Rádio Vaticana

Jsme opravdu svobodní?

3.5.2002

Obhajoba lidské svobody

Na římském letišti bylo při nějaké stávce trochu zmatku. Jedné seveřance to šlo na nervy a ulehčila si zvoláním: "Takový nějaký malý Hitler by tu neškodil." Myslela, že jí nikdo nerozumí. Ale byl tam zrovna vedle jeden Čech, který té dámě pošeptal německy do ucha: "Vážená paní, nezapomínejte, že i velký Hitler začal malým!"

Tyto malé konflikty jsou jen názornou ukázkou, jak v člověku stále bojují dvě opačné tendence: má velmi rád svobodu, ale zároveň chce, aby byl všude tam, kam přijde pořádek. Svět okolo nás by měl jít jako přesný chronometr, ale my bychom si svůj život odměřovali, jak se nám zachce. Není divu, že lidé, kteří jsou přemrštěně důslední, volí buď jedno nebo druhé. Buď pohrdají předpisy a zvyklostmi, nebo chválí režimy, které léčí všechny svobodomyslné metlou. Obojí postoj se dá ospravedlnit nějakou inteligentní filozofickou úvahou.

Je zajímavé si povšimnout toho, jak se ten problém projevil už na počátku evropské civilizace. Byli tu svobodomyslní Řekové, kteří rádi cestovali, kam se jim zachtělo. Ale byli to právě oni, kdo založil spořádané obce, kde platily zákony tak důsledně, že i spravedlivý Sokrates byl touto aténskou obcí odsouzen k smrti. Helénští myslitelé opěvovali důstojnost svobodného člověka, ale přitom hlásali, že se musí bezpodmínečně podřídit všemocnému světovému pořádku, osudu, kterému nemohou vzdorovat ani bohové. Vždyť nejvyšší bůh je zákonem světa. Seneka se nebál říci, že neoblomný neměnný osud a bůh, to jsou dvě slova, ale označují totéž. Dělat boží vůli je pro Marka Aurelia totéž, jako podřídit se slepě osudu.

Tyto názory ovšem musely zákonitě vejít v konflikt se zjevením svobodného Boha, jak nám ho představuje bible. K porovnání došlo už před křesťanstvím. Egyptská Alexandrie byla velkoměstem, kde se setkávaly různé rasy a kde se bohatě rozvíjel obchod. Byla tam také početná židovská skupina. Tam také poprvé přeložili Starý zákon do řečtiny. V Alexandrii působil jeden z největších židovských filozofů Filón Alexandrijský. Ten dostal nápad představit knihy Starého zákona řeckým kolegům filozofům, kteří se soustředili okolo pověstné alexandrijské školy. Věděl, že je neobrátí, ale chtěl jim jen dokázat, že i židé znají moudrost a mají svou literaturu. Ale bohužel neuspěl. Pohanští filozofové biblické vypravování zesměšňovali: Jak primitivní ujetí Boha se tu podává! Bůh Izraele něco rozhodne, židé ho však svými hříchy popudí, a tak změní svůj usudek a zruší své sliby. Ale hned nato jej židé usmíří obětováním zvířat a Bůh znovu upraví svá rozhodnutí. Není to směšné? Nejvyšší duchovní bytost je přece věčná a nezměnitelná! Kromě toho v bibli čteme, že Bůh Izraele dělá zázraky: rozdělí vody Rudého moře, zastaví tok Jordánu... Ale takový zázrak přece vnáší zmatek v krásném harmonickém vývoji světa podle nezměnných přírodních zákonů!

Úsudek filizofů byl tedy zásadně negativní. Biblický Bůh je primitivní pojem, pro intelektuály nepřijatelný. Co měl na takové námitky odpovědět Filón, který byl také intelektuálem, ale přitom věřící žid? Jeho odpověď byla docela prostá. Filozoficky se nazývá "argumentum ad hominem". Protivníkovi se při takové argumentaci ukazuje, že i jeho pozice vede k nepřijatelným závěrům. Je-li bůh jen nezměnitelný zákon světa, znamená to, že není svobodný. Ale není-li svobodný on, jak by mohl být svobodný člověk stvořený k jeho obrazu a podobenství (Gn 1,27). Ale není-li člověk svobodný, nemůže nést odpovědnost za svoje činy a nemělo by smysl hlásat mravnost.

Filón ještě nevěděl, jak smířit svobodné skutky Boha s jeho nezměnitelností. Až o dvě století se to rovněž v Alexandrii podařilo křesťanskému mysliteli Origenovi. Filón jen ukazuje na to, že Boží zázraky, o kterých čteme v bibli, dokazují jeho svobodu. A protože je člověk jeho obrazem, pak z toho plyne důsledek, že i člověk je svobodný. I on je podle Filóna schopen dělat zázraky, protože svoboda sama je v pořádku světa zázračným prvkem.

Filón vychází ze studia antropologie tehdejší doby. Pozdní stoikové se zabývali otázkou, jak vznikají lidské skutky: čím to je, že děláme jedno a ne druhé, např. že jeden muž se stýká s ženou a jiný ne? Není to svobodné rozhodnutí, říkali filozofové, ale je to důsledek mechanického psychologického procesu. Někdo například upřel oči na ženu. Tím vznikne v jeho fantazii obraz ženy, který pak nosí v sobě, i když už žádnou ženu nevidí. Tento obraz ve fantazii probudí touhu se s ženou zblížit. Touha sílí, dokud tento obraz zůstává ve fantazii. Z touhy se zrodí rozhodnutí se ženy zmocnit a tak dojde i k vnějším skutkům. Celý ten proces je mechanický a nedá se zastavit. Z toho plyne poučení, že kdo se podíval na ženu, která není jeho manželkou, zhřešil. A tak tam, kde této zásadě pevně věřili, vznikl zvyk, že ženy musejí zahalovat i tvář závojem.

Ale filozofové přece jen nebyli tak důslední. V našem životě se střídá mnoho pohledů. Vzniká tedy mnoho obrazů ve fantazii, které jsou často protichůdné. Cítíme v sobě mnoho různých přání. Lakomec by například rád vypil dobré víno, ale současně chce ušetřit peníze... Které z těch přání zvítězí? To, které je silnější, odpovídali filozofové. Přirovnávali lidská rozhodnutí k váze s věma miskami. Na jednu stranu se položí žádosti těla, na druhou duchovní touhy. Podle toho, která miska je těžší, jednotliví lidé jednají buď duchovně nebo tělesně. Lidé se silnými tělesnými pokušeními nebudou jednat duchovně, nemůžeme jim pomoci, aby šli jinou cestou.

To je ovšem zásadně proti biblické nauce za osobní odpovědnost za dobro a zlo. Člověk nehřeší, protože musí, ale protože svobodně chce. Jak si to představit? Zůstaňme u příkladu váhy. Dejme tomu, že je miska s tělesnými touhami těžší než miska s duchovními náklonnostmi. Daný člověk by měl tedy nutně jednat tělesně. Ale je tu ve středu váhy jakási podivná síla, která ji nakloní podle své vůle. Tělesné touhy převažují, ale tato síla ji nakloní na stranu lehčí misky s duchovními hodnotami. Je to jakýsi malý zázrak, je to lidská svoboda. Proto jsem za své skutky odpovědný sám a ne jenom vnější vlivy nebo mechanický psychologický proces.

Na počátku naší éry hájil věřící myslitel Starého zákona lidskou svobodu proti pohanskému determinizmu. Dnes ji musíme hájit my křesťané proti determinizmu moderních racionalistů a současně proti slabosti mladých generací, které si nenavykly svobodu užívat a žijí pod stálým tlakem dojmů. Ukažme jim, že Kristus chce všechny osvobodit, abychom přestali být jen jakýmsi číslem v počítači, ale svobodnými dětmi svobodného Otce v nebesích.

Tomáš Špidlík