12.5.2010 

Benedikt XVI. na setkání se světem kultury, Lisabon

Vážení bratři v biskupské službě,
vážení veřejní činitelé,
vážení myslitelé, vědci a umělci,
drazí přátelé,

mám velkou radost, když zde vidím shromážděn mnohotvárný celek portugalské kultury, kterou tak důstojně reprezentujete: ženy a muži zapojeni do bádání a budování rozmanitého vědění. Rád bych vám všem vyjádřil své nejvyšší přátelství a uznání vzhledem k významu toho, co konáte a čím jste. Vláda, zastoupená zde ministryní kultury, kterou s úctou a vděčností zdravím, věnuje zaslouženou podporu národním prioritám světa kultury. Děkuji všem, kteří toto naše setkání umožnili, zejména komisi biskupské konference pro kulturu v čele s jejím předsedou Mons. Manuelem Clementem, kterému děkuji za srdečné přijetí a představení polyfonie portugalské kultury. Zastupují ji zde nejlepší protagonisté. Mluvčím jejich pocitů a očekávání se stal Manoel de Oliveira, filmový umělec důstojného věku i kariéry, kterého chci pln obdivu srdečně pozdravit a vyjádřit mu hluboké uznání za jeho slova, z nichž bylo možno vytušit úzkosti a touhy portugalské duše uprostřed dnešní rozbouřené společnosti.

Kultura dnes opravdu odráží určité „napětí“, nabývající někdy formy „konfliktu“ mezi přítomností a tradicí. Dynamika společnosti absolutizuje přítomnost a odděluje ji od kulturního odkazu minulosti bez snahy ukázat budoucnost. Takové hodnocení „přítomnosti“ jako inspiračního zdroje pro smysl individuálního i společenského života však naráží na silnou kulturní tradici portugalského lidu, hluboce poznamenanou tisíciletým vlivem křesťanství i smyslem pro globální zodpovědnost. Tato tradice se potvrdila během dobrodružství objevů a misijní horlivosti při sdílení daru víry s ostatními národy. Křesťanský ideál všeobecnosti a bratrství inspiroval toto společné dobrodružství, i když byl znát vliv osvícenství a laicismu. Zmíněná tradice umožnila vznik toho, co můžeme nazvat „moudrostí“, to znamená smyslem života a dějin, jejichž součástí byl souhrn etiky a „ideál“, jemuž mělo dostát Portugalsko, vždy usilující o navazování vztahů s ostatním světem.

Církev vždy velmi chránila zdravou a ušlechtilou tradici, jejíž bohatý přínos je součástí služby společnosti. Ta ji sice nadále respektuje a váží si její služby obecnému dobru, ale vzdaluje se od zmíněné „moudrosti“, jež je součástí jejího dědictví. „Konflikt“ mezi tradicí a přítomností se projevuje krizí pravdy. Jedině pravda může usměrnit a naznačit cestu zdařilého života jak pro jedince, tak pro lid. A lid, který už nerozeznává, co je jeho pravdou, se ztratí v labyrintu doby a dějin, připraven o jasně definované hodnoty i velké zřetelně vyjádřené cíle. Drazí přátelé, je třeba vyvinout veškeré úsilí, abychom si osvojili formu, kterou církev ve světě zaujímá, a pomohli společnosti pochopit, že zvěstování pravdy je služba, kterou jí nabízí a otevírá nový obzor budoucnosti, velikosti i důstojnosti. Církev plní „poslání pravdy, které je třeba naplnit v každé době a za všech okolností, ve prospěch společnosti odpovídající člověku, jeho důstojnosti i jeho povolání. - Věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, která je jako jediná zárukou svobody (srov. Jan 8,32) a možnosti celkového lidského rozvoje. Právě proto církev hledá, neúnavně hlásá a rozpoznává pravdu, kdekoli vychází najevo. Církev se poslání pravdy nikdy nemůže zříci“ (Caritas in veritate, 9). Pokus nacházet pravdu mimo Ježíše Krista vnímá dramaticky společnost, kterou tvoří převážně katolíci a jejíž kultura byla hluboce poznamenána křesťanstvím. Pravda je pro nás křesťany božská; je věčným „Logem“, které dosáhlo lidského vyjádření v Ježíši Kristu, jenž mohl objektivně tvrdit: „Já jsem pravda“ (Jan 14,6). Soužití v církvi, její přilnutím k věčnému charakteru pravdy s úctou k druhým „pravdám“ nebo k pravdě druhých, je učební dobou, kterou prochází sama církev. V této úctě dialogu lze otevírat nové brány sdílení pravdy.

