Rádio Vaticana

V církvi nikdo není pánem

20.11.2010

Homilie Benedikta XVI. na veřejné konzistoři, bazilika sv. Petra

Páni kardinálové,
Drazí bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry!

Pán mi dává radost opět vykonat tento slavnostní akt, kterým se kardinálský sbor rozroste o nové členy vybrané z různých částí světa. Jsou to pastýři, kteří horlivě vedou významná diecézní společenství, hodnostáři různých dikasterií římské kurie nebo ti, kteří příkladně sloužili církvi a Svatému stolci. Od dneška se stanou součástí onoho coetus peculiaris, který poskytuje Petrovu nástupci bezprostřednější a soustavnou spolupráci a je oporou v plnění jeho univerzální služby. Srdečně zdravím především je a vyjadřuji jim svou úctu a hluboké uznání za svědectví, které vydávají církvi a světu. Zdravím zejména arcibiskupa Angela Amata a děkuji mu za laskavá slova, která mně adresoval v úvodu. Můj srdečný pozdrav patří také oficiálním delegacím z různých zemí, představitelům mnoha diecézí a těm, kteří se přišli účastnit této události, během níž tito ctihodní a drazí bratři obdrží znamení kardinálské hodnosti přijetím biretu a titulárního kostela římské církve.

Zvláštní pouto společenství a citů, které pojí nové kardinály s papežem, z nich činí jedinečné a cenné spolupracovníky vznešeného poslání, které Kristus svěřil Petrovi, aby pásl jeho ovce (srov. Jan 21,15-17), aby sjednotil národy v péči Kristovy lásky. Právě z této lásky se zrodila církev, povolaná žít a putovat podle Pánova přikázání, ve kterém spočívá celý zákon i proroci. Být sjednocení s Kristem ve víře a ve společenství s Ním, znamená být ?zakořenění a upevnění v lásce? (Ef 3,17), tkanivu, které pojí všechny členy Kristova Těla.

Slovo Boží, které bylo právě čteno, nám pomáhá meditovat právě o tomto tak zásadním aspektu. V úryvku z evangelia (Mk 10,32-45) je našim zrakům předložena ikona Ježíše jako Mesiáše ? předpověděného Izaiášem (srov. Iz 53) ? který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Jeho styl života se stal bází nových vztahů uvnitř křesťanské komunity a novým způsobem uplatňování autority. Ježíš jde do Jeruzaléma, potřetí předpovídá a ukazuje učedníkům cestu, na níž chce dokonat dílo, které mu svěřil Otec: je to cesta pokorného darování sebe až k oběti života, cesta Utrpení, cesta Kříže. A přece i po této předpovědi stejně jako po těch předchozích vykazují učedníci veškerou svoji nesnáz pochopit a uskutečnit nezbytný ?exodus? ze světské mentality do mentality Boží. Tentokrát jsou to dva synové Zebedeovi, Jakub a Jan, kteří žádají Ježíše, aby mohli sedět na čelních místech vedle něho ve ?slávě?, a projevují tak přání a plány po světské velikosti, autoritě a cti. Ježíš, který zná srdce člověka, není touto prosbou zneklidněn, nýbrž okamžitě poukazuje na její hluboký dosah: ?nevíte, oč žádáte?. A potom oba bratry přivádí k pochopení toho, co znamená vydat se na cestu jeho následování.

Jaká je tedy cesta, kterou musí projít ten, kdo chce být učedníkem? Je to cesta Mistrova, cesta totální poslušnosti Bohu. Proto se Ježíš ptá Jakuba a Jana: jste připraveni sdílet mé rozhodnutí splnit až do dna Otcovu vůli? Jste ochotni vydat se touto cestou, která vede ponížením, utrpením a smrtí z lásky? Dva učedníci svou sebejistou odpovědí - ?můžeme? - znovu ukazují, že nepochopili skutečný smysl toho, co jim předkládá Mistr. A Ježíš je opět trpělivě vybízí k dalšímu kroku: ani zkušenost kalicha utrpení a křtu smrti nedává právo na přední místa, protože ta patří ?těm, pro které jsou připravena?, jsou v rukách nebeského Otce. Člověk nesmí kalkulovat, má se jednoduše svěřit Bohu a bez nároků se přizpůsobit Jeho vůli.

Rozmrzelost ostatních učedníků se stává příležitostí rozšířit ponaučení na celé společenství. Ježíš si je nejprve ?zavolal?. Je to gesto prvotního povolání, k němuž je vybízí se vrátit. Je to velmi příznačný odkaz na konstitutivní moment povolání Dvanácti k ?přebývání spolu s Ježíšem?, aby byli posláni, neboť jasně zdůrazňuje, že každá církevní služba je vždycky odpovědí na Boží povolání, nikdy není plodem vlastního plánu nebo vlastní ambice, nýbrž přizpůsobením vlastní vůle té Otcově v nebesích, jako Kristus v Getsemanech (srov. Lk 22,42). V církvi nikdo není pánem, ale všichni jsou povoláni, všichni jsou posláni, všichni jsou dostiženi a vedeni milostí Boží. A to je také naše jistota! Pouze opětovným slyšením slov Ježíše, který žádá ?přijď a následuj mě?, pouze návratem k původnímu povolání je možné porozumět vlastní přítomnosti a vlastnímu poslání v církvi jakožto autentických učedníků.

Prosba Jakuba a Jana i rozmrzelost ?ostatních deseti? apoštolů položily ústřední otázku, kterou chce Ježíš zodpovědět: kdo je velký, kdo je ?první? u Boha? Pohled míří především k těm, kteří jsou ?pokládáni za panovníky? a ?tvrdě vládnou?. Ježíš ukazuje učedníkům způsob naprosto odlišný: ?Mezi vámi tomu tak nebude.? Kritériem velikosti a primátem podle Boha není panování, ale služba. Diakonie je základním zákonem učedníka a křesťanského společenství, a dává nám tušit něco z ?Boží Vlády?. Ježíš ukazuje také opěrný bod: Syna člověka, který přišel sloužit; syntetizuje tak svoje poslání v kategorii služby, pojaté nikoli v neurčitém, ale konkrétním smyslu kříže, naprostého odevzdání života jako ?výkupného?, jako vykoupení za mnohé, a činí z něj podmínku následování. Je to poselství, které platí pro apoštoly, platí pro celou církev, platí v první řadě pro ty, kteří mají v Božím lidu vůdčí poslání. Není to logika panování a moci podle lidských kritérií, ale logika sklonění se k omývání nohou, logika služby, logika kříže, která je základem každého uplatňování autority. Církev se v každé době snaží přizpůsobit se této logice a dosvědčit ji, aby vynikla pravá ?Boží vláda?, totiž láska.

Drazí bratři, vybraní pro kardinálskou hodnost: poslání, ke kterému vás dnes Bůh volá a které vás uzpůsobuje k ještě zodpovědnější církevní službě, vyžaduje stále větší vůli přijmout styl Božího Syna, který mezi nás přišel jako ten, kdo slouží (srov. Lk 22,25-27). Jde o to následovat jej v jeho darování pokornou a naprostou láskou k církvi, jeho nevěstě, na kříži. Zrno, které Otec nechal padnout na pole světa, na tomto dřevě umírá, aby se stalo zralým plodem. Proto je třeba ještě hlubšího zakořenění a upevnění v Kristu. Vnitřní vztah k Němu, který stále více proměňuje život tak, aby bylo možné říci spolu se svatým Pavlem ?nežiji já, ale žije ve mně Kristus,? (Gal 2,20), je primárním požadavkem, aby naše služba byla pokojná a radostná a mohla přinášet plody, které od nás očekává Pán.

Drazí bratři a sestry, kteří dnes doprovázíte nové kardinály: modlete se za ně! Zítra v této bazilice během koncelebrované slavnosti Krista Krále jim předám prsten. Bude to další příležitost, abychom ?chválili Pána, který zachovává věrnost navěky?, jak jsem opakovali v responsoriálním žalmu. Jeho Duch ať je oporou novým kardinálům v zapojení do služby církvi následováním Krista na kříži - usque ad effusionem sanguinis - bude-li to nutné, a stálé pohotovosti ? jak nám pravil svatý Petr v dnešním čtení ? odpovědět každému, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15). Marii, Matce církve, svěřuji nové kardinály a jejich církevní službu, aby s apoštolským zápalem, mohli hlásat všem národům milosrdnou lásku Boží. Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV