3.5.2010
Promluva Benedikta XVI. na pohřbu kard. Mayera, baz. sv. Petra
I pro našeho milovaného bratra kardinála Paul Augustina Mayera nastala chvíle odchodu z tohoto světa. Narodil se téměř před sto lety v mé vlasti, přesněji v Altöttingu, kde je proslulá mariánská svatyně, k níž se pojí tolik citů a vzpomínek nás bavoráků. Takový je úděl lidského života: vyraší ze země ? v jednom konkrétním bodě světa ? a je povolán do Nebe, do vlasti, odkud tajemně vzešel. ?Desiderat anima mea ad te, deus? (Žl 41, 2). Ve slově ?desiderat? je obsažen celý člověk, jeho bytí těla i ducha, země i nebe. To je originální tajemství obrazu Boha v člověku. Mladý Paul, který později jako mnich přijal jméno Augustin, studoval toto téma ve spisech Klementa Alexandrijského v rámci svého doktorátu z teologie. Je to tajemství života věčného, které do nás bylo vloženo křtem a které vyžaduje, aby bylo během cesty naším životem přijímáno až do dne, kdy odevzdáme ducha Bohu Otci.
?Pater, in manus tuas commendo spiritum meum? (Lk 23, 46). Poslední Ježíšova slova na kříži nás, shromážděné kolem oltáře, provázejí v modlitbě a meditaci, abychom se naposledy rozloučili s naším zesnulým bratrem. Každý náš pohřební obřad se koná ve znamení naděje: v posledním Ježíšově výdechu na kříži (srov. Lk 23,46; Jan 19,30) se Bůh cele odevzdal lidstvu, vyplnil prázdnotu vytvořenou hříchem a znovu zjednal vítězství života nad smrtí. Každý člověk, který umírá v Pánu, se proto vírou účastní na tomto úkonu nekonečné lásky, a v určitém smyslu odevzdává ducha spolu s Kristem v jisté naději, že jej ruka Otcova vzkřísí z mrtvých a uvede do království života.
?Naděje neklame ? tvrdí apoštol Pavel ve svém listě Římanům ? protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.? (Řím 5,5). Obrovská a neselhávající naděje, stojící na pevné skále lásky Boží nás ujišťuje, že život těch, kteří umírají v Kristu ?nezaniká, ale naplňuje se? a ?když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme domov věčný? (1. Preface za zemřelé). V naší době, kdy strach ze smrti vrhá mnohé lidi do zoufalství a vyhledávání iluzorních útěch, se křesťan odlišuje tím, že svou jistotu vkládá v Boha, v Lásku tak obrovskou, že může obnovit celý svět. ?Hle, všechno tvořím nové? (Zj 21, 5), prohlašuje v závěru knihy Zjevení Ten, který sedí na trůnu. Vize nového Jeruzaléma vyjadřuje uskutečnění hluboké touhy lidstva: žít společně v pokoji, bez hrozby smrti a v plném společenství s Bohem a mezi sebou. Církev a zejména mnišské společenství, představují jakýsi pozemský předobraz tohoto konečného cíle. Je to nedokonalá anticipace, poznamenaná omezeními i hříchy a proto neustále potřebuje obrácení a očištění. Nicméně, eucharistické společenství předjímá vítězství Kristovy lásky nad tím, co rozděluje a zabíjí. ?Congregavit nos in unum Christi amor? ? ?Kristova láska nás sjednotila? ? to je biskupské motto našeho ctihodného bratra, které nám zanechal. Jako syn svatého Benedikta zakusil Pánův příslib: ?To bude úděl vítěze; a já budu jeho Bohem a on bude mým synem.? (Zj 21, 7).
Po formaci ve škole otců benediktinů v opatství sv. Michala v Metten roku 1931 složil mnišské sliby. Po celý svůj život se snažil uskutečňovat to, co říká svatý Benedikt v Řeholi: ?Nic ať nemá přednost před láskou Krista?. Po studiích v Salzburku a v Římě začal svou dlouhou a váženou aktivitu na papežském učilišti sv. Anselma, kde se stal roku 1949 rektorem a zastával tento úřad 17 let. Právě v té době byl založen Papežský liturgický institut, který se stal základním opěrným bodem pro přípravu formátorů na poli liturgie. Jeho kompetence byla důvodem mnoha prestižních úřadů, až jej Boží služebník papež Pavel VI. jmenoval sekretářem Kongregace pro řeholníky a instituty zasvěceného života a 13. února 1972 jej osobně vysvětil na biskupa.
Během roků služby v tomto úřadě prosazoval postupné zavádění dispozic Druhého vatikánského koncilu do řeholních rodin. V tomto zvláštním prostředí mohl jako řeholník prokazovat vytříbenou církevní a lidskou vnímavost. Roku 1984 mu ctihodný Jan Pavel II. svěřil úřad prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a na konsistoři 25. května 1985 jej jmenoval kardinálem a připsal mu titul od svatého Anselma na Aventinu. Potom jej jmenoval prvním předsedou Papežské komise Ecclesia Dei a také v tomto novém a delikátním úřadě se kardinál Mayer osvědčil jako horlivý a věrný služebník, který se snažil aplikovat obsah svého motta: ?Kristova láska nás sjednotila?.
Drazí bratři, náš život je v každém okamžiku v rukou Pánových, zejména ve chvíli smrti. Proto chceme důvěrným Ježíšovým zvoláním: ?Do tvých rukou, Otce, poroučím svého ducha? doprovodit naše bratra Paula Augustina na jeho přechodu z tohoto světa k Otci. V této chvíli nemohu nevzpomenout na svatyni Matky milostí v Altöttingu. Duchovně obráceni k tomuto poutnímu místu svěřujeme Panně Marii svoji zádušní modlitbu za zesnulého kardinála Mayera. Narodil se poblíž této svatyně, připodobnil svůj život Kristu podle benediktinské Řehole a zemřel ve stínu vatikánské baziliky. Matka Boží, svatý Petr a svatý Benedikt ať provázejí tohoto věrného Pánova učedníka do jeho království světla a pokoje. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.