17.4.2004 

Bazilika původně zasvěcená sv. Vojtěchu

Jedním z míst, kde se dějiny naší země dotkly půdy Věčného města, je ostrov uprostřed řeky Tibery. Na místě kdysi zasvěceném Asklépiovi, řeckému Bohu lékařství a léčitelství, založil císař Otto III. křesťanský chrám na památku svého přítele, biskupa a mučedníka, sv. Vojtěcha. Ačkoli dnes nese titul sv. apoštola Bartoloměje i po mnoha staletích připomíná osudy statečného Slavníkovce.

Legenda vypráví, že roku 293 př. Kr. postihl Řím velký mor. Římský senát se rozhodl vyslat posly s prosbou o radu do Řeckého Epidauru, hlavní svatyně boha lékařství Asklépia. Odvezli si odtud posvátného hada, znamení řeckého božstva. Při cestě nazpět vyskočil prý had z lodi v místech dnešního ostrova a označil tak místo, kde si má stát chrám. Ostrov byl architektonicky upraven, aby připomínal loď, a byl na něm vybudován Eskulapův (jak Římané řeckého boha přejmenovali) chrám a další stavby, které se staly jakýmsi prvním římským špitálem. Přístup na důležité poutní místo zajišťovaly dva mosty. Fabriciův most z roku 62 před Kristem, vede na levý břeh Tibery a spojuje ostrov s městskou částí Rione, je nejstarším římským mostem a z velké míry doposud zachoval původní podobu. Cestiův most z roku 46 našeho letopočtu, spojující ostrov se Zátibeřím, byl z velké části upraven v 19. století.
Tradice lékařského střediska na ostrově přetrvala věky. Na Tiberském ostrově dnes stojí významná nemocnice Milosrdných bratří.

Když se císař Otto III. pobýval v Římě, rozhodl se uctít památku sv. Vojtěcha, umučeného v Prusích roku 997 a vybudovat kostel, který ponese jeho jméno. Jelikož císař tehdy sídlil na Aventinu, zvolil místo v jeho blízkosti, takříkajíc na dohled, aby mu přítele, který odešel do slavnějšího života s mučednickou palmou v ruce, připomínal. Získal pro římský kostel také relikvie sv. Vojtěch: část ramene a rukou. Nápis při hlavním vchodu do baziliky dosud ohlašuje, že kostel byl postaven pro ruce, z nichž jedna držela biskupskou berlu v Praze a druhá křtila sv. Štěpána, Uherského krále.

Do kostela sv. Vojtěcha dal císař Otto III. přenést také další relikvie, mezi nimi tělo apoštola Bartoloměje. Postupem času paměť na původní zasvěcení zaalpskému mučedníkovi upadla a z pochopitelných důvodů převládla dedikace sv. apoštolovi. Zprávy o hlásání sv. Bartoloměje sledují dvě tradice: podle jedné byl apoštolem v Indii, což bylo jméno označující velice rozlehlou oblast. pole jiné tradice hlásal evangelium v Mezopotámii, Persii, Egyptě, Arménii, Frýgii a na březích Černého moře. Různí se také zprávy o Bartolomějově smrti: podle některých byl sťat a podle jiných ukřižován hlavou dolů v arménské Albanopolis za to, že pokřtil Arménského krále Polymia. Snad byl také ?svlékán z kůže?, jak uvádějí jiné tradice a často ukazují umělecká ztvárnění.

Vraťme se však k našemu Vojtěchovi. Jak přesně vypadal první jemu zasvěcený kostel dnes nevíme. Časté záplavy a zub času si vynutily celou řadu změn, až po dnešní barokní podobu. Při kostele nejprve sídlila kolegiátní kapitula. Teprve roku 1513 byl přiléhající dům postoupen františkánům. Z původní stavby nicméně zbylo několik významných součástí liturgické výbavy. Před schodištěm k hlavnímu oltáři stojí studna, datovaná zpravidla do 11. století, o níž dávné zprávy říkají, že její sladká voda měla léčivé účinky. Mramorové okruží studny zdobí reliéfy s postavami Spasitele, sv. Vojtěcha, sv. Bartoloměje a Otty III. Je to první známé vyobrazení svatého Vojtěcha. Kromě mimořádně dobré společnosti, v níž ho nalézáme, je zajímavé také tím, že nese nejen biskupskou berlu a evangelium, ale také arcibiskupské pallium. Z toho můžeme usuzovat, že objednavatel výzdoby symbolicky považoval prvního českého biskupa také za prvního arcibiskupa hnězdenské arcidiecéze, založené právě nad Vojtěchovým hrobem roku 1000.
Na původní stavbu upomíná také krypta, do které se vstupuje z dnešní sakristie. Malé tordované sloupky tam nesou na hlavicích císařského orla Otty III.

Významné restaurační úpravy kostela na Tiberském ostrově byly provedeny ve XII. a na konci XIII. století. Z prvního období pochází románská zvonice, vybudovaná za papeže Paskala II. (1099-1118). Ze sklonku XIII. století pochází dosud částečně zachovaná dlažba z dílny Cosmatů.

Katastrofální povodeň roku 1557 kostel podmáčela natolik, že přišel o fasádu a celou pravou boční loď. O první úpravy se postaral zřejmě architekt Martino Longhi Starší v 80. letech 16. století. Teprve v letech 1623-24 byla stavba rekonstruována do podoby, ve které se z velké části zachovala.
Také původně středověká stavba po levé straně kostela byla barokně přestavěna. V bývalém františkánském klášteře nějaký čas sídlila konfraternita Sacconi Rossi, jejímž úkolem bylo pohřbívat mrtvé vylovené z Tibery a modlit se za jejich duše.

Barokní fasáda se připisuje Orazio Torrianimu nebo Martino Loghimu Mladšímu. Její kompozice sleduje v zásadě trojdílnou, dvou-etážovou skladbu, která v Římě vykrystalizovala na konci 16. století. Přestože je rozšířena o dvě střední osy, v přízemí členěné nikami a v první etáži okenními otvory, zachovává si vertikální tah díky tomu, že tyto dvě osy v barokní hříčce předstupují před linii fasády a tvoří vlastně bohatě artikulované podpory částečně rozeklanému štítu.

V portiku se zachoval zbytek mozaiky z XII. s Žehnajícím Spasitelem, jediný fragment výzdoby, který přečkal povodeň v polovině 16. století. Trojlodní vnitřek kostela člení arkády nesené sloupy pocházejícími snad ještě z původního chrámu. Přivádějí návštěvníka k presbytáři, jemuž - jak je ve středověkých bazilikách zvykem ? předchází široká příčná loď a vévodí oltář. Pro našince může být překvapující, že hlavní oltář tvoří porfyrová vana, která tentokrát posloužila jako schránka pro tělo apoštola Bartoloměje.
Po levé straně oltáře je kaple sv. Vojtěcha s jeho relikviemi. Dnešní úprava je pozdního data: roku 1976 ji objednali krajané žijící v zahraničí.

V Pražské katedrále i na Tiberském ostrově stojí připomínka sv. Vojtěcha stranou, v druhém plánu.
Inu, tak jako za svého života ani po smrti na sebe svatý Vojtěch příliš neupozorňuje a lidskému počínání s vlastní osobou a její památkou se nebrání. Snad proto, že patří k těm světcům, kteří se svatým Janem Křtitelem opakují: Já se mám menšit, růst musí On.

(Zajímavou fotogalerii baziliky svatého Bartoloměje na Tiberském ostrově naleznete zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.