8.5.2011
Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Mestre-Benátky
Drazí bratři a sestry,
Mám velkou radost z toho, že mohu dnes být s vámi a slavit spolu s vámi a pro vás tuto eucharistii. Je důležité, že pro místo konání této liturgie byl vybrán park svatého Giuliana, tedy prostranství, kde se obvykle nekonají náboženské obřady, nýbrž kulturní a hudební vystoupení. Dnes toto prostranství hostí Vzkříšeného Ježíše, skutečně přítomného ve Jeho Slovu, ve shromáždění Božího lidu a jeho pastýřů a výjimečným způsobem pak v Jeho Těle a Krvi. Srdečně zdravím vás, drazí bratři biskupové spolu s kněžími a jáhny, vás řeholníky, řeholnice a laiky, a zvláštním způsobem také nemocné a nemohoucí, kteří jsou zde přítomni v doprovodu UNITALSI (Italské sdružení organizující převoz a doprovod nemohoucích do Lurd). Děkuji za vaše vřelé přijetí! Srdečně zdravím patriarchu, kardinála Angela Scolu, kterému děkuji za působivá slova na úvod mše svaté. Chci také s úctou zmínit starostu, ministry kultury a sociálních věcí italské vlády a další občanské a vojenské představitele, kteří chtěli poctít naše setkání svojí přítomností. Vřelé díky patří všem, kteří velkodušně nabídli svoji spolupráci při přípravě a průběhu mojí pastorační návštěvy.
Evangelium třetí neděle velikonoční podává epizodu Emauzských učedníků (srov. Lk 24,13-35), příběh, který nás nikdy nepřestane udivovat a dojímat. Tato epizoda ukazuje, jak Ježíš působí ve svých učednících: obrací ze zoufalství k naději; ze smutku k radosti a je to také konverze ke komunitnímu životu. Mluví-li se o obrácení, míní se někdy jenom její náročný aspekt odvrácení a zřeknutí. Křesťanská konverze je však také a zejména zdrojem radosti, naděje a lásky. Je vždycky dílem zmrtvýchvstalého Krista, Pána života, který nám vymohl tuto milost svým utrpením a uděluje svým zmrtvýchvstáním.
Drazí bratři a sestry! Přišel jsem mezi vás jako římský biskup a pokračovatel Petrovské služby, abych vás utvrdil ve věrnosti evangeliu a ve společenství. Přišel jsem sdílet spolu s biskupy a kněžími touhu misionářského zvěstování, které nás má všechny spojovat do seriózní a dobře koordinované služby Božímu království. Vy, kteří jste tu dnes přítomni, reprezentujete církevní společenství vzešlá z mateřské církve v Akvileji. Stejně jako v minulosti, kdy se ony církevní komunity vyznačovaly apoštolskou horlivostí a pastoračním dynamismem, tak je také dnes zapotřebí odvážně hájit pravdu a jednotu víry. Je třeba vydat počet z křesťanské naděje modernímu člověku, jenž je nezřídka zavalen rozsáhlými a znepokojivými problémy, které způsobují krizi samotných základů jeho bytí i jednání.
Žijete v kontextu, ve kterém se křesťanství prezentuje jako víra, která během staletí provází mnohé národy i v pronásledováních a těžkých zkouškách. Výmluvnými výrazy této víry jsou rozmanitá a všude rozšířená svědectví: kostely, umělecká díla, nemocnice, knihovny, školy; samotné prostředí vašich měst stejně jako venkova i horských oblastí je poseto odkazy ke Kristu. Přesto však dnes hrozí, že existence Krista bude vyprázdněna ze své pravdy a ze svého nejhlubšího obsahu; hrozí, že se stane horizontem, který objímá život jenom povrchně a spíše jen v kulturních a sociálních aspektech; hrozí, že bude redukována na křesťanství, ve kterém zkušenost víry v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše už nebude osvěcovat existenciální pouť podobně jako jsme to slyšeli v dnešním evangeliu o dvou Emauzských učednících, kteří se po Ježíšově ukřižování vraceli domů, ponořeni do pochybností, smutku a zklamání. Tento postoj se, bohužel, šíří také ve vašem kraji a děje se to tehdy, vzdalují-li se dnešní učedníci od Jeruzaléma jakožto dějiště Ukřižování a Zmrtvýchvstání, tedy nevěří-li už v moc a živou přítomnost Pánovu. Problém zla, bolesti a utrpení, problém nespravedlnosti a soužení, strach před druhými, před cizinci, kteří přicházejí do našich krajin zdaleka a jakoby útočí proti tomu, čím jsme my, vedou dnešní křesťany k tomu, že si smutně říkají: my jsme doufali, že Pán nás osvobodí od zla, bolesti, utrpení, strachu, nespravedlnosti.
Je tedy pro každého z nás nezbytné, abychom se jako oba Emauzští učedníci nechali poučit od Ježíše nejprve nasloucháním a láskou k Božímu Slovu, čtenému ve světle Velikonočního tajemství, aby tak rozehřál naše srdce, osvítil naši mysl a pomohl nám interpretovat životní dění a dávat mu smysl. Potom je zapotřebí usednout ke stolu s Pánem, stát se jeho hosty, aby nám Jeho skromná přítomnost ve svátosti Jeho Těla a Jeho Krve vrátila pohled víry a dívali jsme se na všechno a na všechny očima Boha, ve světle Jeho lásky. Zůstávat s Ježíšem, který zůstal s námi, osvojit si Jeho darovaný životní styl, zvolit spolu s ním logiku společenství, solidaritu a sdílení mezi sebou. Eucharistie je maximální výraz daru, kterým Ježíš dává sebe sama, i ustavičnou pozvánkou, abychom svoji existenci žili v eucharistické logice jako darování se Bohu i lidem.
Evangelium také poukazuje na to, že oba učedníci, poté co rozpoznali Ježíše při lámání chleba, „vydali se ještě tu hodinu na cestu a vrátili se do Jeruzaléma“ (Lk 24,33). Cítí potřebu vrátit se do Jeruzaléma a vyprávět o svém mimořádném prožitku, o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Je třeba vyvinout obrovské úsilí, aby každý křesťan zde na severovýchodě (Itálie) stejně jako v každé jiné části světa byl proměněn na svědka, který je hotov hlásat rázně a radostně událost smrti a zmrtvýchvstání Krista. Vím o péči, kterou v církvích Triveneta kladete na hledání a chápání důvodů srdce moderního člověka ve snaze uvést je do souladu se starobylými křesťanskými tradicemi; snažíte se načrtnout programové linie nové evangelizace, bedlivě si hledět četných výzev nynější doby a promýšlet budoucnost tohoto regionu. Rád bych svojí přítomností podpořil vaše dílo a dodal všem důvěru v intenzivní pastorační plán, předložený vašimi pastýři v očekávání plodného nasazení všech složek církevního společenství.
Nicméně, také lid tradičně katolický může v negativním smyslu zaznamenat nebo téměř podvědomě asimilovat nepříznivé dopady kultury, jež podsouvá takový způsob myšlení, kterým je poselství evangelia otevřeně odmítáno nebo skrytě blokováno. Vím, jak velká byla a nadále je vaše snaha hájit nepomíjivé hodnoty křesťanské víry. Povzbuzuji vás, abyste nikdy nepodléhali opakovaným pokušením hédonistické kultury a vábení materialistického konzumismu. Přijměte výzvu apoštola Petra, obsaženou v druhém dnešním čtení, a „žijte v bázni po dobu svého vyhnanství“ (1 Petr 1,17); výzvu, která se konkretizuje v životě intenzivně žitém na cestách našeho světa spolu s vědomím cíle, ke kterému spějeme: jednotě s Bohem v Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Naše víra a naše naděje směřují k Bohu (srov. 1 Petr 1,21), směřují k Bohu, protože v Něm koření, založeny na jeho lásce a jeho věrnosti. Vaše církve v uplynulých stoletích zakusily bohatou tradici svatosti a velkodušné služby bratřím díky působení horlivých kněží, řeholníků a řeholnic činného i kontemplativního života. Chceme-li naslouchat jejich duchovnímu odkazu, není obtížné rozpoznat osobní a nezaměnitelnou výzvu, kterou nám adresují: Buďte svatí! Učiňte Krista středem svého života! Na Něm budujte svoji existenci. V Ježíši naleznete sílu, jak se druhým otevřít a jak podle jejich příkladu sami sebe činit darem celému lidstvu.
V okolí Akvileje se ocitli lidé různých jazyků a kultur. Spojily je nejenom politické požadavky, ale především víra v Krista a civilizace inspirovaná evangelní naukou, civilizace lásky. Církve zrozené v Akvileji jsou dnes povolány upevnit onu autentickou duchovní jednotu zejména ve světle fenoménu imigrace a nových probíhajících geopolitických změn. Křesťanská víra zajisté může přispět ke konkrétnosti takového plánu, který se týká harmonického a integrálního rozvoje člověka a společnosti, ve které žije. Svou přítomností mezi vámi chci proto vyjádřit hlubokou podporu snahám, které povedou k usnadnění solidarity mezi vašimi diecézemi na severovýchodě Itálie. A rovněž chci povzbudit každou iniciativu směřující k překonání oněch rozdělení, která by mohla vyprázdnit konkrétní touhy po spravedlnosti a pokoji.
Takové je moje přání, bratři. Toto je modlitba, kterou se obracím k Bohu za vás všechny a vyprošuji nebeskou přímluvu Panny Marie a mnoha svatých a blahoslavených, z nichž bych rád zmínil svatého Pia X. a blahoslaveného Jana XXIII., ale také ctihodného Giuseppe Toniolo, jehož beatifikace se již blíží. Tito zářiví svědkové evangelia jsou největším bohatstvím vašeho regionu: následujte jejich příklad a jejich nauku ve spojení s nynějšími nároky. Mějte důvěru: Pán vstal z mrtvých a jde spolu s vámi, včera, dnes a navždy.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.