Rádio Vaticana

Podivuhodná výměna mezi božstvím a lidstvím

4.1.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Těší mne, že se s vámi setkávám na první generální audienci nového roku a z celého srdce přeji vám a vašim rodinám všechno nejlepší: Bůh, který narozením Krista, svého Syna, naplnil celý svět radostí, ať vás obdaří svým pokojem. Jsme v liturgickém vánočním období, které začíná vigilií 24. prosince a končí svátkem Křtu Páně. Rozmezí těchto dnů je krátké, ale plné tajemství a slavení. Všechno se soustředí kolem dvou velkých slavností Páně: Narození a Zjevení. Samotné názvy těchto slavností ukazují jejich příslušnou fyziognomii. Narození Páně slaví historický fakt Ježíšova narození v Betlémě. Slavnost Zjevení Páně, která vznikla na Východě, poukazuje na jeden fakt či spíše aspekt tohoto tajemství: Bůh se zjevuje v Kristově lidské přirozenosti – to je smysl řeckého slovesa epiphaino - nechat se spatřit. Zjevení Páně poukazuje z tohoto hlediska na několik událostí. Jde především o klanění mudrců, kteří rozpoznávají v Ježíši očekávaného Mesiáše, ale také o křest v řece Jordán či zjevení Božího hlasu shůry a zázrak na svatbě v Káni Galilejské, kde Kristus učinil první „znamení“. Překrásná antifona liturgie hodin spojuje tyto tři události s tématem zasnoubení Krista a církve: „Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno” (Antifona k Zachariášovu kantiku). Můžeme skoro říci, že slavnost Narození zdůrazňuje skrytost Boha v poníženosti lidství Betlémského Dítěte. Naproti tomu ve Zjevení se Bůh skrze svoje lidství vyjevuje či ukazuje.

V této katechezi bych rád krátce poukázal na pár témat, které patří ke slavnosti Narození Páně, aby mohl každý z nás pít z nevyčerpatelného pramene tohoto tajemství a přinášet plody života.

Především se ptejme: čím se vyznačuje první reakce na tento mimořádný skutek Boha, který se stává dítětem, člověkem? Myslím, že první reakce nemůže obsahovat nic jiného než radost. „Radujme se všichni v Pánu, protože se nám narodil Spasitel“ – tak začíná půlnoční mše a slova, s nimiž se andělé obrátili k pastýřům: „Zvěstuji vám velikou radost“ (Lk 2,10). Je to téma ze začátku i závěru evangelia, kdy Ježíš apoštolům vytýká, že jsou smutní (srov. Lk 24,17), což je nesrovnatelné se skutečností, že On zůstává Člověkem navěky. Postupme však o krok dál: kde se rodí tato radost? Řekl bych, že vzniká z úžasu srdce, když je vidět, jak je Bůh blízko, jak na nás Bůh myslí, jak působí v dějinách; je to tedy radost, která se rodí rozjímáním tváře onoho pokorného dítěte, protože víme, že Boží tvář je navždy přítomna v lidství pro nás a s námi. Narození Páně je radost, protože vidíme a jsme si konečně jisti, že Bůh je dobrem, životem, pravdou o člověku a že se snižuje až k člověku, aby jej pozvedl k Sobě. Bůh se stává natolik blízkým, že Ho lze vidět a dotknout se Jej. Církev rozjímá toto nevýslovné tajemství a liturgické texty této doby jsou proniknuty úžasem a radostí. Všechny Vánoční písně vyjadřují tuto radost. Vánoce jsou místem sjednocení nebe a země a různé projevy těchto dní podtrhávají velikost toho, co se stalo. Bůh, který se jeví jako vzdálený, stal se blízkým; „nedostupný se stal dosažitelným, On který existuje dříve než čas, začal existovat v čase, Pán všehomíra skryl svoji velebnost a přijal přirozenost služebníka“ – volá sv. Lev Veliký (Sermone 2 in Nativitate Domini, 2,1). V tomto Dítěti, které potřebuje všechno stejně jako každé jiné dítě, se to, čím je Bůh - věčnost, moc, svatost, život, radost - pojí s tím, co jsme my: slabost, hřích, utrpení a smrt.

Teologie a spiritualita Vánoc užívají k popisu tohoto faktu výraz admirabile commercium, to znamená zázračná výměna mezi božstvím a lidstvím. Svatý Atanáš z Alexandrie tvrdí: „Syn Boží se stal člověkem, aby nás učinil Bohem“ (De Incarnatione, 54,3), ale je to především svatý Lev Veliký a jeho proslulé homilie o Narození Páně, kde se tato skutečnost stává předmětem hlubokého rozjímání. Tento svatý papež totiž praví: „Pokud se odvoláme k nevýslovné vlídnosti Božího milosrdenství, které přivedlo Stvořitele lidí k tomu, aby se stal člověkem, povznese nás k přirozenosti Toho, jemuž se klaníme v naší přirozenosti“ (Sermone 8 in Nativitate Domini). První úkon této podivuhodné výměny nastává v samotném Kristově lidství. Slovo přijalo naše lidství a výměnou byla naše přirozenost povýšena k božské důstojnosti. Druhý úkon výměny spočívá v naší reálné a niterné účasti na božské přirozenosti Slova. Svatý Pavel říká: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Vánoce jsou tedy slavností, ve které se Bůh natolik přibližuje člověku, že s ním sdílí samo jeho narození, aby zjevil jeho nejhlubší důstojnost, totiž že je dítětem Božím. Takto se sen lidstva započatý v Ráji – chtěli bychom být Bohem – nečekaně uskutečňuje. Nikoli však velikostí člověka, jenž se nemůže učinit Bohem, ale pokorou Boha, který sestupuje a tak ve své pokoře vstupuje k nám a pozvedá nás k opravdové velikosti Svého bytí. Druhý vatikánský koncil v této souvislosti praví: „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (Gaudium et spes, 22); jinak zůstává záhadou. Čím je lidský tvor? Jedině spatříme-li, že Bůh je s námi, může se nám objasnit naše existence, můžeme být šťastní, že jsme lidmi a žít s důvěrou a radostí. Kde se však tato podivuhodná výměna reálně zpřítomňuje, aby působila v našem životě a činila z něj život dětí Božích? Velmi konkrétně se tak děje v eucharistii. Když se účastníme mše svaté, představujeme Bohu to, co je naše: chléb a víno, plody země, aby je přijal a přetvořil tím, že nám daruje Sebe samého a stane se naším pokrmem, takže přijetím Jeho Těla a Jeho Krve máme účast na Jeho božském životě.

Chtěl bych se nakonec pozastavit u dalšího aspektu Vánoc. Když se anděl Páně ukáže pastýřům v noci, kdy se narodil Ježíš, poznamenává evangelista Lukáš, že „se kolem nich rozzářila sláva Páně“ (2,9); a prolog Janova evangelia mluví o Slovu, které se stalo tělem, jako o pravém světlu, které přichází na svět, světlu schopném osvítit každého člověka (srov. Jan 1,9). Vánoční liturgie je prostoupena světlem. Kristův příchod rozhání temnoty světa, naplňuje svatou noc nebeským třpytem a tvář lidí prostupuje záře Boha Otce. Dnes také. Jsme prostoupeni Kristovým světlem a vánoční liturgie nás naléhavě zve, abychom nechali svou mysl a své srdce osvítit Bohem, který ukázal zář Svojí tváře. První preface o Narození Páně praví: „Neboť tvé slovo se stalo člověkem, a skrze ně nám nově zazářilo tvé světlo a jako nikdy předtím zjevila se tvá sláva: Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě.“ Bůh, poté co v minulosti mnohokrát a mnoha způsoby mluvil skrze posly a znamení, „ukázal se“ v tajemství Vtělení, vyšel ze svého nedostupného světla, aby osvítil svět.

Ve slavnosti Zjevení Páně 6. ledna, kterou budeme slavit za pár dní, nabízí církev velmi příznačný úryvek proroka Izaiáše: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou. Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři“ (60,1-3). Toto pozvání je určeno církvi, Kristovu společenství, ale také každému z nás, abychom si ještě živěji uvědomili poslání a odpovědnost vůči světu, dosvědčovali a nesli nové světlo evangelia. Na začátku konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium nacházíme následující slova: „Kristus je světlo národů. Proto má tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, vřelou touhu hlásat evangelium všemu stvoření“ (č.1). Evangelium je světlem, které se nemá ukrývat, ale postavit na svícen. Církev není světlem, ale dostává Kristovo světlo, přijímá je, aby jím byla osvícena a šířila je v celém jeho lesku. A k tomu musí dojít také v našem osobním životě. Ještě jednou cituji slova svatého Lva Velikého, která pronesl o svaté noci: „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla a království Božího“ (Sermo 1 in Nativitate Domini, 3,2).

Drazí bratři a sestry, Vánoce jsou zastavením a kontemplací onoho Dítěte, tajemství Boha, který se stává člověkem v pokoře a chudobě, ale především jsou opětovným přijetím onoho Dítěte, kterým je Kristus Pán, v nás samotných, abychom žili Jeho životem, a Jeho cítění, Jeho smýšlení a Jeho jednání učinili svým cítěním, smýšlením a jednáním. Slavit Vánoce tudíž znamená projevit radost, novost a světlo, které toto Narození vneslo do celého našeho bytí, abychom byli pro druhé také nositeli radosti, pravé novosti a Božího světla. Ještě jednou přeji vám všem vánoční čas požehnaný přítomností Boha!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV