17.7.2011
Úmrtí posledního následníka císařského trůnu vzedmulo v evropské veřejnosti vlnu emocí, třebaže Rakousko-Uhersko si dnes prakticky nikdo nepamatuje. Otto von Habsburk navíc nikdy na trůn neusedl. Byl sice plných 20 let poslancem Evropského parlamentu, ale důvod zájmu o jeho osobu nespočíval ani tak v jeho politické činnosti. Spočíval v příslušnosti k rodině, která mnohým lidem a možná i k jejich vlastnímu podivu stále zprostředkovává vědomí historické kontinuity, ba jakéhosi bezpečného zakotvení v dějinách, jejichž smysl se ve stávajících demokraciích hledá stále hůře.
Postava monarchy má nespornou symbolickou sílu, která politicky sjednocuje, vytváří společenské vztahy, ba dokonce zprostředkovává transcendentní odkaz. Konkrétní panovník sice mohl být podle okolností lepší nebo horší, méně či více inteligentní, poctivý či méně poctivý, ale v každém případě nebyl anonymní, a nevládnul jako jednotlivec, ale jakožto příslušník určité rodiny, která každému vytváří citelnou zpětnou vazbu či korektiv. Panovník proto mohl vzbuzovat v občanovi emoce, pozitivní i negativní, mohl být milován, tolerován i nenáviděn, ba dokonce mohl pohnout občana, aby mu odpustil, a to přinejmenším právě ve chvíli jakou je odchod z tohoto světa. Panovníci zkrátka sdílejí s občany své země jejich pomíjivý pozemský úděl.
V demokraciích se mají věci zcela jinak. Živý symbol, utvářející společnost, je v nich vyměněn za zcela neosobní, chladný princip. Ústava je verbální projekt, k němuž nelze pojit mezilidské vztahy jinak než abstraktně, a emoce také nevzbuzuje. Konkrétní celoživotní odpovědnost vládců je v demokracii navíc vystřídána volebními turnusy politických stran, jejichž představitele běžný volič nevolí, ale jsou mu zkrátka předloženi, aby jim na určitou dobu dal volnou ruku k vládě. Dotyční představitelé pracují ve svých funkcích jako vyměnitelní úředníci, takže odpovědnost je jim zadávána dočasně, anonymně a nesouvisí s jejich rodinnou příslušností. Dříve či později pak zmizí ze scény zpět do svého soukromí. Běžný volič si tak neustále připadá jenom jako divák, který může projevovat spokojenost či nespokojenost, popřípadě se o příštích volbách nadchnout pro jinou politickou stranu anebo rezignovat na všechny.
Panuje však v demokraciích nějaká hodnotová kontinuita? Čím je určována? Není jejich dějinná orientace temná a snadno konvertibilní na jakoukoli totalitu? V každém případě souvisí s oním záhadným, již dávno globálním ekonomickým systémem, který postrádá tvar i tvář. Je anonymní.
Hovoří-li se v médiích např. o státním dluhu Spojených států amerických, bývá, byť zřídka, zmíněna příslušná astronomická částka, ale nikdy se nemluví o tom, komu se má splácet? Hypotetickou otázku po existenci konkrétních věřitelů lze označit za projev nějaké konspirační teorie a místo toho lze říci, že ve skutečnosti je dluh pouhým číselným údajem, o který se zajímá nanejvýš jen nějaký filantrop. V takovém případě se však selský rozum táže, proč z toho dělat takové drama. Kdyby však – čistě hypoteticky - tito konkrétní věřitelé opravdu existovali, byli by také jenom obyčejnými smrtelníky, kteří i přes svoji neospravedlnitelnou nezávislost na ekonomickém systému potřebují být vykoupeni Kristem. Týká se to bankéřů, burzovních spekulantů i filantropů. Výsledek je však v obou případech stejný.
V demokraciích je člověk vydán vládě anonymity, stává se hříčkou svých sobeckých emocí, zejména těch negativních: despektu i zášti vůči levičákům či pravičákům anebo zákulisním režisérům, ať už skutečným či hypotetickým. Mediální scéna je plná těchto rádoby nezúčastněných emocí, které nevěstí nic dobrého. V abstraktním bezcestí demokracie chybí plně lidské společenství, protože záměrně nechce odkazovat nad pozemský horizont.
Je spuštěn mechanismus, ve kterém je všechno nastaveno tak, aby člověk oslavoval sám sebe namísto Boha. V tomto směru se iniciativě meze nekladou. Panuje naprostá svoboda, ba dokonce je kreativně rozšiřována o nové a nové svobody, nová a nová práva. Nezřídka na úkor práv někoho jiného, žijícího třeba na jiném kontinentu, a nezřídka také na úkor rozumu, např. trápí-li se filantropové přelidněním a pečují-li o redukci počtu životů těch druhých již od jejich početí. Říká se tomu pokrok. Toto vágní náboženství se ujalo.
Otázkou však je, není-li toto náboženství obyčejným podvodem, který lidem přináší zdánlivé řešení jejich problémů za vysokou cenu odpadnutí od pravdy. Tak alespoň definuje Katechismus katolické církve politickou formu sekularizovaného mesiášství (675-676).
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.