Rádio Vaticana

Je třeba dát primát pravdě

31.12.2011

Homilie Benedikta XVI. při nešporách, baz. sv. Petra

Páni kardinálové,
Vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
Vážení představitelé,
Drazí bratři a sestry!

Sešli jsme se ve vatikánské bazilice, abychom slavili první nešpory ze slavnosti Matky Boží Panny Marie a poděkovali Pánu na závěr roku společným zpěvem Te Deum. Děkuji vám všem, kteří jste sem přišli spolu se mnou u příležitosti tak významově a citově bohaté. Zdravím nejprve pány kardinály, vážené bratry v biskupské a kněžské službě, řeholníky a řeholnice, zasvěcené osoby a věřící laiky reprezentující celé církevní společenství města Řím. Zejména zdravím přítomné veřejné představitele, počínaje primátorem Říma, kterému děkuji za kalich, který jsem letos dostal darem v duchu každoroční hezké tradice. Ze srdce bych si přál, aby všichni nadále dávali našemu městu tvář odpovídající stále více hodnotám víry, kultury a civilizace, které jsou vlastní jeho povolání a jeho tisícileté historii.

Další rok se chýlí ke konci a čekáme na ten příští. Vždy s rozechvěním, touhami a očekáváním. Vezmeme-li do úvahy životní zkušenost, udivuje nás, jak je život v podstatě krátký a prchavý. Proto si nezřídka klademe otázku: jaký smysl můžeme dát svým dnům? Jaký smysl můžeme dát zejména dnům naplněných námahami a strastmi? Tato otázka prostupuje dějiny, ba dokonce srdce všech generací a každé lidské bytosti. Na tuto otázku však existuje odpověď. Je vepsána v tváři Dítěte, které se narodilo před dvěma tisíci roky v Betlémě a dnes je Oním Živým, který vstal navždy z mrtvých. Do lidstva raněného mnoha nespravedlnostmi, špatnostmi a násilím proniká překvapivým způsobem radostná a osvobozující novost Krista Spasitele, který nám v tajemství svého Vtělení a svého Narození umožňuje rozjímat Boží dobrotu a něhu. Věčný Bůh vstoupil do našich dějin a zůstává zde jedinečným způsobem přítomen v osobě Ježíše, svého Syna, jenž se stal člověkem, našeho Spasitele; přišel na zem, aby radikálně obnovil lidstvo, vysvobodil je z hříchu a smrti a pozvednul člověka k důstojnosti dětí Božích. Vánoce neodkazují pouze k dějinnému dovršení této pravdy, která se nás přímo týká, ale tajemným a reálným způsobem nám ji znovu podávají.

Je působivé vyslechnout na sklonku roku opět onu radostnou zvěst, kterou apoštol Pavel sděloval křesťanům Galácie: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Tato slova pronikají dějinami všech lidí, osvěcují je, ba zachraňují, protože dnem Narození Páně nastala plnost času. Není proto už místo na úzkost před časem, který nenávratně plyne. Nyní je místo pro bezmeznou důvěru v Boha, od něhož víme, že nás miluje, pro něhož žijeme a k němuž je celý náš život orientován v očekávání jeho definitivního návratu. Jakmile Spasitel sestoupil z nebe, člověk už není otrokem času, který nesmyslně plyne anebo je nesen námahou, smutkem a bolestí. Člověk je synem onoho Boha, který vstoupil do času, aby vymanil čas z nesmyslnosti či negativity, vysvobodil celé lidstvo a daroval mu novou životní perspektivu lásky, která je věčná.

Církev žije a vyznává tuto pravdu a má v úmyslu ji nadále i dnes hlásat s novou duchovní silou. Při této bohoslužbě máme zvláštní důvody k tomu, abychom chválili Boha za jeho tajemství spásy, které skrze službu církve působí ve světě. Máme mnoho důvodů děkovat Pánu za to, co naše církevní společenství uprostřed všeobecné církve koná ve službách evangeliu v tomto městě. V této souvislosti spolu s kardinálem vikářem Agostinem Vallinim, pomocnými biskupy a faráři všeho diecézního kněžstva chci poděkovat Pánu zvláště za slibné společné úsilí přizpůsobit každodenní pastoraci požadavkům naší doby pomocí projektu „Církevní příslušnost a pastorační spoluzodpovědnost“. Ten má za cíl položit na první místo evangelizaci, aby účast věřících na svátostech byla odpovědnější a plodnější a každý tak mohl mluvit o Bohu k současnému člověku a pronikavě zvěstovat evangelium všem, kteří Jej nikdy nepoznali anebo na Něj zapomněli.

