12.7.2011
Někdy slýcháme, že islám tváří v tvář moderní době potřebuje obnovu, aggiornamento. Je pokušením přirovnávat tento úkol k tomu, co učinila katolická církev na Druhém vatikánském koncilu prostřednictvím kritického zpytování vlastní minulosti a novou formulací článků víry. Podobně lze slýchat, že islám stojí před reformací, podobnou té evropské ze 16. století. Takováto přirovnání jsou mylná z mnoha důvodů. Nezbytné je poukázat nejprve na falešný obraz povahy a fungování islámu na jedné straně a katolické církve na druhé. Dále na falešný obraz toho, co reformace chtěla a toho, co skutečně udělala. Je proto třeba zjistit, zda by se vytoužená obnova islámu mohla uskutečnit výpůjčkou z fondů, které mu nejsou vlastní anebo z jeho vnitřních zdrojů. V tomto druhém případě by se jednalo o revitalizaci dřívějších kulturních tendencí, které byly udušeny nebo zapomenuty. Můžeme vůbec nalézt v této souvislosti nějaký precedens v dějinách samotného islámu? Může být filosofie jedním z těchto příkladů?
Případ filosofie je přitažlivý. Jde vskutku o disciplinu, jejíž původ je mimo islám. Vznikla v Řecku, doznala oslnivého vzestupu v pohanském římském světě. Otcové křesťanské církve integrovali mnohé prvky z filosofie a sami přispěli k pokroku filosofické reflexe. Stačí zmínit Augustina. Islám zrodil přední filosofy, jejichž díla představovala pro myšlení středověkých filosofů na Západě velkou výzvu i zdroj inspirace: sv. Tomáš Akvinský četl Averroa, Duns Scotus se považoval za žáka Avicenny. Lze tedy doufat v opětovné navázání dialogu mezi islámem a filosofií? A vyskytovala se opravdu takováto syntéza ve středověku?
Hlavním faktorem, který zabránil filosofii hluboce proniknout do islámského světa, je to, že byla vždycky jen záležitostí elity. Velcí islámští filosofové se zajisté ve všem vyrovnají svým evropským kolegům. Avšak vojsko se neskládá jenom z generálů. V islámských zemích nikdo nevykonával profesi filosofického vyučování nebo bádání. Nic určitě nebránilo imámovi zaobírat se filosofií a podat důkazy velkých schopností v této oblasti. Všechno však zůstávalo na rovině diletantismu.
Tato situace byla důsledkem dvou velice odlišných způsobů vnímání filosofie. V islámských zemích nebyla filosofie nikdy institucionalizována. Na latinském Západě byla výuka filosofie základem vyšších studií. Bylo zapotřebí mnoho let studovat filosofii nežli se mohlo přistoupit ke specializaci v medicíně, právu či teologii. Čtvrtý lateránský koncil roku 1215 zavedl jako povinnost studium filosofie při formaci teologů. Nic z toho nikdy neexistovalo mimo oblast latinského křesťanského prostředí. V důsledku toho byl lékař, právník či teolog latinského Západu v první řadě filosof. Naproti tomu plně kompetentní muž v islámu jakož i v judaismu neměl vůbec zapotřebí studovat filosofii. V Evropě nikdy nepřestala být praktikována filosofie. Až do dneška. Byla pěstována na nejvyšší úrovni: kardinálem Mikulášem Kusánským až k poslednímu z našich papežů, který začal svou kariéru jako profesor filosofie.
V islámu byl vývoj filosofie poměrně krátký: od poloviny 9. století do počátku 13. století. Potom filosofie zmizela „až na výjimky přetrvávající v rámci skrovného počtu izolovaných osob, podrobených autoritě Sunny“, jak to prezentuje Ibn Chaldun ve 14.století. Ke znovu objevení středověkých islámských filosofů došlo prostřednictvím Západu. Proslulý a charakteristický traktát Averroa byl vydán tiskem poprvé roku 1862 v Mnichově. A tento text začal pronikat do arabského světa koncem 19. století.
Mohl by se tedy muslimský svět, jak se dnes prezentuje, znovu učit filosofii? To znamená: věnovat pozornost vlastní středověké filosofické tradici, tak také filosofii, která se rozvinula na Západě od konce středověku. Pokusy v tomto směru nechybějí, ale jsou velmi řídké. Na univerzitách v arabském světě je ve většině případů filosofie součástí oborů, ve kterých se zároveň vyučuje mysticismus a apologetika. Filosofie se tak ocitá ve společnosti disciplin, které byly v dějinách islámu jejími nejzavilejšími nepřáteli. Vztah k vědění, které je základem islámské filosofie, je stejně tak obtížně smiřitelný s moderní filosofií. Muslimové považovali filosofii za vhodný předmět výuky, poněvadž obsahovala poznané objektivní pravdy. Pro nás však filosofie není souhrnem výsledků, ale spíše jakýmsi duchovním zaměřením. Islám si s námahou osvojuje tento typ neukončené reflexe. Model vědění, který nabízí muslimské náboženství, nabádá spíše k opírání se o již dosažené poznatky. Islám totiž nechápe Zjevení Boha stejným způsobem jako křesťanství. Nahlíží jej jako definitivní a tudíž neměnné sdělení božského poselství.
Výzva, před kterou moderní doba staví islám, tedy nespočívá v osvojení si nějaké sumy vědění, které by mohlo být výsledkem filosofického bádání, ale i jakékoli jiné vědy. Je spíše jakousi mocninou formy osvojování si určitého způsobu poznávání, způsobu, který je až dodnes výsostně Evropský.
Esej napsal profesor středověké a arabské filosofie na pařížské Sorbonně.
Z deníku Avvenire, 21. února 2006
přeložil Milan Glaser
Rémi Brague
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.