24.9.2011 

Benedikt XVI. k seminaristům, Freiburg

Drazí seminaristé, milé sestry a bratři!

Je pro mne velkou radostí, že se zde smím setkat s lidmi, kteří se připravují na cestu služby Pánu, naslouchají Jeho volání a chtějí Ho následovat. Obzvláště srdečně bych chtěl poděkovat za krásný dopis, který mi napsali pan rektor a seminaristé. Skutečně se dotklo mého srdce, jak jste rozvažovali nad mým dopisem a na jeho základě vyvodili své otázky a odpovědi, s jakou vážností jste vzali na vědomí, co jsem se zde pokusil nastínit a rozvinuli z toho svou vlastní cestu.

Nejkrásnější by samozřejmě bylo, kdybychom spolu mohli rozmlouvat, ale cestovní plán, který je pro mne připraven a kterému musím dostát, bohužel něco takového nepřipouští. Pokusím se tedy ještě připojit pár myšlenek k tomu, co jste napsali a co jsem napsal já.

Při otázce: K čemu je seminář? Co znamená čas v něm strávený? se mne vždy nejvíce dotýká, jak sv. Marek ve třetí kapitole svého evangelia popisuje utváření společenství apoštolů. Říká: „Ustanovil jich dvanáct“ – Pán něco činí, dělá, je to stvořitelský akt. „A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ – to je dvojí záměr, který se mnohým jeví jako vnitřně rozporný. Aby byli s ním – mají být u něj, aby ho poznali, aby mu naslouchali a nechali se jím utvářet; mají chodit s ním, společnými cestami, kolem něho a za ním. Avšak zároveň mají být posly, kteří odcházejí, kteří nesou ven to, co se naučili, a přinášejí to jiným lidem, kteří jsou na cestách, v okrajových oblastech, v dálce od Ježíše velmi vzdálené. Přesto existuje v tomto paradoxu soulad – jsou-li skutečně s ním, pak jsou také vždy na cestě k druhým; hledají ztracenou ovci; jdou za ní a musí předávat dál, co nalezli, musí ji seznámit s tím, že jsou z nich poslové. A naopak – chtějí-li být správnými posly, musí být stále u něj. Svatý Bonaventura jednou řekl: „Andělé, ať už se pohybují kdekoli, jsou stále v Božím nitru“. A tak platí: Jako kněží musíme vycházet na rozmanité cesty, na nichž stojí lidé, které máme pozvat ke svatební hostině. Avšak můžeme to udělat pouze tehdy, když při tom stále zůstaneme v Jeho blízkosti. Věřím, že právě v kněžském semináři se máme naučit tomuto souběžnému vycházení, vysílání, spolubytí a zůstávání s Ním. Skutečnému prodlévání s Ním, hlubokému vrůstání do Něho, stále většímu společenství, poznání a nerozlučitelnosti a zároveň stále většímu vycházení, přinášení a předávání poselství. Neschovávat Slovo pro sebe, nýbrž předávat Jej těm vzdáleným, kteří jsou rovněž Božími tvory, jsou milováni Kristem a nesou ve svých srdcích touhu po něm.

Seminář je tedy časem tohoto osvojování, ale přirozeně také rozlišování a učení: Chce mne Bůh právě pro toto? Poslání musí být zvažováno a k tomu patří společný život a samozřejmě také rozhovor s duchovním vedením, které máte, aby se učili rozlišovat, co je Jeho vůle. A abyste se poté naučili důvěře, že pokud to Bůh opravdu chce, mohu se mu svěřit. V dnešním světě, který se tak neslýchaně mění a v němž je všechno stále jinak, v němž se rozpadají lidské vazby kvůli novým setkáním, je stále těžší věřit, že obstojím v celém životě. Již pro nás nebylo zcela snadné si v naší době představit, jak se svět změní za desetiletí, které mi možná Bůh dopřeje, zda s ním vytrvám tak, jak jsem to slíbil... Je to otázka, která si žádá, abych zkoumal své povolání, ale poté - čím víc poznávám Boha, který mne chce - je třeba také důvěřovat: když mne chce, pak mne také podrží, bude tady v čase pokušení, v čase úzkosti a dá mi lidi a cesty, povede mne. Věrnost je možná, protože on je stále zde a protože byl včera, je dnes a bude zítra, protože nenaslouchá jen v této době, nýbrž je budoucností a v každé hodině nás může nést.

Čas rozeznávání, učení, povolání...A potom přirozeně také čas bytí s ním, čas modlitby, naslouchání. Slyšet, skutečně se Jej naučit slyšet, ve slově Písma svatého, ve víře a liturgii církve a v Jeho slově se učit dnešku. V exegezi se učíme mnohému o včerejšku – jak to všechno bylo, jaké jsou to prameny, jaké obce to byly a tak dále. To je také důležité, ale ještě důležitější je, abychom se v tomto včerejšku učili dnešku, který k nám nyní promlouvá těmito slovy; abyste vy všichni nesli v sobě svůj dnešek a z historického počátku načerpali plnost, hovořící ke všem dobám. Je důležité se naučit současnosti Boží řeči, naučit se ji slyšet a moci ji tak předávat jiným lidem. Často, když se připravuje kázání na neděli, si člověk řekne – můj Bože, ale to už bylo tak dávno. Avšak, žiji-li Slovem, spatřuji, že to vůbec není dávno, je to vysoce aktuální, děje se to tady a teď a týká se to mně i druhých. A pak se naučím to vykládat. Je k tomu však nutná trvalá vnitřní cesta s Božím Slovem.

Osobní bytí s Kristem, živým Bohem je jedna věc; něco jiného je, že vždy můžeme věřit pouze společně. Často říkám, že svatý Pavel napsal: „Víra pochází ze slyšení,“ nikoliv z četby. Potřebuje také četbu, ale žije především z naslouchání, tedy z živého Slova, potvrzovaného druhými, kterým mohu naslouchat, z povzbuzování církve napříč všemi časy i v dnešní době, prostřednictvím kněží, biskupů a bližních, kteří mi předávají Slovo. K víře patří „ty“ stejně jako k ní náleží „my“. A právě cvik ve snášení se navzájem je něco velice důležitého – učit se druhého přijímat jako někoho jiného a učit se, že on mne musí snášet v mé jinakosti, aby se z nás mohlo stát „my“ a abychom jednou mohli budovat farní společenství, moci povolávat lidi do společenství Slova a jít společně po cestě k živému Bohu. K tomu patří toto zcela konkrétní „my“, jak je tomu zde v semináři a jak je to pak ve farnosti. A pak také vycházení z tohoto konkrétního, ohraničeného „my“ do velkého „my“ církve všech míst a časů, jehož míru si nedáváme my sami. Říkáme-li: My jsme církev, ano, je to pravda. Jsme to my, ne kdokoliv jiný. Avšak toto „my“ je více než skupina, která to právě říká. Ono „my“ je celé společenství věřících, dnes a ve všech dobách a na všech místech. Vždy na to říkám, že ve společenství věřících sice existuje tvrzení o platnosti většiny, avšak nikdy nemůže existovat většina proti apoštolům, proti svatým – to je pak nepravá většina. My jsme církev – jsme-li církví. Jsme jí právě skrze to, že se otevíráme a vycházíme ze sebe sama, a jsme jí společně s druhými.

Myslím, že podle plánu bych teď měl pravděpodobně skončit. Rád bych vám řekl pouze ještě jedno. K přípravě na kněžství a cestě za ním náleží především studium. Není to nějaká akademická nahodilost, která se vytvořila zde v západní církvi, nýbrž je to něco podstatného. Všichni víme, že svatý Petr řekl: Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás dotazuje na logos – rozum vaší víry (srov.1 Petr 3,15). Dnešní svět je racionalizovaný a úporně vědecký, byť ovšem velmi často jen zdánlivě vědecký. Nicméně duch vědy, porozumění, vysvětlení, možnosti poznání, odmítání iracionálna v naší době převládá. Má to i svůj význam, i když se za ním často skrývá mnoho domýšlivosti a nesmyslnosti. Víra není vedlejším světem pocitů, které si pak ještě navíc můžeme dovolit, nýbrž tím, co pojímá celek, dodává mu smysl a interpretaci a také vnitřní etické instrukce; celek, jemuž je třeba rozumět a prožívat jej s odkazem k Bohu a z Boha. Proto je důležité vědět, rozumět, mít otevřený rozum, učit se. Samozřejmě za dvacet let budou moderní zcela jiné filosofické teorie než dnes – když si jen pomyslím, co pro nás bylo největší a nejaktuálnější módou a jak je to všechno zapomenuto... Přesto má smysl se to učit, neboť jsou zde obsaženy i trvalé poznatky. A především se tak učíme usuzovat, promýšlet – kriticky sledovat – a napomáhat tomu, aby v přemýšlení zazářilo Boží Světlo a aby nezhaslo. Studium je zásadní – jen tak můžeme v této době obstát a hlásat logos naší víry. Rovněž kriticky studovat, právě při vědomí, že zítra někdo jiný řekne něco jiného, avšak být bdělými, otevřenými a pokornými studenty a zůstávat jimi stále spolu s Pánem, před Ním a pro Něj.

Ano, mohl bych ještě říci mnoho a snad bych i měl... Děkuji vám však za naslouchání. V mém srdci jsou v modlitbě přítomni všichni seminaristé celého světa. Nikoliv jednotlivě, jako jsem zde přijal vás, avšak přesto jim na jejich vnitřní cestě k Pánu, který žehná všem, dává své světlo, ukazuje správnou cestu a obdarovává nás mnohými dobrými knězi. Srdečně děkuji.

Přeložil Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.