2.4.2004 

Myšlenka k evangeliu Květné neděle/C

Staré pověsti české známe už jenom z četby Jiráska a o tom, že se při čtení Pašijí na Velký pátek otvírají poklady, jsme se dozvěděli až z Kytice Erbenovy. Jak taková báje asi vznikla? Těžko říci. Ale duchovní smysl je obrazný. Když čteme a rozjímáme o utrpení a smrti Ježíšově, otvírají se nám poklady duchovní. Je jich mnoho. Říkají autoři, že se touto četbou naučíme trpělivosti, že pochopíme, jaké zlo je hřích, když potřeboval takového zadostiučinění. Naučíme se přitom soucitu s trpícími, protože každý, kdo trpí, má účast v utrpení Kristově. Ale mystičtí autoři, kteří tak rádi tyto texty čítali, v nich viděli především vrcholné zjevení Kristovy lásky.

Slovo ?láska? je naneštěstí v našem slovníku mnohoznačné. Vzniká tím mnoho nedorozumění. Vtipně se říká, že je jak anglické ?I do?. Spojuje se se všemi slovesy a teprve ta mu dávají obsah. Ale slovem láska, milování, se vyjadřuje také dvojí odlišný postoj k lidem i k věcem. Teoreticky to naznačují dvě řecká slova. Podíváme-li se do slovníku, najdeme tam, že se láska řekne řecky eros nebo agape. Nejsou to výrazy stejné. Eros znamená po něčem toužit, chtít se něčeho zmocnit, protože se nám to líbí, protože říkáme, že to máme rádi. Milovat bližního v duchu evangelia se tím slovem ovšem nedá vyjádřit. V řeckých textech Písma se proto užívá slova agape. To neznamená zmocnit se někoho, ale naopak mu dávat něco ze svého vlastního. V ignaciánských Exerciciích je poslední rozjímání o lásce. Tam se pak hned v úvodu praví, že je láska v tom, že něco ze svého dáváme a ne že bereme chamtivě od druhého.

Další rozdíly pak plynou z toho, co komu chceme dát: malou almužnu nebo velký dar, jenom dobré slovo nebo stálé přátelství, něco, co máme jenom, jak se říká v kapse, nebo celého sebe. Pěkně ten rozdíl ilustruje život Karla Foucaulda. Když se rozhodl pro misie v Africe, nestal se členem žádné misijní společnosti. V té době jich bylo ve Francii mnoho a mezi jejími členy byli mladí a obětaví lidé. Vykonali v těch zemích, kam přicházeli, mnoho dobrého. Přinášeli kulturu, zlepšení životních podmínek, umožňovali primitivním národům vstup do civilizované společnosti. Ale přesto se Karlu Foucauldovi nezdálo, že je to jádro křesťanského poslání. Kristus přišel z nebe jakoby misionář na zemi. Nepřinesl jenom dary, ale dal sám sebe, stal se jedním z nás. Proto se i Foucauld rozhodl zajít k jednomu z nejchudších kmenů beduínských na Sahaře a stát se jedním z nich. Neodešel od nich ani v době největšího nebezpečí, když měli být přepadeni a on byl předem varován. Byl tam skutečně pak zabit.

