Benedikt XVI. v Kalábrii

9.10.2011 

Papež navštívil nejjižnější region apeninského poloostrova. Nejprve dopoledne sloužil mši svatou na periferii města Lamezia Terme, a odpoledne navštívil kontemplativní mužský klášter kartuziánského řádu v Serra San Bruno.

Přibližně 50 tisíc lidí se nedalo odradit velmi nepříznivými předpověďmi počasí a přišlo na eucharistickou bohoslužbu, kterou Benedikt XVI. slavil na periferii sedmdesátitisícového města Lamezia Terme, vzdáleného od Říma vzdušnou čarou 460 kilometrů.
Svatému otci se dostalo jednak velkolepého a vřelého přijetí při příjezdu papamobilem na prostranství, kde se – nakonec za slunného počasí - konala liturgie, a stejně tak soustředěné pozornosti, když vykládal evangelní podobenství o svatební hostině, „obrazu, který je často užit v Písmu, k přiblížení radosti ze společenství Boha a lidstva.“
Benedikt XVI. se ve své promluvě dotknul také palčivých problémů tohoto italského regionu s největší nezaměstnaností a tristní situace, způsobené organizovanou kriminalitou:

Pozorujeme-li tento nádherný kraj, rozpoznáváme v něm seismický terén nejenom z geologického hlediska, ale také strukturálního, zvykového a sociálního; tedy zemi, kde se vyskytují vyhrocené problémy narušující rovnováhu; zemi, kde znepokojující nezaměstnanost a často brutální kriminalita poškozuje sociální tkanivo, zemi, kde panuje nepřetržitý pocit nouzového stavu. Na nouzi však umíte vy, obyvatelé Kalábrie, odpovědět pohotově, s překvapivou ochotou a mimořádnou schopností přizpůsobit se nepohodlí. Jsem si jist, že dovedete překonat i dnešní obtíže a přičinit se o lepší budoucnost. Nikdy nepodléhejte pokušení k pesimismu a k uzavírání se do sebe. Čerpejte ze zdrojů své víry a svých lidských schopností; vynasnažte se růst ve spolupráci, vzájemné péči jeden o druhého a o společné dobro, střežte si svatební šat lásky, vytrvejte ve svědectví lidským a křesťanským hodnotám, jež jsou tak hluboce zakořeněny ve víře a dějinách tohoto kraje a jeho obyvatel.

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. na mši sv. v Lamezia Terme je ZDE

Na závěr dopolední bohoslužby pronesl Benedikt XVI. obvyklou promluvu před modlitbou Anděl Páně, poukázal na živou mariánskou zbožnost Kalábrie a povzbudil její obyvatele, aby obnovili svůj milovaný kraj vírou svatých, kteří z něho vzešli.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. před Angelus je ZDE

Jediným odpoledním bodem programu papežovy 25. italské pastorační cesty byla návštěva v Serra San Bruno, vzdálené asi 60 km od Lamezia Terme. Serra San Bruno je název obce, která vyrostla poblíž kontemplativního kláštera kartuziánů, jedné ze dvou italských kartouz, která je místem posledního odpočinku svatého Bruna, který před více než devíti stoletími tento řád založil.

Papež se nejprve na prostranství před vchodem do kláštera setkal s obyvateli této sedmitisícové kalábrijské obce a krátce je pozdravil. Připomněl také nepostradatelnou funkci klášterů v dnešním světě, jenž je dnes otráven mentalitou, která není křesťanská, ale ani lidská, protože je ovládána ekonomickými a pozemskými zájmy a nedbá o duchovní dimenzi. Klášter je proto vzorem společnosti, jež klade do svého středu Boha a bratrské vztahy.

PLNÉ ZNĚNÍ pozdravu Benedikta XVI. k obyvatelům obce je ZDE

Benedikt XVI. se potom setkal s komunitou zdejších kartuziánů v čele s jejich převorem O. Jacquesem Dupontem a odebral se s nimi do klášterního kostela ke slavení nešpor.
V pozoruhodné homilii o kontemplativním povolání a duchovním životě vůbec pak Benedikt XVI. mimo jiné řekl:

