Rádio Vaticana

Horizontální společnost

10.5.2002

Modlitbou rostou věci do výše

Sedím v čekárně na letišti. Římské Fiumicino je moderní a vkusné. Ale není pro architekta snadný úkol, aby bylo i útulné. Vždyť materiál, s kterým musel pracovat, je všecek studený a umělý. Kromě toho má zakázáno to, co je ulehčením každému umělci: vzlet do výše. Čekárny musejí být rozsáhlé, aby pojaly tisíce pasažérů, nesmí být vysoké, protože nad nimi i pod nimi jsou jiné účelné prostory. Všichni víme, že nízké široké světnice působí stísněně, jsou skličující, dusí vzlet. To pak není dobrá inspirace pro milióny lidí, kteří tu prosedí svou dlouhou nebo krátkou lhůtu čekání. Umělec tedy musí tuto tíseň nějak architektonicky překonat. Ale jak?

Na letišti, na kterém čekám, je ten problém vyřešen celkem jednoduše. Všechny vnitřní i vnější přepážky jsou naprosto průhledné, z čistého skla. Tmavý betonový strop věnčí dlouhé paralelní řady bílých světel, které dělají dojem kolejnic ubíhajících do dálky. A jaký je výsledek? Sedící pasažér zapomene na tísnící strop a bloudí očima do dálky. Proniká všechna skla, běží po pásech světel. Letmo zachytí jiné skupiny lidí za jinými přepážkami, zaraduje se z lánu a z nedalekého lesíka tam kdesi za posledním oknem. Neví nic o místě na kterém sedí, protože tu není pro něho nic útulného, přestože se tu sedí pohodlně. Jeho místo je však jinde a brzy tam už bude.

Postavit čekárnu na letišti se obyčejně nepovažuje za uměleckou konstrukci, a přece tu vidíme jeden ze základních principů umělecké tvorby: jsou tu hmotné tvary, které vidíme, ale na kterých neulpíme. Vedou nás k něčemu dalšímu. Je tu tedy symbolika. A přece myslím, že kdyby dali uměleckému architektovi na vybranou, buď postavit letiště, nebo chrám, nezaváhal by nikdo z nich: Raději chrám! Tak by se rozhodl, ať už je věřící nebo nevěřící. Proč? Odpověď je jednoduchá. Má-li umělec vést mysl člověka od toho, co vidí, k něčemu dalšímu, rozhodně je krásnější učit lidi povznášet se do výše než do dálky. Kostely se totiž staví tak, aby srdce povznesly.

Bohužel celá dnešní společnost nás na každém kroku orientuje do dálky. Je celá stavěná horizontálně. Jedna ulice vede k další ulici, jedna dálnice se napojuje na druhou. Skončení jedné práce znamená začátek dalšího programu. Nikdo se už nemůže a nesmí soustředit na to, co dělá. Ostatně nikdo to ani nechce, protože by umřel nudou. O nic víc přitažlivosti nemá ani továrna, kde se na celý den zasunují do stroje kusy surové hmoty a kde oko kontroluje jenom to, co vypadne. Dělník se snaží přitom pískat, má vedle sebe hrající transistor, vzpomíná na včerejší zážitky nebo sní o budoucnosti. Je vám práce dlouhá? Zeptáme-li se takto, možná zívne, ale pak se zasměje a řekne: ?Ani ne, myslím si přitom na své věci!?

Učitelé vědí, jak je těžké udržovat ve škole pozornost dětí, vychovaných v této horizontální, dálkové mentalitě. I studenti, kteří studují na zkoušky, mají přitom zapnutý magnetofon hrající nesmyslné rytmy. Ale studenti tvrdí, že se jim přitom lépe učí. Jak je to možné? Dovedu si to snadno vysvětlit. Věc, která mě nemůže upoutat, která mě plně nezajímá, vzbudí v hlavě mnoho postranních myšlenek. Rytmická muzika je odvádí. Student stejně studuje jen jakoby půl hlavou. Druhá půlka létá někam do dálky. A takový je bohužel dnes celý život. Všecko co děláme, kudy jedeme, co bereme do ruky, nás zajímá jen letmo, jenom částečně.

Tímto problémem se ovšem zabývají psychologové a pedagogové. V jedné španělské studii se doporučovalo cvičit od mládí s dětmi pozornost tak, aby byla celá upoutaná nějakým předmětem. Doporučuje např. pozorovat rybky v akváriu a pokusit se sledovat pohyby jenom jedné z nich, tak abychom ji po dobu deseti minut neztratili z očí. Nemám ovšem nic proti těmto psychologickým termínům. Jsou asi velmi účinné. Ale nemohu si přitom nevzpomenout na něco z duchovní literatury. Tam se tento problém musil řešit už dávno jako otázka pozornosti při modlitbě a duchovní soustředěnosti života. V duchovních knihách se dávají návody, jak to udělat, abychom se dali úplně zachytit texty, které často čteme nebo recitujeme, myšlenkou, kterou se obíráme. I tu má velký úkol silná vůle a cvik. Ale nakonec se přece jenom zjistí, že se někteří soustředí a jiní to přes všechno úsilí nedovedou.

Čím to je? Soustředěnost je dcera zájmu. Když nás něco zajímá tak, že to považujeme za životní problém, nemusí nás nikdo napomínat, abychom tomu věnovali pozornost. Spíš se od toho nedovedeme odpoutat. Ale zájem se dobou a poměry mění. Děti zajímá všechno, co letí, co se hýbe. Otvírají oči do života. Proto pozorují slepičku, auta, lidi na ulici. S věkem se tento zájem ztrácí: už jsme viděli tolik slepiček, aut, lidí. Rádi bychom poznali něco nového. A pak zas něco jiného. Touha jít dál, cestovat, je přirozená. Ale i ta unaví. Všechny věci ztrácejí smysl. Prospektiva dálky jim ji nepřidá, naopak jim ji vezme. Mají-li znovu věci kolem nás nabýt hodnotu, musí začít růst jiným směrem, do výšky, tj. ukazovat ne na nekonečno prostoru, ale nekonečnou hodnotu Boží. Obrazně bych řekl: z kamení denního života přestaňme budovat dálkové cesty, staňme se raději budovateli chrámu.

Po tom všem se mně ovšem někdo zeptá: Jak tomu, co jste řekl poeticky, rozumíte prakticky? Je to otázka rozumná a není neodpověditelná. Problém přenesený do normálního života zní docela jednoduše. Zabývá se jím dokonce jedna konkrétní zbožnost, která má jméno ?apoštolát modlitby?. Na vývěsce, kterou se tento apoštolát propaguje, jsem jednou viděl fotografii ženy, která se při umývání schodů zasněně podívala oknem do dálky. Byl to krásný snímek. V pohledu ženy bylo vyjádřeno všechno to, co jsme řekli. Neschopnost soustředit se na umývání schodů, na dům ve kterém pracuje. Pohled letí někam daleko, a přitom je bolestný. Nápis pod obrázkem byl jednoduchý a případný. Stálo tam: ?Denní dřina? Prázdnota? Neutečeš? Udělej svou práci modlitbou, obětuj ji za někoho, a tvá práce se stane oltářem.?

Stručněji se to sotva dá říci. A je to výstižné. To, co bereme do ruky, to, co potkáváme, nabude hodnotu jen tím, že se u toho modlíme. Modlitbou rostou věci do výše a růst do výše nás osvobodí od beznadějného útěku do dálky, přebuduje čekárnu letiště našeho života ve chrám.

Tomáš Špidlík