parlamentu.

I v jiných ohledech je tato žena, žijící na přelomu 19. a 20. století (1883-1933), pozoruhodná. Dcera zhořelecké liberální židovské rodiny konvertovala ke katolictví po těžké nemoci a zázračném uzdravení. Manželka maďarského průmyslníka, která se navzdory svému společenskému postavení stala průkopnicí sociálních práv pro ženy a děti. Matka dcery Elisabetty a přitom zakladatelka a představená řeholního společenství „Caritas Socialis“, jehož posláním bylo mírnit dobovou sociální nouzi. Poslankyně rakouského parlamentu za křesťansko-sociální stranu a poradkyně vedoucích politiků první rakouské republiky, včetně spolkového kancléře a katolického kněze Ignáce Seipela, která se stala „svědomím“ rakouské politiky a získala si uznání sociálně-demokratických kolegů. Zakladatelka spolků a svazů křesťanských žen a pracovnic. Již tento výčet by stačil k tomu, aby se poměrně krátký život Hildegard Burjanové mohl stát vzorem pro dnešní katolíky.

Avšak, jak zdůraznil ve své promluvě při beatifikační liturgii vídeňský arcibiskup kard. Christoph Schönborn, svatost je něco víc.

Existuje mnoho vynikajících lidí - sociálně angažovaných, příkladných manželů a rodičů, obdivuhodných zaměstnanců, poctivých politiků či lidí přímo jednajících. Existují dobří křesťané a věrohodní věřící. A všech těchto lidí je více, než jaký dojem bychom o tom snad mohli získat z médií. V naší zemi je mnoho působivých, přímých a nanejvýš slušných lidí a za to můžeme být vděčni. Avšak co je toto „navíc“, toto „něco“, které utváří svatého nebo blahoslaveného?

tázal se rakouský kardinál. V životě Hildegard Burjanové existuje vnitřní pramen, síla a dynamika, která proměnila její život ze samého nitra a dodala mu neochabující podněty a zcela novou tvářnost. Tento zásadní zlom v životě nové blahoslavené nastal, když byla pětadvacetiletá manželka židovského inženýra Burjana krátce po svatbě hospitalizována ve vídeňské katolické nemocnici sv. Hedviky a po sedmiměsíčním pobytu byla – na Bílou sobotu roku 1909 – na pokraji smrti. V den Zmrtvýchvstání Páně však přišlo nečekané – a lékaři nevysvětlitelné – uzdravení. Pro pacientku znamenalo ještě dosažení dalšího cíle – po dlouholetém hledání mohla uvěřit: „Zažila jsem působení milosti, nyní mne již nemůže nic zastavit“, poznamenala si Burjanová. Od onoho dne až do své smrti o 25 let později pohlížela tato žena na svůj život jako na dar, pokračoval ve své homilii kard. Schönborn. Když o slavnosti Nejsvětější Trojice roku 1933 odcházela k Bohu, pronesla: „Mé umírání je tím největším díkůvzdáním“.

Svatost Hildegard Burjanové tedy nyní čistě lidskou energií. „Kristova láska nás nutí“, říká sv. Pavel. Tato slova zvolila nová blahoslavená jako heslo řeholního společenství „Caritas Socialis“ a tento pohon Kristovy lásky z ní činí světici, zdůraznil vídeňský arcibiskup.

Blahoslavená Hildegarda Burjanová příliš nehovořila o svém vnitřním světě – žila poháněna tímto vnitřním pohonem, který bez velkých slov uskutečňovala svým životem. Bylo pro ni důležitější „hlásání skutků“. „Potřebujeme lidi, kteří nejdou druhým kázat“, říkávala. Její ideál byl něco většího: „konání opírající se o skutečný život a hlubokou zbožnost“. Odhalování sociální tísně, její rozumné uchopení a konkrétní konání jí přinesly uznání i mimo vlastní politické kruhy,, nikoliv svatouškovství a vystavování vlastního nitra na odiv. „Bůh nám dává rozum, abychom rozpoznali nouzi své doby, její příčiny a prostředky vedoucí k pomoci“, pronesla. Důvod její politické angažovanosti byl následující: „Cele se zajímat o politiku náleží k praktikovanému křesťanství“, řekla a jednala podle toho.

Blahořečením Hildegardy Burjanové nám církev staví před oči následováníhodný vzor, řekl v závěru své homilii vídeňský arcibiskup. Sama blahoslavená míní, že bychom měli chodit do „Ježíšovy školy“, když říká: „Bylo přece tak prosté dovolit Ježíši, aby mne vzal za ruku; nechat se jím tiše a pokojně vést a čekat, jaké má úmysly“. Právě tento reformní program potřebujeme pro rakouskou církev, neboť cesta Ježíšovy školy skutečně mění církev a svět, zdůraznil při včerejší beatifikaci ve vídeňském Štěpánském dómu kard. Christoph Schönborn.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.