Podobným způsobem podává Kristovo vykoupení i tzv. židovsko-křesťanská teologie. Kdo není zběhlý v teologii, se tomu výrazu ovšem podiví. Co má být to židovsko-křesťanské učení? Výraz se rozšířil zásluhou kardinála Daniélou. Jde o první dobu křesťanskou. Tehdy tvořili většinu věřících židé, kteří se obrátili ke Kristu. Obrácených pohanů bylo ještě málo. Tito tzv. žido-křesťané chápali Ježíšovo poslání svým charakteristickým způsobem. Slovo Boží, jednorozený Syn Otce, sestoupil z výšin nebe až do propasti země, aby hned nato vystoupil nazpět k Otci a přivedl všecky, kdo jsou s ním, do nebeského království. Ikony, které tento motiv převzaly, zobrazují fáze tohoto sestupu a výstupu. Známe zobrazení Božího Slova, jak sestoupilo mezi anděly. Sv. Michael a sv. Gabriel se klanějí Božímu Synu, protože je pravý Bůh. Ale to je pro nás dnes zobrazení nezvyklé. Následuje však hned další sestup: Boží Slovo vstupuje do lůna Mariina při zvěstování a brzy potom do jesliček při zrození v Betlémě. Ale tím Boží sestup na zemi nekončí. Další stádium je při sestupu do vody v řece Jordánu, když se Kristus dává pokřtít. Hlubina vody je už symbolem smrti. Proto je předobraz sestupu poledního až do hlubin země, do říše mrtvých, do ?pekel?. Tam až upadl hříchem člověk. Kristus svým křížem sestupuje do hlubin této smrti. Ikony zobrazují, jak on, ?nový Adam? podává ruku starému Adamovi, pozvedá jeho i Evu z hrobu a nyní začíná pohyb opačný, vzestup: vystoupení z hrobu, vznesení se nad zemi a zasednutí v nebi po pravici Otce.

Tento sestup a vzestup se má však uskutečnit ještě jednou v celém kosmickém rozsahu. Na konci světa ještě jednou Kristus sestoupí ve slávě a pozvedne z hlubin hrobu všechny, kteří mají mít účast v jeho království. Na ikonách posledního soudu je jeden pěkný motiv, který snadno unikne zraku. Je tam zobrazena země a moře ve formě otevřených úst. Obě byly stvořeny k tomu, aby živil lidi, aby byly jejich domovem a prostředím. Hřích zpronevěřil jejich úkol. I země i moře lidi pohlcovaly, byly jejich hrobem. Teď se však navrátí ke své původní funkci. Musí tedy vydat nazpět všechny mrtvé, které pohltily.

Tyto představy jsou ovšem obrazné symboly. Vyjadřují základní princip Kristovy vykupitelské činnosti. Otcové církve jej vyslovují jednou větou: Co Kristus na sebe nevzal, nemůže být vykoupeno. Musel se tedy stát člověkem a prožít ve zkratce všechny lidské osudy: narodit se, pracovat, nakonec trpět a umřít. V utrpení Kristově, v Pašijích, se setkáváme se vším, co lidi na této zemi stíhá, s celou křížovou cestou naší planety: opuštění od přátel, nespravedlivé odsouzení od zástupců spravedlnosti, nepochopení od vlastních, urážky od hrubých, krajní bolesti a ukrutná smrt.

Není divu, že čtení, zobrazení, divadelní i filmové představení pašijí dojímá. Ale to samo není cíl liturgického čtení. Mají se při něm naopak otevřít duchovní poklady, tj. máme si uvědomit, že všechno to, co prožíváme sami nebo vidíme kolem sebe, je jenom sestup lidské důstojnosti. Má však v zápětí následovat výstup. Všecka lidská bída se má převrátit ve věčné hodnoty, ve vítězství dobra.

Jednou dostal jistý německý žurnalista nápad ilustrovat křížovou cestu fotografiemi ze současného světa. Soud Pilátův byl nahrazen fotografií nacistického soudu s politickými vězni, pády na křížové cestě bitím vězňů v Dachau, probodnutí Ježíšova boku scénou vraždy z války v Indii. Působilo to otřesně. Ale taková je doopravdy realita světa. Chtěli bychom ji změnit, ale nedovedeme to. Kristus tedy tuto skutečnost přijímá, aby se stala pokladem pro ty, kdo s ním sestoupili do bídy. Mají brzy nato spolu s ním i oni vystoupit do slávy. Kdy to bude? Až na konci světa? Ti, kdo žijí duchovní život, dosvědčí, že částečně už v tomto životě prožívají stálý sestup i výstup, ztráty i nalezení pokladů, které jsou trvalé a dávají hodnotu životu na zemi.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.