21.12.2009 

Dnes dopoledne se v Klementinském sále apoštolského paláce konalo tradiční předvánoční setkání Svatého otce se členy římské kurie a představenými governatorátu městského státu Vatikán. Je to příležitost ke vzájemné výměně vánočních blahopřání, při které Petrův nástupce obvykle bilancuje uplynulý rok své pastorační služby. Hlavními událostmi tohoto roku byly jeho tři zahraniční apoštolské cesty - na africký kontinent, do Svaté země a do České republiky, dále zasedání biskupské synody o Africe, závěr Roku sv. Pavla a zahájení Roku kněží.

Benedikt XVI. hned v úvodu své, víc než půl hodiny trvající promluvy, konstatoval, že pro církev i pro něho osobně se uplynulý rok nesl především ve znamení Afriky. Připomněl svou cestu do Kamerunu a Angoly a zasedání biskupské synody o Africe, které umožnilo zakusit eklesiologii Druhého vatikánského koncilu:

?Při své návštěvě v Africe se v první řadě stala zřejmou teologická a pastorační síla papežského primátu jako styčného bodu jednoty Boží rodiny. Na synodě pak vyšel ještě více najevo význam kolegiality ? jednoty biskupů, kterým je svěřena jejich služba právě tím, že vstupují do společenství nástupců apoštolů: každý je biskupem, nástupcem apoštolů, jedině jakožto člen společenství těch, v nichž pokračuje Collegium Apostolorum v jednotě s Petrem a jeho nástupcem. ?

Synoda se vyrovnávala s tématem smíření, spravedlnosti a pokoje, které ? jak řekl papež - mohlo být špatně pochopeno jako politické téma?:

?Nesmělo se v tom podlehnout pokušení brát politiku do vlastních rukou a změnit se tak z pastýřů na politické představitele. Pastýři skutečně stáli před velmi konkrétní otázkou: jak můžeme být realisty a praktiky, aniž bychom na sebe brali politické kompetence, které nám nepřísluší? Mohli bychom také říci, že se jednalo o problém pozitivní laickosti, správně praktikované a interpretované.?

Synodální otcové ? podotknul papež ? se dokázali udržet v pastorační dimenzi tváří v tvář tragédiím afrického kontinentu a poukázat na to, že pokoj může být realizován pouze prostřednictvím před-politické reality, kterou je smíření s Bohem. Bez smíření s Bohem ? prohlásil Benedikt XVI. ? totiž člověk není smířen nejen se svým bližním, ale ani sám se sebou. Je třeba jednat jako Kristus, který učinil první krok. ?Vyjít jako první vstříc druhému, nabídnout mu smíření a přijmout trápení, které obnáší zřeknutí se vlastní pravdy?:

?Musíme se dnes znovu učit schopnosti uznat vinu, musíme ze sebe setřást iluzi, že jsme nevinní. Musíme si osvojit schopnost konat pokání, nechat se proměnit, vyjít vstříc druhému a nechat si od Boha darovat odvahu a sílu k takové obnově. Musíme v našem dnešním světě znovu objevit svátost pokání a smíření. Fakt, že se do značné míry vytratila z existenciálních návyků křesťanů, je příznakem ztráty pravdivosti ve vztahu k nám samotným i k Bohu; ztráty, která ohrožuje naše lidství a umenšuje naši schopnost pokoje.?

Svatý otec pak připomněl svou cestu do Jordánska a Svaté země a mluvil o bolestech a nadějích palestinského lidu. Potom připomněl svou návštěvu v izraelském památníku holokaustu:

?Návštěva v Jad Vašem má význam otřesného setkání s krutostí lidské viny, s nenávistí zaslepené ideologie, která bez jakéhokoli ospravedlnění, vydala miliony lidí na smrt, čímž v posledku chtěla vyhnat z tohoto světa také Boha, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a Boha Ježíše Krista. Je to v první řadě památné místo namířené proti nenávisti, upřímná výzva k očištění, odpuštění a lásce.?

Potom Benedikt XVI. připomněl místa, spojená s Ježíšem a řekl, že ?setkání s místy spásy v kostele Zvěstování v Nazaretě, v jeskyni Narození v Betlémě, v místě ukřižování na Kalvárii a před prázdným hrobem, svědectvím vzkříšení, bylo jakýmsi dotekem dějin Boha s námi?:

?Víra není mýtus. Jsou to skutečné dějiny, jejichž stop se můžeme dotknout rukama. Tento realismus víry nám obzvláště prospívá v soudobých nesnázích. Bůh se opravdu ukázal. V Ježíši Kristu se skutečně stal tělem. Jako Zmrtvýchvstalý zůstává pravým člověkem, ustavičně otevírá naše lidství Bohu a je vždycky garantem faktu, že Bůh je Bohem blízkým. Ano, Bůh žije a má k nám vztah. V celé své velikosti je však Bohem blízkým, Bohem-s-námi, který nás neustále volá: ?Nechte se smířit se mnou a mezi sebou!? On do našeho osobního i komunitního života neustále vkládá úkol smíření.?

Na závěr se pak Benedikt XVI. vrátil ke své zatím poslední zahraniční cestě, kterou uskutečnil koncem září v naší vlasti. Tuto část vám přinášíme v plném znění:

?Chtěl bych na závěr vyjádřit svou vděčnost a radost ze své cesty do České republiky. Byl jsem před ní neustále upozorňován na to, že jde o zemi s agnostickou a ateistickou většinou, kde křesťané tvoří už jen menšinu. O to radostnější bylo překvapení, když jsem zjistil, že jsem všude obklopen velkou srdečností a přátelstvím; že velké liturgie byly slaveny v radostné atmosféře víry; že v kulturním a univerzitním prostředí vzbudila moje slova živý zájem; že mi státní představitelé prokazovali velkou úctu a učinili všechno, aby přispěli ke zdaru této návštěvy. Rád bych řekl něco i o kráse této země a o velkolepých svědectvích křesťanské kultury, která tuto krásu přivádějí k dokonalosti. Považuji však za důležité především to, že i lidé, kteří se považují za agnostiky nebo ateisty, nám jakožto věřícím mají ležet na srdci. Když mluvíme o nové evangelizaci, možná to v těchto lidech vzbuzuje obavy. Nechtějí sami sebe považovat za misijní objekty, ani se zříkat své svobody myšlení a vůle. Otázka po Bohu se však přesto týká i jich, třebaže nemohou věřit v konkrétní povahu jeho zájmu o nás. V Paříži jsem mluvil o hledání Boha jako o základním motivu zrodu západního mnišství, z něhož vznikla západní kultura. Jako první krok evangelizace musíme vzbudit toto hledání; musíme se starat o to, aby člověk neodstavil stranou otázku po Bohu jakožto podstatnou otázku svojí existence. Dělat si starost s tím, aby přijal tuto otázku i nostalgii, kterou v sobě tato otázka skrývá. Přicházejí mi na mysl slova, která Ježíš citoval z proroka Izaiáše, že totiž chrám by měl být domem modlitby pro všechny národy (srov. Iz 56,7; Mk 11,17). Měl na mysli takzvané nádvoří pohanů, které vyklidil od vedlejších záležitostí, aby bylo svobodným prostorem pro národy, kteří se chtěli modlit k jedinému Bohu, třebaže nemohli mít podíl na tajemství, kterému sloužil vnitřek chrámu. Prostor modlitby pro všechny národy byl zamýšlen pro lidi, kteří znají Boha, takříkajíc jenom zdálky; kteří nejsou spokojeni se svými bůžky, rity a mýty; kteří touží po někom Ryzím a Velkém, třebaže pro ně Bůh zůstává ?neznámým Bohem? (srov. Sk 17,23). Měli mít možnost modlit se k neznámému Bohu a mít tak přesto vztah k pravému Bohu, třebaže uprostřed temnot různého druhu. Myslím si, že církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh ?nádvoří pohanů?, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha, aniž by ho znali a dříve než by nalezli přístup k jeho tajemství, kterému slouží vnitřní život církve. K dialogu s náboženstvími je třeba dnes přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, ale kteří by přesto nechtěli zůstat jednoduše bez Boha, nýbrž přiblížit se mu alespoň jako Neznámému.?

Benedikt XVI. zcela na závěr zmínil také probíhající Rok kněží a zdůraznil, že kněží mají být ?k dispozici všem: těm, kteří Boha znají zblízka i těm, pro které je Neznámý,? a zakončil poděkováním všem svým spolupracovníkům z římské kurie a přáním adresovaným všem kněžím:

?Kéž se stáváme stále více přáteli Kristovými a tedy přáteli Boha ať můžeme v tomto světě být solí země a světlem světa. Požehnané Vánoce a šťastný Nový rok!?

Tolik z bilance uplynulého pastoračního roku, kterou dnes Benedikt XVI. podal členům římské kurie na tradičním předvánoční setkání.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.