Benedikt XVI. o kněžství: Je třeba překonávat redukcionismy minulých desetiletí

12.3.2010 

Benedikt XVI. dnes přijal na audienci účastníky Mezinárodního teologického kongresu, který pořádala Kongregace pro klérus v rámci Roku kněží. Jeho téma zní ?Věrnost Krista, věrnost kněze?. Účastní se ho přes 700 kněží a biskupů. Mnozí z nich mají na starost formaci kněží na diecézní nebo národní úrovni. Přinášíme podstatnou část promluvy Benedikta XVI.:

Téma kněžské identity, jež je předmětem prvního dne vašeho sympozia, je rozhodující pro výkon služebného kněžství nyní i v budoucnu. V naší, tak ?mnohostředné? době, náchylné rozmělnit každé pojetí identity, kterou mnozí chápou jako protiklad svobody a demokracie, je důležité jasně rozumět teologické specifice služebného kněžství, aby se neupadlo do pokušení redukovat ho na dominantní kulturní kategorie. V kontextu rozšířené sekularizace, která postupně vylučuje Boha z veřejné sféry, a také ze sdíleného sociálního povědomí, je kněz často vnímán jako ?cizinec? právě pro nejzákladnější aspekty své služby, totiž proto, že má být mužem posvátné sféry, vyděleným ze světa, aby se přimlouval za svět, a že je ustanoven Bohem a ne lidmi (srov. Žid 5,1). Z tohoto důvodu je nezbytné překonávat nebezpečné redukcionismy minulých desetiletí, kdy byl kněz za použití spíše funkčních než ontologických kategorií představován téměř jako ?sociální pracovník?, což hrozilo zpronevěrou samotného Kristova kněžství. Stejně naléhavě jako je hermeneutika kontinuity zapotřebí k adekvátnímu porozumění textům Druhého vatikánského koncilu, je analogicky nutně zapotřebí také hermeneutiky ?kněžské kontinuity?, která počínaje Ježíšem z Nazareta, Pánem a Kristem, prochází dvěma tisíci let dějin velikosti a svatosti, kultury a zbožnosti, jimiž se kněžství do světa zapsalo a dosahuje až do naší doby. Drazí bratři kněží, v době, ve které žijeme, je obzvláště důležité, aby povolání k účasti na jediném služebném kněžství Kristově rozkvétalo ?prorockým charismatem?: je velmi zapotřebí kněží, kteří hovoří ke světu o Bohu a Bohu představují svět; mužů, kteří nepodléhají pomíjivým kulturním módám, nýbrž jsou schopni autenticky žít onu svobodu, kterou může dát pouze jistota příslušnosti k Bohu. Jak bylo zdůrazněno na vašem sympoziu, dnes je nejnutnějším proroctvím věrnost, která počínaje věrnosti Krista lidstvu, skrze církev a služebné kněžství vede k životu vlastního kněžství v totálním přilnutí ke Kristu a církvi. Kněz totiž už nepatří sobě, ale odbrženou svátostnou pečetí se stal ?vlastnictvím? Boha. Toto ?být někoho Jiného? má být rozpoznatelné všemi skrze průzračné svědectví.

Ve způsobu myšlení, mluvení, usuzování o faktech světa, v tom, jak slouží a miluje, jaký má vztah k lidem, i co se týče oděvu čerpá kněz prorockou sílu ze své svátostné příslušnosti, z hloubi svého bytí. V důsledku toho se musí všemožně snažit oprostit od dominující mentality, která inklinuje k tomu, že hodnotu jeho služby připisuje nikoli jeho bytí, ale jeho funkci, a zneuznává tak dílo Boha, který proniká do nejhlubší osobní identity kněze a přidobňuje ho definitivně Sobě.

Horizont ontologické příslušnosti k Bohu představuje i v naší době správný rámec porozumění a potvrzení hodnoty posvátného celibátu, který je v latinské církvi charismatem vyžadovaným ke kněžskému svěcení (srov. Presbyterorum ordinis, 16) a je chován ve velké úctě východními církvemi (srov. CCEO, can. 373). Je autentickým proroctvím království, znamením zasvěcení nerozděleného srdce Pánu a ?věcem Páně? (1 Kor 7,32), výrazem sebedarování Bohu a druhým (srov. KKC 1579).

Kněžské povolání je proto vznešené a zůstává velkým tajemství i pro ty, kteří jej obdrželi darem. Naše meze a naše slabosti nás musí přivádět k tomu, abychom s hlubokou vírou žili a střežili tento drahocenný dar, kterým nás Kristus připodobnil Sobě, a umožnil nám podílet se na Jeho spasitelském poslání. Porozumění služebnému kněžství se totiž pojí s vírou a vyžaduje ve stále větší míře radikální kontinuitu mezi seminární a stálou formací. Nekompromisní prorocký život, kterým sloužíme Bohu a světu hlásáním evangelia a slavením svátostí, usnadňuje příchod Božího království, jež je už přítomno, jakož i růst Božího lidu ve víře.

Drazí kněží, muži a ženy dnešní doby po nás nechtějí nic jiného, než abychom byli kněžími až do posledního důsledku. Věřící laici naleznou u mnoha jiných lidí to, čeho je jim lidsky třeba, ale jedině u kněze mohou nalézt Boží Slovo, které má být neustále na jeho rtech (srov. Presbyterorum ordinis, 4); Otcovo milosrdenství hojně a nezištně rozdávané ve svátosti smíření; chléb nového života, ?pravý chléb daný lidem? (srov. Hymnus breviáře ze slavnosti Corpus Domini římského ritu). Prosme Boha, abychom Mu na přímluvu blahoslavené Panny Marie a sv. Jana Maria Vianneye mohli denně děkovat za velký dar povolání a plně a radostně žít věrnost svému kněžství.?.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.