26.10.2009 

?Don Carlo Gnocchi, kněz plný pastorační horlivosti mezi mladými v oratořích i v nebezpečích války, který své poslání završil tím, že dal veškerou energii malým sirotkům, invalidům, postiženým dětskou obrnou? je od nynějška blahoslavený a jeho svátek se bude slavit na místech a podle norem stanovených kanonickým právem každý rok 25. října?. Tato slova jménem Svatého otce pronesl včera dopoledne na náměstí před milánským dómem prefekt Kongregace pro svatořečení, mons. Angelo Amato. Obřadu blahořečení předsedal milánský arcibiskup kardinál Dionigi Tettamanzi a účastnilo se ho na 50 tisíc osob.

Proces blahořečení dona Gnocchiho zahájil v r. 1987 tehdejší milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. V prosinci 2002 papež Jan Pavel II. uznal jeho heroické ctnosti a prohlásil ho za ctihodného.

Carlo Gnocchi se narodil v San Colombano al Lambro v roce 1902. 6. června 1925 přijal kněžské svěcení. Působil jako spirituál Institutu Gonzaga v Miláně. 10. června 1940 vstoupila Itálie do války a do vojenské služby byli povoláni mnozí z jeho svěřenců. Don Carlo se přihlásil dobrovolně jako kaplan alpského pluku nejdříve na řecko-albánskou frontu a potom na ruskou. V knize V. Mariana ?Otec 3000 dětí? don Gnocchi uvádí: ?První padlý, na kterého si vzpomínám, vydechl naposled, když jsem ho držel za ruku. Krátce předtím mi umírající ukázal fotografii šesti překrásných dětí, kterou vytáhl z náprsní tašky ze své bundy. ?Odevzdávám je do vašich rukou, důstojníku!? Jeho oči nádherně zářily a na mne to tak zapůsobilo, že jsem si řekl: ?Nyní vím, Kriste, že i tvoje oči tak zářily, když jsi umíral.?

V roce 1942 přišly strašné boje v Rusku. Těžce zranění a umírající vojáci mu svěřují poslední vzkazy pro matky, manželky, děti. Po návratu do Itálie, což sám označil za zázrak, se vydává vyřizovat vzkazy od svých alpínů. Pohled na tolik dětí, které se staly obětí války, ho nenechá klidným a otvírá v Arosiu domov pro sirotky. Posléze zakládá nadaci ?Pro zmrzačené děti?.

Krátce před svou smrtí v roce 1956 vydává don Carlo knížku Pedagogika bolesti, kde vysvětluje smysl utrpení nevinných. ?Každá slza, každá kapka krve se může spojit s Ježíšovým utrpením v nejvyšší hodnotu lásky?, tak udělal don Carlo z ubožáků hrdiny, a to hrdiny šťastné.
Mons. Amato včera při mši citoval slova dona Gnocchiho z ruské fronty: ?Prosím Pána o jedinou věc, abych sloužil po celý život jeho chudým, to je moje ?kariéra?.

Nově blahoslaveného vzpomněl při včerejší polední modlitbě Anděl Páně také Benedikt XVI.:

?Sám sebe dal až do krajnosti a když zemřel daroval své rohovky dvou slepím chlapcům. Jeho dílo se rozvíjí až dodnes a nadace dona Gnocchiho je průkopnická organizace v péči o lidi všech generací, které potřebují rehabilitační terapie.?

Jedním z dvou dětí, kterým byly transplantovány rohovky dona Carla, je Silvio Colagrande, který je dnes ředitelem Centra dona Gnocchiho ?Santa Maria alla Rotonda? v Inverigo. Vatikánskému rozhlasu poskytl rozhovor:

?Cítím nutnost udržovat vztah s donem Carlo a oplatit tak dar, který jsem dostal. Proto pokračuji v práci směrem, který nám ukázal, když jsme byli děti.?

Vám bylo 12 let, když jste od dona Gnocchiho dostal dar vidět. Co si z těch dnů pamatujete?

?Pamatuji si velmi dobře všechno, dny předcházející a následující i moje tehdejší emoce v kontextu, v němž mi nebylo všechno úplně jasné. Přesně si pamatuji, jak jsem po třech dnech od operace konečně viděl. Už tehdy tu byly známky toho, co don Carlo pro lidi znamenal, protože mi někdo poslal medailku, aby mi připomínala, že tahle rohovka je relikvie dona Carla. Už tehdy byl považován za světce. Tahle myšlenka mě provází celý život, udržuji toto pouto stále naživu a zdá se mi důležité ho vyjadřovat v každodenní práci.?

Vy jste chápal, tehdy v nemocnici, že vám bude transplantována jedna z rohovek dona Gnocchiho?

?Ano, bylo 28. února, a kolem šesti hodin večer mě začaly sestry připravovat, ale nikdo mi neřekl přesně co se ten den stane. Já jsem v rádiu slyšel, že don Carlo zemřel a tehdy jsem pochopil, že jsem byl vybrán. Tím spíš nelze moje pouto s donem Carlo oddělit od toho, co pro nás vytvořil, aby nám dal všechnu tu naději. Tohle dílo má velký duchovní rozměr. Poslední slova nezaviněné Pedagogiké bolesti nám ukazují, jak chápal toto spojení mezi dílem člověka a dílem Božím, mezi lidským milosrdenstvím a tím nadpřirozeným. Z tohoto spojení vyvěrá působení lásky, kterou vnesl do svého díla.?

Markéta Šindelářová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.