12.10.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci 12.října, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

V předešlých katechezích jsme rozjímali některé Žalmy prostoupené nářkem a důvěrou. Dnes bych se rád spolu s vámi zamyslel nad jedním oslavným Žalmem, modlitbou, která s radostí opěvuje Boží divy. Je to 126. Žalm – podle řecko-latinského číslování sto dvacátý pátý - který oslavuje veliké věci, jež Pán učinil svému lidu a neustále je činí s každým věřícím.

Žalmista jménem celého Izraele začíná svoji modlitbu připomínkou povznášející zkušenosti spásy:

„Když Hospodin přiváděl siónské zajatce,
byli jsme jako ve snách.
tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu“ (vv. 1-2).

Žalm praví „přiváděl zajatce“, tedy osvobodil, uvedl do původního stavu (ekumenický překlad, který se doslovněji přidržuje hebrejského znění, má: „úděl Siónu změnil“). Vychází tedy ze situace bolesti a utrpení, na kterou Bůh odpovídá tím, že zjednává záchranu a uvádí žalmistu do předchozí situace, navíc obohacené a změněné k lepšímu. Podobně tomu bylo s Jobem, když mu Pán vrátil vše, o co přišel, a přitom zdvojnásobil, rozšířil a zvětšil svoje požehnání (srov. Job 42,10-13). Právě to zakusil Izraelský lid, když se vrátil do vlasti z babylonského exilu. Tento Žalm odkazuje ke skončení situace jeho deportace do ciziny: výraz „úděl Siónu změnil“ je čten a chápán tradicí jako „propustil siónské zajatce“. Návrat z exilu je vskutku paradigmatem každého spásonosného Božího zásahu, protože pád Jeruzaléma a deportace do Babylónie byla pro vyvolený lid zdrcující zkušeností nejenom na rovině politické a sociální, ale také a především na rovině náboženské a duchovní. Ztráta zaslíbené země, konec monarchie davidovské dynastie a zničení Chrámu se jeví jako popření Božích příslibů a lid Smlouvy rozptýlený mezi pohany se s bolestí ptá po Bohu, který jakoby ho opustil. Ukončení deportace a návrat do vlasti je proto zakoušen jako podivuhodný návrat k víře, důvěře a ke společenství s Pánem. Je to jakási „obnova údělu“ a zahrnuje v sobě konverzi srdce, odpuštění, opětovné navázání přátelství s Bohem s vědomím Jeho milosrdenství a nové možnosti chválit Jej (srov. Gen 29,12-14; 30,18-20; 33,6-11; Ez 39,25-29). Je to zkušenost překypující radosti, smíchu a jásotu, jež je natolik krásná, že vypadá „jako sen“. Boží zásahy mají často nečekanou podobu a přesahují vše, co by si člověk mohl představit; úžas i veselí nalézají výraz ve chvále: „Veliké věci učinil Hospodin“. Říkají to pohané a prohlašuje to Izrael:

„Tehdy se říkalo mezi pohany:
»Velkou věc s nimi udělal Hospodin!«
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin,
naplnila nás radost.“ (vv. 2b-3).

Bůh koná divy v dějinách lidí. Zjednává spásu, zjevuje se všem jako mocný a milosrdný Pán, útočiště utiskovaného, který nezapomíná na volání chudých (srov. Žl 9,10.13), miluje spravedlnost a právo. Země je plná Hospodinovy milosti (srov. Žl 33,5). Všechny národy proto považují osvobození Izraelského lidu za velkou věc a div, který vykonal Bůh pro svůj lid, a oslavují Pána jako skutečného Spasitele. Izrael přizvukuje slovům pohanů, přebírá a opakuje je, ale už jako protagonista, jako přímý adresát božského skutku: „Velkou věc s námi udělal Hospodin“; „s námi“ v hebrejštině je doslova ´immanû, což potvrzuje onen privilegovaný vztah, který má Pán se svými vyvolenými a který se nachází ve slovu Emmanuel, „Bůh s námi“, jímž je označen Ježíš, Jeho vrchol a plné zjevení (srov. Mt 1,23).

Drazí bratři a sestry, v naší modlitbě bychom měli častěji přihlížet k tomu, jak nás v našich životních událostech Pán chránil, vedl a pomáhal, a chválit Jej za to, co pro nás učinil. Musíme být pozornější vůči dobrodiním, která nám dává Pán. Vždycky jsme vnímaví k problémům a těžkostem a jako bychom nechtěli vnímat, že existují krásné věci, jež přicházejí od Pána. Tato vnímavost, která se stává vděčností, je pro nás velmi důležitá a propůjčuje nám vzpomínku na dobrodiní, jež nám pomáhá v temných chvílích. Bůh činí velké věci, a kdo si je pamatuje, je pozorný a srdcem vnímavý k Pánově dobrotě, naplňuje ho radost. Touto oslavnou ódou se končí první část tohoto Žalmu. Být zachráněni a vrátit se z exilu domů je jakýsi návrat k životu. Osvobození otevírá k úsměvu, ale zároveň také k čekání na dovršení něčeho, co je třeba si přát a vyprošovat dále. A o tom je druhá část našeho Žalmu, který zní:

„Hospodine, změň náš osud, (ekumenický překlad: „změň náš úděl“)
jako se mění údolí na jihu země.
Kdo sejí v slzách,
žnout budou s jásotem.
Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí:
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy“ (vv. 4-6).

