Rádio Vaticana

Naše existence je nesena Boží pamětí

2.12.2010

Homilie Benedikta XVI. při zádušní mši sv. za Manuelu Camagni, Vatikán

Drazí bratři a sestry,
V posledních dnech svého života naše drahá Manauela hovořila o tom, že by 29. listopadu oslavila 30 let příslušnosti ke komunitě Memores Domini. Řekla to s velkou radostí a připravovala se, jak se zdálo, na vnitřní oslavu tohoto třicetiletí s Pánem ve společenství Pánových přátel. Slavnost však byla jiná než se předpokládalo. Právě 29. listopadu jsme ji odnesli na hřbitov, zazpívali jsme jí, ať ji Andělé vyprovodí do Ráje, odvedli jsme ji ke slavnosti definitivní, k velké Boží slavnosti, k Beránkově svatbě. Po třiceti letech cesty k Pánu vešla na slavnost Pánovu. Manuela byla ?pannou rozvážnou, moudrou?. Ve své lampě nosila olej, olej víry, žité víry živené modlitbou, rozhovorem s Pánem, meditací Božího Slova, společenstvím v Kristově přátelství. A tato víra byla nadějí, moudrostí, byla jistotou, že jí je otevřena pravá budoucnost. Víra byla láskou, oddaností druhým, životem ve službě Pánu pro druhé. Já, osobně, musím poděkovat za tuto její ochotu dávat svoje síly do práce v mém domově v duchu lásky a naděje, která plyne z víry.

Vstoupila na slavnost Páně jako panna rozvážná a moudrá, protože žila nikoli v povrchnosti těch, kteří zapomínají na velikost našeho povolání, nýbrž ve velikosti života věčného, a tak byla připravena na příchod Páně.

Třicet let Memores Domini. Svatý Bonaventura říká, že do hloubi našeho bytí je vepsána paměť Stvořitele. A právě proto, že tato paměť je vepsána do naší existence, můžeme poznat Stvořitele v jeho stvoření, můžeme se na něho rozpomenout, vidět jeho stopy v tomto kosmu, který stvořil On. Svatý Bonaventura dále říká, že tato paměť Stvořitele není jenom pamětí minulosti, protože je také pamětí přítomnosti; je pamětí přítomnosti Pánovy; je také pamětí budoucnosti, protože je jistotou, že pocházíme z dobroty Boží a jsme povoláni dosáhnout Boží dobroty. Proto je v této paměti přítomen také prvek radosti, náš původ v radosti, že Bůh je, a naše povolání dosáhnout velké radosti. Víme, že Manuela byla osoba vnitřně prostoupená radostí, právě onou radostí, která plyne z Boží paměti. Svatý Bonaventura však také dodává, že naše paměť, jakož i celá naše existence, je zraněna hříchem: paměť je proto zatemněna, je přikryta jinými povrchními vzpomínkami, a my už nemůžeme projít těmito jinými povrchními vzpomínkami a sestoupit až na dno, až k pravé paměti, která udržuje naši existenci. Kvůli tomuto zapomnění na Boha, této ztrátě nosné paměti, je také naše radost přikryta, zatemněna. Ano, víme, že jsme stvořeni pro radost, ale už nevíme, kde se radost nachází, a hledáme ji na různých místech. Vidíme dnes zoufalé hledání radosti, jež se stále více vzdaluje od jejího zdroje, od pravé radosti; zapomnění na Boha a ztrátu naší pravé paměti. Manuela nebyla z těch, kteří ztratili paměť: žila právě v živé paměti Stvořitele, v radosti jeho stvoření, viděla průzračnost Boha v celém jeho stvoření, i v každodenních událostech našeho života, a věděla, že z této paměti ? přítomné i budoucí ? vzejde radost.

Memores Domini mají na paměti, že Kristus o vigilii svého Umučení obnovil a pozvedl naši paměť. ?To čiňte na mou památku,? řekl a tak nám dal památku své přítomnosti, paměť na dar sebe samého, na dar svého Těla a své Krve, a v tomto daru Jeho Těla a Krve, svou pamětí se v tomto daru jeho nekonečné lásky silně dotýkáme přítomnosti Boha, jeho darování sebe sama. Manuela jakožto Memor Domini žila právě živou pamětí toho, že se Pán svým Tělem dává a obnovuje naše vědomí Boha. Ve sporu se saduceji o vzkříšení říká Pán těm, kteří v ně nevěří: Vždyť Bůh se představil jako ?Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův?. Tito tři jsou součástí jména Božího, jsou vepsáni do jména Božího, jsou ve jménu Božím, v paměti Boha. A Pán tedy praví: Bůh není Bohem mrtvých, je Bohem živých. A kdo je součástí jména Božího, kdo spočívá v paměti Boha, je živý. My lidé můžeme svou pamětí uchovávat, bohužel, jenom stín osob, které jsme milovali. Avšak paměť Boha neuchovává jenom stíny, je počátkem života: v ní jsou mrtví živými, ve svém životě a svým životem vešli do paměti Boha, který je životem. Toto nám říká Pán: Jsi vepsán do jména Božího, žiješ v Bohu pravým životem, žiješ ze zdroje pravého života.

Takto jsme v této chvíli zármutku potěšováni. A pokoncilní obnovená liturgie se osměluje nás učit zpívat ?Aleluja? také při mši za zesnulé. Je to smělost! Cítíme především bolest ztráty, cítíme především absenci, minulost, ale liturgie ví, že se nacházíme ve stejném Kristově Těle a žijeme z paměti Boha, na něhož pamatujeme. V tomto sepětí jeho paměti a naší paměti tvoříme celek, jsme živí. Modleme se k Pánu, abychom mohli stále více vnímat toto společenství paměti, aby se naše paměť Boha v Kristu stávala stále živější, a pocítili jsme tak, že náš pravý život je v Něm a v Něm zůstáváme všichni jedno. V tomto smyslu zpívejme ?Aleluja? v jistotě, že Pán je život, a Jeho láska nikdy nekončí.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV