5.7.2010 

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(B.Reynek)

Od slavného requiem v pátek 30. dubna 2010 ve Velehradské basilice, byla rakev s tělesnými pozůstatky kardinála Tomáše Špidlíka vystavena nejprve v kapli Matky jednoty, posléze v Královské kapli v blízkosti při hrobu arcibiskupa A. C. Stojana. V neděli 6. června 2010 pak byla uložena do mramorového sarkofágu za hlavním oltářem v apsidě basiliky. Je tím dokonán návrat otce Špidlíka na Velehrad, odkud byl roku 1946 jako mladý jesuita vyslán do západní Evropy na studia. Strávil tam celý život. Zamysleme se nad významem jeho návratu.

Životním dílem kardinála Tomáše Špidlíka je zpřístupění duchovních pokladů křesťanského Východu, a to zejména slovanského, modernímu západnímu člověku. Přispěl tak k vytvoření duchovní syntézy, kterou považoval za prvořadý úkol evropského křeťanství v době, kdy sjednocující se Evropa hledá své místo a svou úlohu mezi Východem a Západem v globálním měřítku.

Osobnost kardinála Špidlíka je jak výzvou, tak důkazem toho, že Češi do tohoto procesu hledání evropské duchovní syntézy mohou přispět způsobem , který Evropa ocení. Musí však kreativněji čerpat z vlastních zdrojů, dát jim duchovní smysl a aktualizovat je. Tomáš Špidlík na to ukázal, nejen svým psaným dílem a mluveným slovem, ale i výmluvnými gesty, která je zapotřebí umět číst. Tím posledním je jeho volba Velehradu jako místa, kde očekává vzkříšení.

Velehrad uchovává paměť cyrilo-metodějské evangelizace Velké Moravy, počátku slovanského písemnictví a kultury vůbec, historického poslání být křižovatkou národů a prostorem setkání západního s východním křesťanstvem, počátku ekumenismu skrze Unionistické sjezdy, ale také boje za právo člověka na náboženskou svobodu (viz její předzvěst ? národní pouť r. 1985 k výročí 1100 let od smrti sv. Metoděje), místo působení Tovaryšstva Ježíšova, jeho Ruské misie a last but not least řeholního povolání Tomáše Špidlíka.

Jako do duchovního srdce východní části Evropy, které dal za spolupatrony svaté věrozvěsty Cyrila a Metoděje, přijel slovanský papež Jan Pavel II. po pádu komunismu na Velehrad, aby odtud svolal do Říma zvláštní synod pro Evropu jako místo výměny duchovních darů křesťanů Východu a Západu. Zároveň Jan Pavel II. orientoval českou církev tímto směrem (srov. Pavel AMBROS: Kam směřuje česká katolická církev? Teologie obnovy místní církve v Čechách a na Moravě, její základní pastorační postoje a orientace pro třetí tisíciletí, Velehrad 1991). Pater Špidlík viděl ve velkomoravské misi svatých soluňských bratrů a v podpoře, které se jí v Římě od papežů dostalo prozíravou strategii vytvořit most mezi latinským západním a východním byzantským křesťanstvem, které se začínalo štěpit. Velkolepý plán se nezdařil, bylo pozdě: Slované se sami dostali do víru napětí a byli rozděleni na západní a východní, na katolické a pravoslavné. Ve své hlubině však slovanské srdce obepíná Východ i Západ a tíhne k osobní syntéze. Nikdo tuto touhu po jednodě tak tvůrčím způsobem neproměnil v celoživotní dílo, jako Tomáš Špidlík, který ji přímo zosobňoval. Právě to chtěl Jan Pavel II. ocenit povýšením otce Špidlíka na kardinála. Je výmluvné, že mnozí pravoslavní přijali Špidlíkův kardinalát za papežovu napřaženou ruku vůči nim. Cařihradský patriarcha Bartoloměj I. nazval Špidlíka ?naším kardinálem? a pravoslavný metropolita Daniel, pozdější rumunský patriarcha, ho označil za ?teologa nerozdělené církve?.

Nyní se otec Špidlík vrací jako kardinál na Moravu, na Velehrad. Že se vrací jako kardinál, není jen doklad jedinečné osobní ?kariéry? syna ševce z Boskovic. Jeho kardinálský purpur znamená především to, že učení Tomáše Špidlíka je dnešní církvi zvlášť důležité. Číst jeho knihy je bezpečnou orientací v postmoderním světě.
Kardinál se vrací ? ovšem v rakvi. Víc než to, co napsal, už nenapíše, víc, než to, co řekl, už neřekne. Jeho čas se naplnil. A přesto bychom dál chtěli slyšet jeho slovo, jeho radu, jeho vtip, či prostě jen jeho hlas. Kolik by nám toho ještě mohl říct! On však už není. Jsme skleslí, jako učedníci cestou do Emauz (Lk 24, 13-35).
Avšak mluví nám tu z duše slova Jana Pavla II., když si před 15 léty, 11. března 1995, na závěr exercicií vedených paterem Špidlíkem ve Vatikáně, povzdechl: ?Rovněž jsme cítili, že kazatel by nám mohl říci mnohem více, než lze vložit do těchto sedmi dní.? Jistě lze vztáhnout biblické číslo 7 na plnost Špidlíkova života a věřit, že to, co nám ještě chtěl říci svým návratem na Velehrad, nám i mlčky sdělí.

Ještě doznívá nečekaný ohlas, který měl jeho odchod v sekularizované české společnosti, která se jím ale cítila oslovena. Možná tkví zde ten nejvíc aktuální význam Kardinálova návratu na Velehrad: je výzvou učit se od něj onen jazyk víry, kterému dnešní člověk rozumí. Řehoř z Nazianzu chtěl svým básnickým dílem ?nechat Boha mluvit řecky?. Konstantin-Cyril po jeho příkladu svou glagolicí dal Bohu mluvit slovansky. Skrze Tomáše Špidlíka Bůh zas našel cestu do mnoha od Něj vzdálených srdcí. Chápal totiž spiritualitu ne jako historii, ale jako svěží pramen, ze kterého by se mohl napít vyprahlý člověk dneška. Kdo vzal do ruky sbírku výroků pouštních otců, o které se dnes zajímá i moderní psychologie, nebo si přečetl pár myšlenek Silvána z Hory Athos, ví, o čem je řeč! Mluví se mnoho o ekumenismu a mezináboženském dialogu. O. Špidlík ovládal však i dialog s hledajícím člověkem. Kdosi při vzpomínce na Kardinála prohodil: ?V životě jsem málokdy zažil tak hluboká setkání, i když časově krátká, jak tomu bylo s P. Špidlíkem. Ale to při velikosti jeho osobnosti a srdce není nic výjimečného.?

?Vím, že skutečnou hodnotu a význam aktu jeho spočinutí na Velehradě nejsme dnes ještě schopni dohlédnout?, říká Jiří Rohel. Ano. I emauzští učedníci chápali jen postupně, že jejich Pán a mistr žije. Proto i my vztyčme hlavu. Důvod proč vyjádřila krásně jedna ze Špidlíkových duchovních dcer - Lenka. Viděla plakát vytvořený přáteli ?Velehradských sléváren? u příležitosti lití bronzových artefaktů k sarkofágu, kde pak bylo uloženo tělo otce Špidlíka. V pozadí je v pohybu Otmar Oliva, v popředí soustředěně sedí do sebe ponořený a přesto zcela přítomný pater Špidlík. Komentář Lenky: ?Padre tam sedí na zemi a myslí na nebe, a teď je to naopak?!

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.