Cudnost je ctnost křesťanská a stále provokující

15.1.2012 

V rámci poměrně monotónního a jednotvárného světového dění s jeho mravními debakly a záhadou utrpení byl příchod Kristova „malého stádce“ snad jedinou podstatnou novotou. Na zemském povrchu se konečně vyskytlo něco dosud nevídaného a pozitivně originálního.
Poprvé se představila láska jako nejvyšší životní ideál. Ideál často obdivovaný, byť obtížně napodobitelný; svědectví, jež přivádí k zamyšlení někdy i ty, kteří nejsou zvyklí dávat prostor Bohu ve svých myšlenkách.
Naproti tomu byl v této církevní mentalitě a životním stylu světem vnímán trpce a odpudivě ideál, program a svědectví sexuální zdrženlivosti, cudnosti neboli čistoty. Ta je už od počátku skutečnou výzvou a takovou zůstává i vůči převládající mentalitě naší doby.

Zjevná neslučitelnost
Jakmile se objeví na scéně dějin, totiž na území starozákonního Izraele, ale zejména v řecko-římském světě, musí se křesťanství vyrovnávat s kulturou, jež se vyznačuje takovou koncepcí erotiky, sexuální praxe i institucionální regulace manželství, že ji okamžitě vnímá jako prvek, který je evangeliu cizí, ba nápadně odporující nové lidskosti, zrozené z velikonoční události.
Bez jakéhokoli váhání se však od samého počátku ujalo všeobecné a ucelené přesvědčení, že v této věci není přípustná žádná dvojakost či kompromis. „Nový lid“, který vzešel z vody a z Ducha, vynikal nejenom originálním životním stylem bratrské lásky, ale také náročnou a radikální formou cudnosti. V tom se shodují všechna svědectví, která máme k dispozici. Vyplývá to ze seznamů nepřijatelných výstřelků křesťanského života, které vylučují vstup do Božího království a jsou předkládány komunitě věřících:

„Nemylte se! Ani smilníci (pornoi), ani modláři, ani cizoložníci (moichoi), ani zhýralci (malakoi), ani lidé zvrácení (arsenokoitai), ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v Božím království účast“ (1 Kor 6,9). „Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník (pornos) ani nečistý (akathartos) ani chamtivý – to je modloslužebník – nemá podíl v království Kristově a Božím“ (Ef 5,5). „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to smilstvo (pornéia), nečistota (akatharsia), chlípnost (aselgheia), modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření… lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (Gal 5,19-21).

Požadavek svatosti
Cudné jednání je jedním z nezbytných a nejrozpoznatelnějších znaků podstatného přerodu, který způsobuje křest, od upadlého a nehodného života, typického pro pohanství, do stavu nové čistoty. Představuje ostrý předěl mezi starými zvyky a velikonoční novostí. „Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý“ (Řím 6,19). „Dost dlouho už jste v minulosti plnili vůli pohanů a žili prostopášně (en aselgheiais)“ (1 Petr 4,3).
Toto jednání nebylo inspirováno obsesní sexuofóbií či přepjatým moralismem. Je to spíše nebývalý požadavek posvěcení, který pochází z přilnutí k Bohu třikrát svatému: „Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení! Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha“ (1 Sol 4,3-5). „Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím příkazem někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého svatého Ducha“ (1 Sol 4,7-8). Mladé křesťanství cítí, že právě sexuální demoralizace helénského světa zasluhuje jméno nečistota (akatharsia), protože odporuje Bohu.

Hodnota těla
Tato kultura nevídaná v řecko-římském světě nevznikla z nějakého krajního spiritualismu. Netrpí žádnou nedůvěrou vůči tomu, co je materiální a tělesné; nedůvěrou, která se vine ideologiemi platónského ražení (zatímco hebrejská mentalita ji nezná). Sytí se naopak úctou k tělu a tuto úctu vyjadřuje, protože tělo je v křesťanské perspektivě považováno za posvátnou skutečnost a nástroj posvěcení. „Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,18-20).
Podle svatého Pavla existuje dokonce určitá „liturgická dimenze“ cudnosti: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1). Je zřejmé, že církev okamžitě reagovala na gnostický despekt vůči manželství, despekt, který v gnosticismu vede až k zákazu manželství (srov. 1 Tim 4,3), a ihned začala bránit jeho důstojnost: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“ (Žid 13,4). Nové lidství křesťana je patrné také v jeho řeči, která se musí vystříhat oplzlostí a vulgarit, protože „svatí“ (jak jsou nazýváni křesťané v apoštolských listech) věnují cudnosti všeobsáhlou pozornost a musejí se projevovat jako „noví lidé“ ve všem, včetně obecného vystupování i mluvy: „Teď i vy to všechno odložte: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhačné a ošklivé řeči (aischrologhian) ze svých úst“ (Kol 3,8). „Pokud jde o smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící. Stejně tak pokud jde o nestydatost, nevázané řeči nebo neslušné vtipy – to se přece nepatří“ (Ef 5,3-4).

Otázka homosexuality
Ohledně dnes vyvstalého problému homosexuality je třeba podle křesťanské koncepce rozlišovat mezi náležitou úctou k osobám, která zahrnuje odmítání jakékoli jejich sociální a politické marginalizace (při zachovávání závaznosti přirozené povahy manželství a rodiny), a poctivým odmítnutím jakéhokoli schvalování homosexuální ideologie.
Slovo Boží, jak je známe ze stránek listu apoštola Pavla Římanům, nám nabízí dokonce teologickou interpretaci fenoménu šířící se ideologické a kulturní úchylky v této věci. Tato úchylka - praví se tam - je zároveň důkazem i výsledkem vyloučení Boha z kolektivního vnímání i ze sociálního života a z odmítání vzdávat Bohu náležitou úctu. Vyhoštění Stvořitele vede ke všeobecnému vykolejení rozumu: „Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli si, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny“ (Řím 1,21-22). Důsledkem tohoto intelektuálního zaslepení došlo k praktickému i teoretickému pádu do naprosté zpustlosti: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní těla“ (Řím 1,24).
A aby apoštol Pavel předešel každému nedorozumění a kompromisnímu výkladu, pokračuje v působivé analýze za pomocí termínů zcela explicitních: „Proto je Bůh nechal klesnout do hanebných vášní. Jejich ženy totiž zaměnily přirozený styk za protipřirozený a podobně i muži nechali přirozeného styku se ženou a vzplanuli náklonností k sobě navzájem. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých“ (Řím 1,26-28). Svatý Pavel nakonec všímavě podotýká, že krajní ohavnost nastává, když takové věci „nejenže sami dělají, nýbrž schvalují, když to dělají druzí“ (Řím 1,32). Jsou to stránky inspirované Knihy, kterou nemůže cenzurovat žádná lidská autorita. A pokud chceme zůstat věrní Božímu Slovu, není nám dovolena ani zbabělost přecházet je mlčením z obavy, abychom se nejevili jako „politicky nekorektní“.
Musíme navíc poukázat na ojedinělou aktuálnost této nauky Božího Zjevení. To co svatý Pavel popsal jako fakt kulturního dění řecko-římského světa, je prorockou odpovědí na vývoj západní kultury během posledních staletí. Následkem a jakoby vnitřním potrestáním za vyhoštění Stvořitele, vedoucí ke groteskní proklamaci „smrti Boha“, je rozmach scestné sexuální ideologie, která co do své arogance nemá obdoby.

Kristovo smýšlení
Ježíš se všeobecně řečeno dotýkal těchto témat zřídka. Vždycky střízlivě, ale zároveň rezolutně a jednoznačně. Ve věci sexuální morálky se dostal do rozporu nejenom s pohanskými zvyky, ale také s leckterými názory rozšířenými v Izraeli. Na druhé straně je nepředstavitelné, že by velikonoční zvěst a nabídka křesťanského společenství ve své novosti a nekonformnosti nečerpala i v tomto bodě z plné věrnosti evangeliu a nebyla podávána v dokonalém souznění s Pánovým učením, jak jej střežilo a předávalo apoštolské podání.
Ježíš neváhá započítat také přestupky proti cudnosti mezi skutky, které ohrožují důstojnost člověka a jeho vnitřní čistotu; upřesňuje také, že zkaženost „srdce“ (tzn. vnitřního světa) je zdrojem a měřítkem odpovědnosti (a tudíž viny) za spáchané skutky: „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují“ (Mt 15,19-20). Ježíš má dokonce za to, což je typické pro jeho antropologii, že cudnost je znásilněna již ve skrytu duše, když je přijata zavrženíhodná tužba ještě předtím než dojde k jejímu naplnění hříšným skutkem: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).

Rabínský problém ohledně manželství
„Může se člověk se ženou (gynaica) rozvést z jakéhokoli důvodu?“ (Mt 19,3). Otázka, kterou Ježíšovi kladou farizeové, mířila přesně na problém, který dělil rabínské proudy tehdejší doby.
Škola rabína Šammaje měla za to, že jediným platným důvodem pro rozvod je špatné mravní jednání, tzn. nevázanost manželky. Pro Hillela a jeho školu však stačila pouhá nesrovnalost v manželském životě, např. i zvyk příliš solit pokrm anebo podat připálený pokrm. V této volné interpretaci pak rabín Akiba jen několik desetiletí poté došel k názoru, že dostatečným důvodem je možnost manžela vzít si hezčí ženu.

Ježíšova odpověď
Ježíš se nenechává zaplést do kontroverzí mezi znalci Zákona a není ani poplatný zvykům rozšířeným mezi židy. Jeho odpověď přichází jako blesk z čistého nebe, když říká, že je třeba se vrátit k původnímu Božímu plánu: „Na začátku při stvoření Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,6-9). Onen „začátek“, ve kterém je obsaženo a určeno celé stvoření (srov. Gen 1,1 – en arche), již zahrnuje kristologickou a eklesiologickou perspektivu, podle níž snubní skutečnost je znamením a znakem sjednocení, které spojuje Vykupitele s novým lidstvem, a samotná distinkce pohlaví je narážkou na dialektiku a společenství Krista a církve. Je to natolik neočekávaná a vznešená vize manželství, že se šokovaní učedníci uchylují k sarkasmu: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ (Mt 19,10).
Všimněme si, že Markova redakce této epizody předpokládá myšlenku bytostné rovnosti mezi mužem a ženou, rovnosti, která se v mojžíšských předpisech nevyskytovala: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“ (Mk 10,11-12). Lukášovo evangelium nám zachovalo další Ježíšova slova, která nám nabízejí další upřesnění: „Každý kdo se rozvádí se svou ženou a vezme si jinou, dopouští se cizoložství, a kdo se žení s rozvedenou, dopouští se cizoložství“ (Lk 16,18).
Jak vidno, druhá část věty předchází a odmítá hypotézu, podle níž nerozlučnost neplatí po té, co byl svazek rozbit, jak si kdosi myslel. Odporuje tak hypotéze, že zákon o nerozlučnosti může být výjimečně porušen, pokud se jedná o odmítnutého partnera, který nenese odpovědnost za rozpad.

Matoušův dodatek
Matoušova redakce přidává vsuvku, jejíž pochopení je nesnadné: „Kdo se rozvede se svou ženou (ten ghynaica autou) z jiného důvodu než pro smilstvo (porneia) a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství“ (Mt 19,9). Co tady znamená ono „porneia“? Nemůže to znamenat mravně špatné jednání manželky, protože v takovém případě by Ježíš vlastně přijal řešení Šammajovy školy (zatímco reakce učedníků je vysvětlitelná jedině absolutní novostí Kristova výroku). Dokonalá shoda Marka, Lukáše a Pavla nás na druhé straně ujišťuje, že Ježíš považuje princip nerozlučnosti za absolutní.
Nejjednodušší řešením říká, že tu jde o nemanželské soužití se ženou, tedy soužití, které se nejenom může, ale také má přerušit. Tak také vysvětluje Bibli Italská biskupská konference, která překládá „z jiného důvodu než nelegitimního soužití“.

Ideál a milosrdenství
Ježíš bez oslabování a slevování hlásá krásu původního Otcova záměru ohledně muže a ženy; varuje proto všechny před snižováním ideálu cudného a svatého života, který nám nabízí Bůh. Hledí však vždy se sympatií a porozuměním na lidi, kteří selhali a zkreslili tento ideál svým přestoupením.
S hříšníky jedná srdečně a mile. Nepokládá je za vyděděné a vzdálené; spíše je považuje za důvod svého příchodu na svět a za přirozené adresáty svého poslání: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13; Mk 2,17; Lk 5,32). Tímto benevolentním přístupem dokázal zachránit cizoložnici před kamenováním (Jan 8,1-11). Rytířsky brání ženu, která je v příběhu označena za „hříšnici“ (Lk 7,37). Navazuje se samaritánkou, která má mnoho zkušeností, zdvořilý a přímý rozhovor, který jí proniká do srdce (Jan 4,5-42). Jeho milosrdenství není nějaké zdání či shovívavost, je to spasitelské milosrdenství, které bez pohrdání a ponižování přivede k přehodnocení a vnitřnímu znovuzrození.

Veliké tajemství
Transcendentní křesťanská vize vztahu mezi mužem a ženou, jejíž součástí je přesný a náročný životní styl cudnosti podle stavu, který je každému vlastní, nachází svůj základ a svou inspiraci v přesvědčení, že onen vztah je obrazem snubního sjednocení, které pojí Krista s církví.
Je to lekce „anagogické teologie“ (tzn. osvícené shůry) a poskytl nám ji sv. Pavel v listě Efesanům. Ve vzájemném darování manželů žije „veliké tajemství“... které Otec pojal před věky: „Toto tajemství je veliké, mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,32). Láska manžela k manželce připomíná apoštolovi lásku Krista k církvi: lásku, která zachraňuje a posvěcuje.
Následné magisterium církve bude mluvit o manželství jako o „svátosti“. Tato svátost je znamením a podobou svazku, jež činí z Vykupitele a vykoupeného lidstva „jediné tělo“, a uskutečňuje v manželech zvláštní účast na této události, ... ve které se vzájemný projev osobní odevzdanosti stává příležitostí a nositelem neustálé milosti. Žádná filosofie a žádné náboženství nikdy nepřineslo takovéto povznesení sexuálního života; přirozeně však sexuálního života vedeného podle původního Božího plánu.

Stále aktuální výzva
Cudnost hlásaná a předkládaná apoštolským zvěstováním byla bezpochyby dobovou výzvou pro mentalitu i jednání tehdejšího lidstva. Svoji aktuálnost si však uchovává nedotčenu také dnes a z určitého hlediska je snad ještě potřebnější a naléhavější.
Naše doba je ovládána a nakažená určitým druhem pansexualismu. Neustále je všechno vztahováno k sexu: nejenom v sociálním a psychologickém kontextu, nejenom v rozmanitých uměleckých a kulturních výrazech, nejenom v představeních a zábavných vystoupeních; dokonce ani reklama se nemůže obejít bez narážek na sex.
Někdy máme dojem, že jsme podmiňováni a klamáni spolkem maniaků, kteří všem vnucují svou mentální degeneraci. Jsou to titíž, kteří nikdy neopominou označit za bigotní a potrefené ty, kteří se nenechávají přesvědčit jejich povýšeneckou argumentací. A aniž by chtěli, dospívají svou trudnomyslnou zarputilostí do stadia objektivní směšnosti.

Evangelní realismus
V očích tohoto světa se křesťanská vize bezpochyby jeví jako fatálně abstraktní a utopická. Je ušlechtilá a krásná – říká se – ale příliš vzdálená skutečné realitě. Ideál cudnosti je popravdě řečeno naprosto nemožný a prázdný pro toho, kdo nežije plně životem plynoucím ze křtu, jeho svátostnými milníky, ustavičnou kontemplací velikonoční události, pravidelnou modlitbou, rozhodným a radostným sdílením zkušenosti církve. Důvod spočívá v tom, že cudnost není ctnost, kterou lze dosáhnout a osvojit si samostatně mimo kontext integrálního následování Krista. Jedině v rámci úplného následování Krista se všechno stává možným, snadným a radostným: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13).

Z knihy: Giacomo Biffi, Pecore e pastori. Riflessioni sul gregge di Cristo. Cantagalli, Siena, 2008
přeložil Milan Glaser

kard. Giacomo Biffi

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.