Rádio Vaticana

Úspěchy a neúspěchy

26.3.2010

Homilie ke Květné neděli

?Čest práci!? říkalo se za totality nahlas, upřímně či neupřímně. Ale obojích bychom se mohli zeptat: ?Každé práci, i té, co se vám nepovedla?? Je jisté, že i těm, kdo jsou schopní a rádi pracují, se všelicos nepovede. To je pak rozladí a bere jim to chuť k životu. Proto říkáme každému, kdo něco začíná: ?Přeju vám mnoho úspěchu.? Co ten úspěch, ke kterému tolik spěcháme, vlastně je? Ve světě je všechno v pohybu, co je živé je aktivní, vyvíjí se, roste podle své vlastní přirozenosti. Když na poli vyroste něco jiného než to, co jsme zaseli nebo jinak, než jsme očekávali, povzdychneme si: ?Nepovedlo se to.? Máme životních neúspěchů mnoho? V tom se lidí velmi liší. O jedněch se říká, že se narodili v neděli, ale tzv. pátečních dítek je daleko víc. Pro obojí však platí: Nedávat se odstrašit neúspěchy, vytrvat, aby úspěchy zvítězily. Jakou metodou toho dosáhneme? Podívejme se na problém ze tří pozic: z hlediska čistě lidského, všeobecně náboženského a typicky křesťanského.

Správný lidský postoj k této otázce se označuje známým slovem: moudrost. Moudrý je ten, kdo zná své síly, dobře odhadne, co dovede a použije těch prostředků, které mu poslouží k dosažení cíle. Je to podmíněno jeho nadáním, silou zdraví i duše, a také vzájemným poučováním a školením různého druhu. Nesmí se tu zapomínat na jedno: naučit se správně se postavit k neúspěchu. Příslovečně se to dá říci takto: dobrý horolozec si nepoláme kosti ani když spadne ze skály. Upozorňuje se, že neúspěchy jsou jako protivný vítr, který probudí růst pevnosti kmene stromu, aby se nezlomil. Jak dlouho? Co nejdéle, ale nakonec se každý strom zlomí nebo uschne a každý silák umře. S tím posledním neúspěchem ať se každý smíří. Člověk umře, ale jeho dobré dílo zůstává. Stavíme proto pomníky padlým. Ty padlé hrdiny lidé začali zbožňovat.

To vede naši pozornost k druhému postoji, který jsme nazvali všeobecně náboženským. Začíná tím, co nazvali učeným slovem ?vědomí transcendentna?. Lidé si uvědomují, že do jejich života zasahují i vyšší neviditelné síly zla i dobra. Spontánně usilují o to, aby navázali styk s těmi dobrými, s bohy, prosí je o pomoc a sílu. Velké úspěchy připisují více jim než své dovednosti. V čisté formě se setkáváme s tímto postojem v Bibli, ve Starém Zákoně. Jahvé je tu stále ku pomoci svému lidu, přemáhá všechny potíže. Symbolicky je to znázorněno cestou z egyptského zajetí do svobody ve vlastní zemi, Bohu Izraele se přičítají vítězství v boji s mocnými nepřáteli. Kromě toho dovede přemoci i neviditelnou příčinu všech neúspěchů, tj. očistit lidské duše od hříchů. Přesto však i tu zůstvá jedna slabost. Nezbavuje člověka od neúspěchu posledního, tj. od smrti. Ale i tu vstupuje nový příslib: ?Duše spravedlivých jsou v ruce Boží?. Doznívá tu tedy stále jeden pesimistický tón: konečný životní úspěch bude až v budoucnu, zdá se tak neslučitelný s přítomným životem. Proto plně úspěšný život náboženství definitivně přesazují do nějaké nové cizí vlasti nadzemské.

Co k tomu může ještě dodat křesťanství? Co podle evangelia udělal Kristus? Shrnul ve svém vlastním životě všechny neúspěchy, které mohou lidi postihnout a všechny přemohl. I smrt? I tu, Ale tu zůstala otázka přece jakoby nedořešená. I smrt přemohl zmrtvýchvstáním, ale v zápětí nato se vznesl na nebe a návrat slíbil až v nejisté budoucnosti. Bude to úspěch definitivní, neobyčejně okázalý podle prorockého popsání v Apokalypse. Ale co pro dnešek? Zopakujme si první a nejdůležitější prvky naší víry o Kristu. Je současně člověk a Bůh. Trpěl jako člověk, jako Bůh trpět nemohl, jako člověk zemřel, jako Bůh je nesmrtelný. V Bohočlověku se spojilo v této jedné osobě to, co je jinak neslučitelné: smrt a věčný život, utrpení a dokonalé štěstí. Hleděno očima víry je tedy současná i Kristova smrt i vzkříšení. Kdy Kristus vstal z mrtvých? ptají se duchovní autoři východní maronitské církve. Odpovídají: na Velký pátek ve tři hodiny odpolední. A kdy se to zjevilo tělesným očím lidí? Na Velikonoční neděli ráno. Zdá se nám to divné? Připomeňme si, co se děje v křestním obřadu. Je to symbol smrti, původně se totiž křtěný pod vodu úplně potápěl a děje se tak dodnes na východě při křtu dětí. Ale okamžitě se z vody vytahuje k novému životu. Žijeme-li duchovně ze křtu, tedy stále umíráme a vstáváme současně.

Tělesnýma očima to nevidíme. Ale světci, kteří byli v duchovním životě pokročilí, to někdy vnímali, jinak by byly jejich výroky nepochopitelné. Patronka nemocných sv.Lidvína holandská měla velké bolesti, pomýšlela na sebevraždu, vždyť nemohla ani číst. Ale kněz jí dal křížek: ?Tu máš knížku na čtení vedne i v noci.? Četba zapůsobila. Řekla pak něco, co nemohli pochopit jiní: ?Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.? Když slyší takový výrok nevěříci, považuje to za patologii, úchylnost. Takové by to ovšem bylo, když nevěříme osobě samé, které to řekla, že i v té bolesti se cítila šťastnou ve spojení s Kristem, který prožíval smrt jako současně i přemořenou. Tak také mluví o smrti Kristově i sv. Pavel.

Co to však má znamenat pro nás, kteří tak daleko nejsme? Druhý vatikánský koncil vydal také jednu konstituci, která má název Radost a naděje. Oč tu jde. Můžeme to zkráceně říci takto. Je dnes ve světě mnoho lidí skleslých. Roste technika a blahobyt, ale lidé, a to i mladí a svěží, se cítí sklamaní a opuštění. Obviňují i církev, že místo povzbuzení hlásá potřebu zapírat se a snášet trpělivě kříž. Nemůžeme mít opravdu radost z toho všeho, co Bůh stvořil k našemu štěstí?

Odpověď na tu námitku máme ve světle víry: slovo evangelium znamená ?radostnou zvěst? , uvěřit a zažít, že je všecko, co prožíváme, k našemu dobru a že nás od toho nemohou odvést ani neúspěchy jakéhokoli druhu. Před časem vydali v Holandsku knihu vzpomínek konvertitů k víře s nadpisem: ?Ti, kdo našli štěstí?. Čte se tam vzpomínka jednoho malíře, který oznámil dobré ale málo věřící matce, že se stal věřícím a že myslí i na možnost stát se mnichem. Zhrozila se toho, důvodům nevěřila. Ale přesvědčil ji nakonec tín, když uviděla, jak je šťastný. Nejlepší důkaz víry. Pokusme jej dávat i my.

Tomáš Špidlík