Quaestio fidei je prioritní pastorační výzva rovněž pro římskou diecézi. Kristovi učedníci jsou povoláni, aby v sobě i v druhých vzbuzovali stesk po Bohu, radost ze života s Ním a ze svědectví o Něm, počínaje vždy velmi osobní otázkou: proč věřím? Je třeba dát primát pravdě; akreditovat spojenectví mezi vírou a rozumem, dvěma křídly, kterými se lidský duch povznáší ke kontemplaci Pravdy (srov. Fides et ratio, prolog); učinit plodným dialog křesťanství s moderní kulturou; dát rozkvět kráse a aktualitě víry nikoli jako v sobě izolovaném úkonu, který se týká jen určitého životního momentu, nýbrž jako ustavičné orientace i těch nejjednodušších rozhodnutí vedoucí ke hluboké jednotě lidské osoby, které propůjčuje spravedlnost, činorodost, shovívavost a vlídnost. Jde o oživení víry, která bude základem nového humanismu schopného rodit kulturu a sociální nasazení.

V tomto rámci začalo letos v červnu římské diecézní sympozium pracovat na prohloubení křesťanské iniciace a radosti ze zrodu nových křesťanů k víře. Zvěstování víry ve Slovo učiněné tělem je totiž jádrem poslání církve a celé církevní společenství musí s novým misijním zápalem znovuobjevit tento nezbytný úkol. Zejména mladé generace, které si nejvíce všímají dezorientace zhoršující se také vlivem nynější nejenom ekonomické, ale i hodnotové krize, potřebují poznat v Ježíši Kristu „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“ (Gaudium et spes, 10).

Rodiče jsou prvními vychovateli víry svých dětí již od nejútlejšího věku; proto je nezbytné podporovat rodiny v jejich výchovném poslání vhodnými iniciativami. Zároveň je žádoucí, aby křestní příprava, první formační etapa křesťanské iniciace nejen usnadňovala vědomé a důstojné slavení svátosti křtu, ale věnovala odpovídající pozornost rokům, které následují po křtu, za pomoci vhodných prostředků, které berou zřetel na danou životní situaci jednotlivých rodin. Vybízím proto farní společenství a další církevní instituce, aby se nadále zamýšlely nad tím, jak umožnit lepší chápání a přijímání svátostí, jejichž prostřednictvím má člověk účast na životě samotného Boha. Kéž římské církvi nikdy nechybějí věřící laici, připravení přispívat k vytváření živých společenství, která umožní Božímu Slovu proniknout do srdce těch, kteří Pána dosud nepoznali anebo se od Něho vzdálili. Současně je vhodné vytvářet ve městě příležitosti k setkáním, která umožňují plodný dialog s těmi, kteří hledají Pravdu.

Drazí přátelé, od chvíle, kdy Bůh poslal svého jednorozeného Syna, abychom mohli být adoptováni (srov. Gal 4,5), nemůže pro nás existovat větší úkol než být zcela ve službách Božího plánu. V této souvislosti chci poděkovat všem věřícím římské diecéze, kteří se cítí zodpovědní za to, aby naše společnost opět nalezla duši. Díky vám, římské rodiny, první a základní buňky společnosti! Díky členům mnoha komunit, sdružení a hnutí zapojených do animace křesťanského života našeho města!

„Te Deum laudamus!“ Chválíme Tebe, Bože! Církev nám radí, abychom nekončili rok bez poděkování našemu Pánu za veškerá jeho dobrodiní. V Bohu nutně vyústí naše poslední hodina, poslední hodina času a dějin. Kdyby tento cíl našeho života upadl v zapomnění, propadli bychom se do prázdna a žili beze smyslu. Proto nám církev vkládá na jazyk antický hymnus Te Deum. Je to chvalozpěv plný moudrosti mnoha křesťanských generací, které cítí potřebu pozvednout svá srdce s vědomím, že všichni jsme v Pánových rukách naplněných milosrdenstvím.

„Te Deum laudamus!“. Tak také církev v Římě opěvuje divy, které v ní učinil a činí Bůh. S duší naplněnou vděčností připravme se překročit práh roku 2012 a pamatujme, že Pán nad námi bdí a střeží nás. Jemu dnes chceme svěřit celý svět. Vložme do Jeho rukou tragédie tohoto našeho světa a svěřme mu také naději v lepší budoucnost. Tato přání složme do rukou Panny Marie, Matky Boží, Salus Populi Romani.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV