Rádio Vaticana

Každé gesto úcty ke Kristu nezůstává jen privátním úkonem

29.3.2010

Homilie Benedikta XVI. při mši sv. k výročí úmrtí Jana Pavla II., baz. sv. Petra

Vážní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí bratři a sestry!

Sešli jsme se kolem oltáře poblíž hrobu apoštola Petra, abychom přinesli zádušní eucharistickou oběť za vyvolenou duši ctihodného Jana Pavla II. v rámci 5. výročí jeho odchodu na věčnost. Činíme tak několik dní v předstihu, protože 2. duben připadá letos na Velký Pátek. Jsme však již ve Svatém týdnu, což je velmi příhodný kontext pro usebrání a modlitbu, v níž nám liturgie umožňuje intenzivněji prožívat poslední dny pozemského Ježíšova života. Rád bych vyjádřil své uznání vám všem, kteří se účastníte této mše svaté. Srdečně zdravím kardinály ? zejména arcibiskupa Stanislava Dziwisze ? biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, jakož i poutníky, kteří přišli za tímto účelem z Polska, mnohé mladé a početné věřící, kteří na této bohoslužbě nemohli chybět.

V dnešním prvním biblickém čtení představuje prorok Izaiáš postavu ?Hospodinova Služebníka?, který je zároveň Jeho vyvoleným, v němž má zalíbení. Služebník jedná s nezlomnou pevností a energií, která nepoleví, dokud nesplní úkol, který mu byl svěřen. Nebude však mít k dispozici ony lidské prostředky, které se k uskutečnění tak grandiózního plánu zdají nezbytné. Vystoupí v síle svého přesvědčení a Ducha, kterého na něho vložil Bůh a dal mu tak schopnost jednat mírně a mocně a zaručil mu konečný zdar. To co inspirovaný prorok říká o Služebníkovi, můžeme aplikovat na milovaného Jana Pavla II.: Pán jej povolal do své služby, nakládal na něho stále větší odpovědnost a také jej provázel svou milostí a neustálou pomocí. Během svého dlouhého pontifikátu ohlašoval právo neochvějně, bez ústupků či váhání a to zejména, když narážel na odpor, nevraživost a odmítání. Věděl, že jej Pán bere za ruku, což mu umožňovalo, aby s hojnými plody plnil svou službu, za což opět vzdáváme Bohu vroucí díky.

Dnešní evangelium nás uvádí do Betánie, kde ? jak poznamenává evangelista ? Lazar, Marta a Maria připravili mistrovi hostinu (Jan 12,1). Tato hostina v domě tří Ježíšových přátel je plná předtuch nadcházející smrti: zmínka o šesti dnech, které zbývají do Velikonoc; návrh zrádce Jidáše; odpověď Ježíše, který odkazuje na skutek milosrdenství, konaný v den pohřbu; zmínka o tom, že mezi nimi už dlouho nebude; záměr zlikvidovat Lazara, který je odrazem snahy zabít Ježíše. Evangelní úryvek obsahuje gesto, jež je hodné pozornosti: Maria z Betánie ?vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy? (12,3). Mariino gesto je výrazem velké víry a lásky k Pánu. Nestačilo jí umýt mistru nohy vodou, ale pomazala mu je velkým množství drahocenného oleje, který by bylo možno ? jak namítá Jidáš ?prodat za tři sta denárů; a navíc mu nepomazala hlavu, jak bylo zvykem, ale nohy. Maria dává Ježíšovi to nejcennější v gestu té nejhlubší úcty. Láska nepočítá, neměří, nezjišťuje si předem výdaje, neklade meze, ale umí dávat s radostí, hledá pouze dobro druhého, přemáhá malichernost, hamižnost, zášť a uzavřenost, které člověk někdy chová ve svém srdci.

Maria se vrhá k Ježíšovým nohám v pokorném postoji služby, jak to učiní sám mistr při Poslední večeři, když ? jak říká čtvrté evangelium ? ?vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy? (Jan 13,4-5), abyste ? říká ? ?také vy jeden druhému umýval nohy? (v.15). Pravidlem Ježíšova společenství je láska, která dovede sloužit až k darování života. A vůně ?naplnila celý dům? (Jan 12,3). Význam Mariina gesta, které je odpovědí na nekonečnou Lásku Boha, se šíří mezi všemi stolujícími. Každé gesto lásky a autentické úcty ke Kristu nezůstává jen privátním úkonem, netýká se jenom vztahu jednotlivce a Pána, ale dotýká se celého těla církve, šíří se do okolí, vlévá lásku, radost, světlo.

?Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali? (Jan 1,11). Proti Mariině skutku se staví postoj a slova Jidáše, který pod záminkou pomoci, jež by se mohla poskytnout chudým, skrývá egoismus a faleš člověka, uzavřeného do sebe sama a svázaného žádostí po majetku, který nedovolí, aby se jej dotkla vůně božské lásky. Jidáš počítá tam, kde počítat nelze, vstupuje se svou malicherností do prostoru lásky, daru a naprosté odevzdanosti. A Ježíš, který až do té chvíle mlčel, zastane se Mariina gesta: ?Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu.? (Jan 12,7). Ježíš chápe, že Maria vytušila Boží lásku a poukazuje na jeho blížící se ?hodinu?, tedy hodinu, v níž Láska dostane svůj vrcholný výraz na dřevu kříže. Syn Boží daruje sebe sama, aby měl člověk život; sestupuje do propasti smrti, aby člověka dovedl do výšin Boha, nemá strach se ponížit a být ?poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži? (Flp 2,8). Svatý Augustin se v homilii k tomuto evangelnímu úryvku obrací na každého z nás naléhavými slovy, výzvou ke vstupu do tohoto koloběhu lásky napodobením Mariina gesta a konkrétním následováním Krista. Augustin píše: ?Každá duše, která chce být věrná, se spojuje s Marií, aby pomazala drahocennou vůní nohy Páně? Pomaž Ježíšovi nohy, následuj Pánovy šlépěje, veď důstojný život. Nohy mu utři vlasy. Máš-li nadbytek, dej ho chudým, a utřeš Pánovi nohy? (In Ioh. evang., 50,6).

Drazí bratři a sestry! Celý život ctihodného Jana Pavla II. se odvíjel ve znamení této lásky, schopnosti darovat se štědře, bez výhrad, bez omezení a bez kalkulu. Nechal se vést láskou ke Kristu, kterému zasvětil svůj život, láskou bezpodmínečnou a nadměrnou. A právě proto, že se stále více přibližoval Bohu v lásce, mohl být průvodcem na cestě dnešnímu člověku a šířit ve světě vůni Boží Lásky. Kdo měl to potěšení jej poznat a setkávat se s ním, mohl se hmatatelně dotknout jeho živé jistoty, že ?vidí blaho od Hospodina v zemi živých,? jak jsme slyšeli s responsoriálním žalmu (26, 13); jistoty, která jej během jeho života provázela a která se zvláštním způsobem ukázala během posledního období jeho putování po této zemi. Postupují fyzická slabost totiž nikdy neotupila jeho skálopevnou víru, jeho zářivou naději a jeho vroucí lásku. Nechal se strávit pro Krista, církev a celý svět; své utrpení prožíval až do poslední chvíle z lásky a s láskou.

V homilii ke 24. výročí svého pontifikátu se svěřil, že ve chvíli svého zvolení ve svém srdci silně pocítil Ježíšovu otázku, kladenou Petrovi: ?Miluješ mne? Miluješ mne více než ti zde?...? (Jan 21,15-16) a poznamenal k tomu: ?Každý den se v mém srdci odehrává stejný dialog mezi Ježíšem a Petrem. V duchu vidím laskavý pohled vzkříšeného Krista. On, ačkoli zná mou lidskou křehkost, mne povzbuzuje, abych s důvěrou odpověděl jako Petr: ?Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě miluji? (Jan 21,17). A pak mne vyzývá, abych přijal odpovědnost, kterou mi svěřil On sám? (16. října 2003). Jsou to slova plná víry a lásky, Boží lásky, jež přemáhá všechno!

(polsky) Na závěr bych rád pozdravil přítomné Poláky. Scházíte se v hojném počtu kolem ctihodného Božího služebníka se zvláštními city, jako dcery a synové téže země, vyrůstající ve stejné kultuře a duchovní tradici. Život a dílo Jana Pavla II., velkého Poláka, může být pro vás důvodem k hrdosti. Je však třeba, abyste pamatovali také na to, že je to velká výzva, abyste byli věrnými svědky oné víry, naděje a lásky, jimž nás bez přestání učil. Ať vás na přímluvu Jana Pavla II. ustavičně nese Boží požehnání.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV