25.10.2009
Homilie Benedikta XVI. na závěr synody o Africe, baz. sv. Petra
Ctihodní bratři v biskupské službě,
Drazí bratři a sestry!
Toto je poselství naděje pro Afriku: přijali jsme jej nasloucháním Božího Slova. Je to poselství, které Pán dějin neúnavně opakuje souženému a trápenému lidstvu všech dob a všech zemí od dob, kdy zjevil Mojžíšovi svou vůli ohledně izraelských otroků v Egyptě: ?Pozoroval jsem bídu svého lidu? slyšel jsem jeho volání? znám jeho trápení. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil? a vyvedl jej do krásné a veliké země, do země oplývající mlékem a medem? (Ez 3,7-8). Co je tato země? Není to snad Království smíření, spravedlnosti a pokoje, do něhož je povoláno celé lidstvo? Boží plán se nemění. Je stejný, jak jej prorokoval Jeremiáš v majestátních výrocích označovaných jako Kniha útěchy, z níž je vzato dnešní první čtení. Je to zvěst naděje pro Izraelský lid, vystavený invazi Nabuchodonozorova vojska, devastaci Jeruzaléma i chrámu a deportaci do Babylónie; poselství radosti pro ?zbytek? Jákobových synů, kterým zvěstuje budoucnost, protože je Pán přivede zpět do jejich země po cestě přímé a pohodlné. Lidé, kteří potřebují oporu, jako slepí a kulhající, těhotná žena a rodička, zakusí moc a něhu Páně: On je otcem Izraele, připraveným postarat se o ně jako o prvorozeného (srov. Jer 31,7-9).
Boží plán se nemění. Během staletí a dějinných zvratů míří vždy ke stejnému cíli: království svobody a pokoje pro všechny. Zahrnuje v sobě přednostní lásku vůči těm, který svobodu a pokoj postrádají, těm, kteří jsou znásilněni ve své důstojnosti lidských osob. Myslíme zejména na bratry a sestry, kteří v Africe trpí chudobou, nemocemi, nespravedlnostmi, válkami a násilím, nucenou migrací. Tyto milované děti nebeského Otce jsou jako slepec Bartimaios z dnešního evangelia, který ?seděl u cesty a žebral? (Mk 10,46), před branami Jericha. Právě po této cestě přichází Ježíš Nazaretský. Je to cesta, která vede do Jeruzaléma, kde se dovrší Pascha, jeho obětní Pascha, v níž nám Mesiáš vychází vstříc. Je to cesta jeho exodu, který je také náš: jediná cesta, která vede do země smíření, spravedlnosti a pokoje. Na této cestě Pán potkává Bartimaiose, který přišel o zrak. Jejich cesty se zkřížily, spojily se do jediné cesty. ?Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!?, volá slepec s důvěrou. Ježíš odpovídá: ?Zavolejte ho? a dodává: ?Co chceš, abych pro tebe udělal??. Bůh je světlo a stvořitel světla. Člověk je syn světla, stvořený, aby viděl světlo, ale ztratil zrak a je nucen žebrat. Kolem přechází Pán, který se stal pro nás žebrákem, toužícím po naší víře a naší lásce. ?Co chceš, abych pro tebe udělal??. Bůh to ví, ale ptá se; chce, aby to řekl člověk. Chce, aby se člověk postavil na nohy, aby našel odvahu žádat to, co patří k jeho důstojnosti. Otec chce slyšet živý hlas syna, který dobrovolně vyjádří svou vůli znovu uvidět světlo, ono světlo, pro které byl stvořen. ?Mistře, ať vidím!?. A Ježíš mu praví: ?Jdi, tvá víra tě zachránila!? a ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.? (Mk 10,51-52).
Drazí bratři, vzdávejme díky za toto ?tajemné setkání naší chudoby a velikosti Boha?, které se uskutečnilo na zasedání synody o Africe, která se dnes končí. Bůh obnovil své povolání: ?Odvahu! Vstaň..? (Mk 10,49). Také církev, která je v Africe, prostřednictvím svých pastýřů, kteří přišli ze všech zemí kontinentu, z Madagaskaru a dalších ostrovů, přijala poselství naděje a světla, aby kráčela cestou, která vede do Božího království. ?Jdi, tvá víra tě zachránila? (Mk 10,52). Ano, víra v Ježíše Krista, je-li dobře chápána a praktikována, vede lidi i národy ke svobodě v pravdě anebo ? s užitím slov synodálního motta ? ke smíření, spravedlnosti a pokoji. Uzdravený Bartimaios, který následuje Ježíše, je obrazem lidstva, které je osvíceno vírou a vydává se na cestu do zaslíbené země. Bartimaios se stává svědkem světla, když vypráví a osobně dokazuje, že byl uzdraven, obnoven, znovu zrozen. Církev ve světě je společenstvím smířených lidí, vytvářejících spravedlnost a pokoj; ?sůl a světlo? uprostřed společnosti lidí a národů. Proto synoda mocně zdůraznila a vyjádřila, že církev je rodina Boží, v níž nemohou existovat rozdělení založená na etnické, lingvistické nebo kulturní bázi. Dojemná svědectví nám ukázala, že i v nejtemnějších chvílích lidských dějin, Duch svatý působí a proměňuje srdce obětí i pronásledovatelů, aby v sobě rozpoznali bratry. Smířená církev je mocným kvasem smíření v jednotlivých zemích a na celém africkém kontinentu.
Druhé čtení nám nabízí další perspektivu: církev, společenství, které následuje Krista na cestě lásky, má kněžskou formu. Kategorie kněžství jako výkladový klíč Kristova tajemství a tím i církve byla uvedena do Nového zákona autorem listu Židům. Jeho intuice vychází ze Žalmu 110, citovaného v dnešní liturgii, kde Pán Bůh slavnostní přísahou ujišťuje Mesiáše: ?Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova? (v.4). Tento odkaz přibližuje jiné místo, z Žalmu 2, ve kterém Mesiáš zvěstuje rozhodnutí Pána, který o něm říká: ?Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil? (v.7). Z těchto textů vychází kněžský charakter Ježíše Krista nikoli ve smyslu obecném, nýbrž ?podle řádu Melchizedechova?, to znamená svrchované a věčné kněžství původu nikoliv lidského, ale božského. Každý velekněz ?je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha? (Žid 5,1), avšak jedině Jemu, Kristu, Synu Božímu, přísluší kněžství, jež je totožné se samotnou jeho Osobou, kněžství jedinečné a transcendentní, na kterém závisí všeobecná spása. Toto své kněžství Kristus předal skrze Ducha svatého církvi; proto má církev v sobě samé, v každém svém členu silou křtu kněžský charakter. Zde však vězí jeden rozhodující aspekt. Kněžství Ježíše Krista není v první řadě rituální, nýbrž existenciální. Dimenze ritu není zrušena, nýbrž - jak plyne jasně z ustanovení eucharistie ? dostává smysl ve velikonočním tajemství, které dovršuje a překonává starozákonní oběti. Rodí se tak zároveň nová oběť, nové kněžství a také nový chrám, a všechny tři se sbíhají v tajemství Ježíše Krista. Církev je s Ním sjednocena skrze svátosti, prodlužuje jeho spasitelské působení a umožňuje lidem, aby byli uzdraveni vírou jako slepec Bartimaios. Takto je církevní společenství ve stopách svého Mistra a Pána povoláno rázně kráčet cestou služby, důsledně sdílet situaci mužů a žen své doby, dosvědčovat všem Boží lásku a rozsévat tak naději.
Drazí přátelé, toto poselství spásy církev předává neustálým snoubením evangelizace a humanizace. Vezměme jako příklad historickou encykliku Populorum progressio. To co Boží služebník Pavel VI. vypracoval formou reflexe, misionáři uskutečnili a nadále uskutečňují prosazováním rozvoje, respektujícího místní kultury a životní prostředí podle logiky, která se dnes, po více než 40 letech, jeví jako jediná, jež umožňuje africkým národům vymanit se z otroctví hladu a nemoci. To znamená předávat zvěst naděje ?kněžskou formou? - žít osobně evangelium - a snažit se jej převést na projekty a realizace, které se budou důsledně držet základního dynamického principu, kterým je láska. Během těchto třech týdnů potvrdilo druhé zasedání biskupské synody o Africe to, co dobře vystihnul již můj ctihodný předchůdce Pavel VI. a co jsem chtěl prohloubit v nedávné encyklice Caritas in veritate: je třeba obnovit model globálního rozvoje, aby byl schopen ?zapojit všechny národy a nejenom ty, které mají odpovídající možnosti a schopnosti? (č.39). To, co sociální nauka církve vycházejíc ze svého pohledu na člověka a společnost vždycky hlásala, vyžaduje dnes také globalizace (srov. ibid.). A tu - nutno připomenout ? nelze chápat fatalisticky jakoby její dynamiky byly vyvolány anonymními neosobními silami nezávislými na lidské vůli. Globalizace je lidská skutečnost a jako taková je modifikovatelná podle jedné či druhé kulturní koncepce. Církev pracuje se svou osobní a komunitní koncepcí a orientuje tento proces ke vztahovosti, bratrství a sdílení (srov. ibid., č.42).
?Odvahu, vstaň!...? Takto se dnes Pán života a naděje obrací k církvi a africkým národům na konci těchto týdnů synodálních reflexí. Vstaň, církvi v Africe, rodino Boží, neboť tě volá nebeský Otec, kterého tvoji předkové uctívali jako Stvořitele ještě před tím, než poznali jeho milosrdnou blízkost, zjevenou jeho Jednorozeným Synem, Ježíšem Kristem. Naléhavá evangelizační činnost, o níž se v těchto dnech mnoho mluvilo, obnáší také naléhavou výzvu ke smíření, neodmyslitelnou podmínku ustanovení vztahů spravedlnosti mezi lidmi v Africe a vybudování spravedlivého a trvalého míru při respektování každého jedince a každého národa; pokoje, který potřebuje a otevírá se přínosu všech lidí dobré vůle napříč náboženským, etnickým, lingvistickým, kulturním a sociálním příslušnostem. V této náročné misi ty, církvi, poutnice Afriky třetím tisíciletím, nejsi sama. Je ti nablízku svou modlitbou a solidaritou celá katolická církev a z nebe tě provázejí afričtí světci a světice, kteří svým životem a někdy i mučednictvím dosvědčili plnou věrnost Kristu.
Odvahu, vstaň, africký kontinente, země, která jsi přijala Spasitele světa, když jako dítě spolu s Josefem a Marií musel utéci do Egypta, aby zachránil život před Herodovým pronásledováním. Přijmi s obnoveným nadšením zvěst evangelia, aby světlo Kristovo osvěcovalo svou září mnohost kultur a jazyků tvých obyvatel. Církev podává chléb Slova a Eucharistie a usiluje také všemi možnými prostředky o to, aby žádnému Afričanovi nechyběl chléb vezdejší. Proto jsou spolu s primárně naléhavým dílem evangelizace křesťané zapojeni také do humanizace.
Drazí synodální otcové, na závěr těchto mých úvah bych vás rád co nejsrdečněji pozdravil a poděkoval za vaši povzbuzující účast. Až se vy, pastýři církve v Africe, vrátíte domů přineste moje požehnání vašim společenstvím. Předejte všem výzvu ke smíření, spravedlnosti a pokoji, která zněla na této synodě. Zasedání synody se končí a nemohu zapomenout vřele poděkovat generálnímu sekretáři biskupské synody a všem jeho spolupracovníkům. Moje vděčná vzpomínka patří také sborům nigerijského společenství v Římě a Etiopské koleje, které se podílely na této liturgii. A nakonec chci poděkovat všem těm, kteří provázeli synodální práce modlitbou. Panna Maria kéž odmění všechny a každého a vymůže církvi v Africe, aby rostla v každé části tohoto velkého kontinentu a šířila ?sůl? a ?světlo? evangelia.
přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.