Jak napsal papež Pavel VI., „církev musí vést dialog se světem, ve kterém se nachází a žije. Církev se stává slovem, stává se poselstvím, církev se stává dialogem“ (Ecclesiam suam, 67). V dnešním světě je prioritou, které se církev nemíní vzdát, dialog bez dvojznačnosti a v úctě k účastníkům, kteří jej vedou. Svatý stolec to dosvědčuje svou účastí v různých mezinárodních organizacích, jako je např. Centrum Sever-jih v Radě Evropy. Toto centrum bylo založeno před dvaceti lety zde v Lisabonu a jeho úhelným kamenem je dialog mezi kulturami s cílem podpořit spolupráci mezi Evropou, jižním Středozemím a Afrikou a vybudovat světové občanství, založené na lidských právech a odpovědnosti občanů, nezávisle na jejich etnickém původu, politické příslušnosti a v úctě k náboženskému vyznání. Vzhledem ke kulturní odlišnosti je třeba, aby lidé nejen přijímali existenci kultury druhého, ale byli také ochotní nechat se obohatit kulturou druhých a nabízet jim to dobré, pravdivé a krásné, co sami mají.

Současnost vyžaduje naše nejlepší síly, prorockou smělost a novou schopnost „poukazovat na nové světy ve světě“, jak by řekl váš národní básník (Luigi di Camões, Os Lusíades, II, 45). Vy, pracovníci ve všech oblastech kultury, tvůrci myšlení a mínění, „máte díky svému talentu možnost promlouvat k srdci lidstva, dotýkat se individuální i kolektivní vnímavosti, probouzet sny a naděje, rozšiřovat obzor poznání a lidského nasazení. (...) Neobávejte se konfrontace s prvním a posledním zdrojem krásy, vedení dialogu s věřícími i s těmi, kteří se tak jako vy považují za poutníky ve světě a dějinách směřujícími k nekonečné Kráse“ (Benedikt XVI., Promluva k umělcům, 21. listopadu 2009).

Právě s cílem „uvést moderní svět do kontaktu s oživujícími a neměnnými energiemi evangelia“ (Jan XXIII, Humanae salutis, 3) se uskutečnil Druhý vatikánský koncil. Církev na něm, vycházejíc z obnoveného vědomí katolické tradice, bere vážně, rozlišuje, proměňuje a překonává kritiky, které jsou základem sil, jež charakterizují modernu, totiž reformaci a osvícenství. Církev tak sama přijala a přetvořila na něco lepšího požadavky moderny tím, že je překonala a vyhnula se navíc jejich omylům a slepým uličkám. Koncil stanovil předpoklady autentické katolické obnovy i nové civilizace - „civilizace lásky“ - jako evangelní služby člověku a společnosti.

Drazí přátelé, církev považuje za své prvotní poslání v současné kultuře udržet v bdělosti hledání pravdy, a v důsledku toho i Boha; vést lidi k tomu, aby pohlíželi za časné záležitosti a začali hledat ty poslední. Vyzývám vás k tomu, abyste prohlubovali poznání Boha tak, jak se k naší plné realizaci zjevil v Ježíši Kristu. Čiňte krásné věci, ale především učiňte ze svých životů prostor krásy. Ať se za vás přimlouvá Nejsvětější Betlémská Panna, kterou od věků ctili námořníci a nyní hledači Dobra, Pravdy a Krásy.

Přeložil P. Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.