V úvodu své modlitby Žalmista zpíval o radosti z údělu, který Pán obnovil. Nyní však žádá jeho změnu jako něco, co je třeba ještě uskutečnit. Je-li tento Žalm aplikován na návrat z exilu, pak se toto zdánlivé protiřečení, kdy se žalmista dožaduje dalšího Božího zásahu k dovršení obnovy lidu, vysvětluje obtížně a pouze částečně dějinnou zkušeností Izraelského lidu a jeho návratem do vlasti.

Žalm jde totiž dále než pouhý historický fakt a otevírá širší dimenze teologického typu. Útěšná zkušenost vysvobození z Babylónie totiž ještě není dovršena, „již“ nadešla, ale „ještě není“ definitivní plností. Zatímco modlitba s radostí opěvuje obdrženou spásu, zahajuje čekání na její plné uskutečnění. Žalm proto používá zvláštní obrazy, které svou povahou odkazují k tajemné zkušenosti vykoupení, v níž se pojí obdržený i očekávaný dar, život i smrt, snivá radost i hořkost slz. První obraz odkazuje k pouštním stepím v Negevu, které se v obdobích dešťů prudce naplní vodou, která oživí vysušenou zem a dá jí rozkvést. Žalmista tedy prosí, aby obnova údělu a návrat lidu z exilu byl jako strhující a nezadržitelná voda, schopná přetvořit poušť v nezměrnou plochu zeleně, rostlin a květů.

Druhý obraz přechází od skal a stepí Negevu k polím rolníků, kteří je kultivují, aby jim dala pokrm. Řeč o spáse se tady dovolává zkušenosti, která se v zemědělském světě každoročně opakuje: namáhavá a obtížná doba setby a potom překypující radost žní. Setbu provázejí slzy, protože se rozhazuje to, co by se ještě mohlo stát chlebem, což vystavuje očekávání plnému nejistot: rolník pracuje, připravuje půdu, rozsévá semeno, ale - jak hezky ilustruje podobenství o rozsévači - neví, kam toto semeno padne, zda jej sezobou ptáci, zda se ujme, zapustí kořeny a vyžene klasy (srov. Mt 13,3-9; Mk 4,2-9; Lk 8,4-8). Rozhazování semena je gestem důvěry a naděje. Lidské přičinění je nezbytné, ale potom nutně nadchází bezmocné čekání spolu s vědomím mnoha faktorů, které budou rozhodující pro zdárný výsledek žní, ale také rizik neustále hrozícího nezdaru. A přece rolník každoročně opakuje svoje konání a přistupuje k setbě. A když se objeví klasy a na pole vkročí ženci, nastává veliká radost těch, kteří stanuli před mimořádným divem. Ježíš dobře znal tuto zkušenost a mluvil o ní k těm, kteří byli s ním: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak“ (Mk 4,26-27). Je to skryté tajemství života, jsou to divy „velkých věcí“ spásy, kterou Pán zjednává v lidských dějinách a jejíž tajemství lidé neznají. V plnosti zjevený Boží zásah vykazuje překypující dimenzi. Jako Negevská poušť a setba na polích připomíná typickou disproporci Božích skutků: nerovnost mezi námahou setby a nezměrnou radostí žní, mezi úzkostí očekávání a uklidňujícím pohledem na plné klasy, mezi malými semeny v zemi a velkými, sluncem pozlacenými snopy. Ve žních je všechno přetvořeno, pláč skončil a uvolnil místo jásavému zvolání radosti.

Na to vše poukazuje Žalmista, když hovoří o spáse, osvobození, obnově údělu a návratu z exilu. Deportace do Babylónie, jako každá jiná situace utrpení a krize, a její bolestná temnota tvořená pochybnostmi a zdánlivým vzdálením Boha, je ve skutečnosti – jak praví náš Žalm – setbou. Toto poselství se stává ještě výslovnější a zřetelnější v mystériu Krista, ve světle Nového zákona: věřící, který prochází temnotou, je jako semeno padlé do země a odumírá, aby přineslo hojné plody (srov. Jan 12,24); anebo - za použití jiného Ježíšem oblíbeného obrazu – je jako žena, na niž dolehnou porodní bolesti, aby zakusila radost z toho, že přivedla na svět nový život (srov. Jan 16,21).

Drazí bratři a sestry, tento Žalm nás učí, že máme ve své modlitbě neustále zůstávat otevřeni naději a pevní ve víře v Boha. Naše dějiny, třebaže často poznamenané bolestí, nejistotami a krizemi, jsou dějinami spásy a „obnovy údělu“. V Ježíši každý náš exil končí a v tajemství jeho kříže je každá slza setřena, smrt proměněna v život, jako semeno, které padne do země a vzklíčí. Když objevíme Ježíše Krista, prožijeme velkou radost z Božího přitakání, z obnovy našeho údělu. Avšak stejně jako ti, kteří se vrátili z Babylónie plni radosti, nalezli zbídačenou a vyprahlou zemi, a čekaly je obtíže setby, tak také my, když učiníme velký objev Ježíše Krista – našeho života, pravdy a cesty – vstupujeme na půdu víry, na „pole víry“ a také nezřídka nacházíme temný, tvrdý a obtížný život. Sejeme v slzách, ale v jistotě, že nám Kristovo světlo nakonec skutečně dá hojnou žeň. I v temných nocích se musíme učit nezapomínat, že existuje světlo, že Bůh je silnější než my všichni. Je důležité, abychom ve svém životě neztráceli tuto vzpomínku na přítomnost Boha, tuto hlubokou radost z toho, že Bůh vstoupil do našeho života a osvobodil nás, tedy vděčnost za objev Ježíše Krista, který přišel mezi nás. A tato vděčnost se mění na naději, je hvězdou naděje, která nám skýtá důvěru, je světlem, protože právě v bolestech setby je počátek nového života, velké a definitivní radosti z Boha.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.