8.8.2011 

První část seriálu O poutích a putování - česká zastavení ve Svaté zemi

Prázdninový čas je časem, kdy se mnoho z nás vydává na cesty. Cestujeme nejen na chatu, na dovolenou či na prázdniny, ale také na pouť, která našemu cestování dodává ten správný duchovní rozměr a smysl. Toto období nás k putování samo vybízí - vždyť putujeme na Velehrad na slavnost svatých Cyrila a Metoděje, putujeme za svatým Jakubem do Santiaga de Compostely, putujeme také na Tábor připomenout si proměnění Páně či za Matkou boží, abychom slavili její nanebevzetí. A nebo - putujeme zkrátka jen tak.

V našem pořadu se nejprve seznámíme s historií poutnictví a poté zavítáme do Svaté země, kam směřovalo mnoho našich poutníků a společně se znovu objevíme české, moravské a slovenské pozůstalosti, které tam naši poutníci zanechali. Pojďme se tedy vypravit na cestu a poohlédnout se, jak se dříve putovalo.

Kdo je nebo byl vlastně poutníkem? Slovo „poutník“ je výraz, který pochází z latinského slova peregrinus a označuje cizince, který žije mimo oblast, kde má svoje občanská práva. Vždyť ten, kdo podniká pouť, se na čas oddává jakémusi výjimečnému stavu – opouští domov a vydává se na cestu. Putovalo se od 4. století, kdy se bohatí i chudí, zdraví i nemocní zoufalí i šťastní vydávali na cesty, aby na posvátných místech chválili boha, prosili ho o pomoc, děkovali mu i činili pokání. Na přelomu tisíciletí převažovali poutníci, kteří se vydávali na cestu jednotlivě a spíše spontánně; od vrcholného středověku přibývalo poutí dlouhodobě připravovaných, kolektivních a celkově méně riskantních. V pozdním středověku klesal počet dalekých poutí, a to často pod tlakem vrchnosti. Vážnou krizi poutnictví přineslo v 18. století osvícenství v katolických zemích. V 19. století mělo opětné došlo ke znovuobjevení hodnot křesťanské tradice, což znamenalo příznivý vliv na nový rozmach poutnictví. V Evropě měla výrazný vliv na masové poutnictví i výstavba železniční sítě. Hlavními poutními místy se zde stal Řím a Lurdy. Ve 20. století utlumily intenzitu poutí světové války. Musíme si uvědomit, že křesťan – na rozdíl od islámu či židovství – není vázán povinností vykonat pouť. Co ale člověka – poutníka vede, aby směřoval za svým cílem? Podívejme se ale nejprve trochu do historie.

I. HISTORICKÉ POZADÍ

K duchovním ideálům, jež pro poutníky znamenaly neocenitelnou pomoc, patřilo vybídnutí přijímat v cizinci samotného Ježíše, jak se dočteme v Matoušově evangeliu („… byl jsem na cestách a ujali jste se mne …“ Mt 25, 35), a také pomáhat lidem v nouzi – vždyť tak činil i milosrdný Samaritán. Navíc pokud se poutník účastnil mší, mohl se opravdu cítit tak trochu jako doma: slyšel stejné modlitby, viděl podobnou architekturu, obrazy, barvy mešních rouch, a dokonce i gesta kněží si byla velmi podobná.

Rozdílná situace byla putovat městy nebo vesnicemi. V řídce obydlených místech musel poutník počítat s nepříjemnostmi, které cestu prodlužovaly: ať to byla například zavátá cesta nebo chyběl převozník na rozvodněné řece. Tam, kde byl kraj hustěji osídlen, bylo na cestách více lidí, byla lepší kvalita cest a dokonce přibývalo i hostinců. V horách lidé stavěli hospice, kde bylo o poutníky alespoň trochu postaráno. Ve městech se zakládaly špitály a bratrstva, často zvláště pro procházející poutníky.

Za raného středověku cestoval ještě relativně málokdo, i když pohostinství bylo poskytováno většinou zdarma. Na přelomu tisíciletí putujících přibývalo díky organizovaným poutím a tak již nebylo možné leckde tyto služby bezplatně poskytovat. V 11. – 13. století se poutníci začali sdružovat mezi sebou. V pozdním středověku díky tištěným (a tedy i cenově dostupným) mapám si mohli udělat představu o délce cesty, a často i o jejich úskalích.

II. MNOŽSTVÍ CÍLŮ

Která místa byla cílem poutníků? Podle Starých poutních zpráv můžeme říci, že na sklonku antiky putovali křesťané především do Svaté země a ke hrobům apoštolů a mučedníků.

Palestina a Jeruzalém byla místa svatá pro křesťany již od časů dějin církve jako místa, kde Ježíš učil a trpěl, kde zemřel a vstal z mrtvých. Ve středověku mohli poutníci zavítat do Svaté země ve 12. – 13. století celkem bez problémů, protože křižáci zde prosadili svou politickou i vojenskou moc. Roku 1291 museli ale křižáci Svatou zemi opustit, a tak byly poutě do Jeruzaléma spojeny s velkými obtížemi.

Dále se putovalo do Říma k hrobům apoštolů Petra a Pavla. Dokonce když papež Bonifác VIII. vyhlásil poprvé rok 1300 jako „Svatý rok“, byly poutníkům přislíbeny zvláštní milosti. Poté následovaly Svaté roky vždy po 50, později po 25 letech a i z mimořádných příčin i častěji.

Třetí velké poutě se konaly do Santiaga de Compostela, kde je uctíván Jakub starší. V průběhu středověku bylo uctíváno více a více svatých a podle toho rostl počet i svatých míst. Kromě mučedníků a věrozvěstů sílilo i uctívání Matky Boží.

Kritika a krize

Poutníci se ještě před cestou nebo na ní setkávali s nemalou kritikou a dokonce i odrazováním od svých záměrů. V Jeruzalémě, Římě, Santiagu i na dalších místech byli poutníci vítáni, protože zvyšovali vážnost a blahobyt těchto míst (tak je tomu koneckonců i dnes) . Sv. Jeroným se ve 4. století zamýšlel nad tím, proč se vydávat na poutě, když lze přece Boha vzývat na kterémkoliv místě? Psal, že v Jeruzalémě je nebe otevřeno stejně tak, jako třeba na jakémkoliv jiném místě, neboť království Boží je mezi námi.

V 15. století se mužským poutníkům předhazovalo, že zanedbávají svá povolání, své povinnosti manželů a otců. Poutnice musely vyslechnout, že riskují znásilnění, putujícím dětem že hrozí prodej do otroctví a všichni dohromady, že podstupují nebezpečí na těle i na duši, neúměrně velké v porovnání s možným duchovním ziskem. Peníze potřebné na pouť že je lépe věnovat na skutky milosrdenství, na stavbu škol a kostelů. Naproti tomu Tridentský koncil (1545 – 1563) vyjasnil směrnice pro pastorační činnost. Bylo obnoveno učení doporučující uctívání svatých a poutí.

Za osvícenství došlo k zásadnímu odmítnutí poutnictví. V rakouském nařízení z r. 1772 je např. zaneseno, že kdo není přes noc doma nebo odejde ze země, provinil se „zvrácenou poutnickou mánií“. Připomínalo se, že Boha je možné chválit všude a svaté uctívat kdekoliv. Farnosti mají být středem duchovního života, takže se nesluší, aby člověk předával nejniternější záležitosti svého srdce jinde. Podle mínění světské vrchnosti odváděly poutě od naléhavých úkolů. Místo toho, aby někde daleko poutníci prosili o uzdravení, měli se raději doma zabývat opatřením proti nakažlivým nemocem a obracet se na pomoc k lékařům a lékům. Mnohý poutník se vydal na cestu zdráv, ale domů se vrátil nemocen s nebezpečným zápalem plic, protože se celé dny nemohl převléknout z mokrých šatů. Kromě toho se šířily nakažlivé choroby právě skrze ty, kdo je chtěli od svých obcí zažehnat. I z jiných důvodů měla vrchnost sklon posuzovat srocování lidí, nerozlučně spjaté s poutěmi - vždyť se zde mohly šířit pobuřující myšlenky!

V 18. století vrchnost stále více zasahovala do církevního života. Byla pevně stanovena doba trvání poutí (vždyť ty, jež mířily za hranice země, musely být zvlášť povolovány - často místním biskupem), dále byla stanovena četnost poutí, jejich složení co do počtu poutníků a poutnic, a samozřejmě pouť musela mít svůj rámec, protože pokud byla povolena, měl skupinu k cíli i zpět doprovázet duchovní.

Těmto snahám vycházely vstříc nejenom různé legendy, ale také stavby napodobující původní poutní místa. Za rekatolizace vznikaly v Čechách už v 16. století četné „kalvárie“ a další posvátná místa. Křížové cesty budované od poloviny 15. století získaly v první polovině 18. století svou dodnes platnou podobu se 14 zastaveními. Věřící si tam mohli ve svém známém prostředí v kostele nebo cestou k blízké kapli připomínat utrpení Ježíšovo stejně jako v Jeruzalémě na Via Dolorosa.

III. KDO BYLI POUTNÍCI?

Poutníci, kteří se vydávali na pouť, byli nejen zdraví a dospělí lidé, ale také nemocní, postižení a dokonce i děti. Když papež Urban II. na synodě v Clermont r. 1095 vyzval křesťanskou šlechtu, aby se postavila za utlačované křesťany s cílem osvobodit Boží hrob a Jeruzalém od nadvlády muslimů, vydávali se na pouť do Svaté země často druzí a třetí synové ze šlechtických rodin, kteří neměli doma zajištěnou existenci.

IV. MOTIVACE POUTNÍKŮ

Proč se celá staletí konaly poutě? Co hnalo lidi nejrůznějšího stáří, vrstev a povolání na tyto cesty? Co přimělo poutníky podstupovat četné nepříjemnosti? Byla to jejich víra v Boha, důvěra ke svatým, touha navštívit svatá místa, získat relikvie, byli zavázáni slibem, vykonávali tzv. zástupnou pouť za někoho, kdo jí podstoupit nemohl, prosili o narození dítěte, nebo dokonce putovali za pokání. Zde musíme připomenout, že například středověké kajícnické právo bylo velmi přísné. Např. irská církev neváhala za ranného středověku ukládat jako pokání pouti na 3, 7 nebo i 10 let. Umíme si dnes takovou praxi vůbec přestavit? Někteří poutníci se vydávali na cesty na základě slibu či snu. Konaly se také poutě duchovní – vždyť mnozí staří a nemocní neměli jiné východisko, než se poutě ke vzdálenému cíli vzdát. Určitou náhražkou jim byla právě „duchovní pouť“ – tedy putování „v duchu“ - zejména v novověku, kdy vrchnost poutě zakazovala. Pouť se rozdělila např. na 50 dní a „putovalo“ se do Říma; bohatý měl například dát tolik peněz na almužnu, kolik by denně utratil za jídlo a nocleh; pravidelně se měl modlit a cvičit se v sebezáporu, měl nocovat v nepohodlí a snášet i jiné útrapy, jak to musí činit poutníci.

Václava Benešová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.