Technický pokrok zvláště na poli dopravy a komunikací učinil života člověka pohodlnějším, ale i rušnějším, někdy překotným. Města jsou skoro vždycky hlučná. Zřídka je v nich ticho, protože lomoz neustále zůstává v pozadí, v některých zónách i v noci. V posledních desetiletích potom rozvoj médií rozšířil a zvětšil fenomén, který se rýsoval již v šedesátých letech: virtualita hrozí ovládnout realitu. Lidé se v důsledku audiovizuálních poselství, která provázejí jejich život od rána do večera, stále více - a aniž by to postřehli - hrouží do virtuální dimenze. Ti nejmladší, kteří se v těchto podmínkách již narodili, jakoby chtěli vyplnit hudbou a obrazy každou prázdnou chvíli, jakoby ze strachu, že na ně dolehne právě toto prázdno. Je to tendence, která existovala vždycky, zejména mezi mladými a v rozvinutějším městském prostředí, ale dnes dosáhla takového stupně, že lze mluvit o jakési antropologické mutaci. Někteří lidé už nejsou schopni zůstat delší dobu potichu a o samotě.

Chtěl jsem tuto sociálně-kulturní situaci načrtnout proto, že dává vyniknout specifickému charizmatu kartouzy, jakožto cennému daru pro církev a pro svět, daru, který přináší našemu životu a celému lidstvu hluboké poselství. Shrnul bych jej takto: stáhnutím se do ústraní a samoty se člověk takříkajíc vystavuje realitě ve své nahotě. Vystavuje se oné zdánlivé „prázdnotě“, kterou jsem před chvílí zmínil, avšak proto, aby zakusil Plnost, přítomnost Boha, nejreálnější Realitu, která přesahuje smyslově vnímatelnou dimenzi. Je to přítomnost vnímatelná v každém stvoření: ve vzduchu, který dýcháme, ve světle, jež vidíme a které nás hřeje, v rostlinách, v kamenech... Bůh,

Creator omnium prostupuje všechny věci, ale je nad nimi a právě proto je základem všeho. Mnich, který opustil všechno, jakoby riskoval, když se vystavuje samotě a tichu, aby nežil ničím jiným než tím podstatným a právě tím, že žije to podstatné, nachází také hluboké společenství s bratřími, s každým člověkem.

Někdo by si mohl myslet, že stačí sem pouze přijít, aby nastal tento „skok“. Ale není tomu tak. Toto povolání, jako každé povolání, dochází odpovědi cestou, v celoživotním hledání. Aby bylo možné naučit se přebývat v přítomnosti Boha, nestačí odejít do ústraní na místo, jako je toto. Stejně jako v manželství nestačí slavit svátost sňatku, aby existovalo skutečně jedno tělo, ale je zapotřebí nechat působit Boha a společně procházet každodenností manželského života. Stát se mnichem vyžaduje také čas, cvičení, trpělivost: „v nepřetržitém božském bdění – jak říkával svatý Bruno – očekávat Pánův návrat a pohotově mu otevírat dveře“ (

List Rudolfovi, 4). Právě v tom spočívá krása každého povolání v církvi: dát čas Bohu, aby působil svým Duchem, a vlastnímu lidství, aby v daném životním stavu bylo utvářeno a rostlo podle míry Kristovy zralosti. V Kristu je celek, plnost; my potřebujeme čas, abychom si osvojili jednu z dimenzí Jeho tajemství. Mohli bychom říci, že je to cesta transformace, ve které se uskutečňuje a ukazuje tajemství Kristova zmrtvýchvstání v nás, tajemství, ke kterému nás tento večer odkázalo Boží Slovo v biblickém čtení, vzatém z listu Římanům: Duch svatý, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a probudí k životu i naše smrtelná těla (srov. Řím 8,11), je Ten, který nás připodobňuje Kristu podle povolání každého z nás, na cestě, která vede od křestního pramene až k smrti, k přechodu do Otcova domu. Někdy se v očích tohoto světa zdá nemožným zůstat po celý život v klášteře, ale ve skutečnosti jedině celý život postačuje ke vstupu do této jednoty s Bohem, do této podstatné a hluboké Reality, kterou je Ježíš Kristus.

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Benedikta XVI. při nešporách v kartouze Serra San Bruno ZDE

Po skončení nešpor se Benedikt XVI. pozdravil s jednotlivými členy řeholní komunity, navštívil jednu z cel a infirmerii kláštera.
Ze Serra San Bruno se papež vrtulníkem odebral na letiště v Lamezia Terme, odkud se vrátil zpět do Říma.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.