Rádio Vaticana

Ikona psaná krví mluví o lásce a životě

3.5.2010

Meditace Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května 2010

Drazí přátelé,
nastala chvíle, na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: ?Mystérium Bílé soboty?.

Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu (srov. Mk 15,42-46). Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.

Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: ?Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali? (Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439). V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus ?byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých?.

Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: ?Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!? Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.

Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako ?fotografický dokument?, který v sobě skrývá ?pozitiv? i ?negativ?. A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je ?územím nikoho? mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto ?území nikoho? vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: ?Passio Christi. Passio hominis?. A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.

V tomto ?nadčasovém čase? Ježíš Kristus ?sestoupil do pekel?. Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: ?do pekel?. Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla ?do pekel?. I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: ?Passio Christi. Passio hominis.?

Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto ?muže bolesti?, který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - ?Passio Christi. Passio hominis? ? z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno? Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.

Drazí přátelé, chvalme stále Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto místa odejdeme, nesme si v očích obraz tohoto plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky. Díky.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV